Otevřelo vám v něčem natáčení Spícího města oči nebo jen potvrdilo to, co jste si o dětech myslel?
Potvrdilo to dobré, co jsem ve Spícím městě do dětí vložil. Vždyť ti čtyři filmoví sourozenci absolvovali neuvěřitelný natáčecí zápřah. Přitom se po celou dobu navzájem podporovali a plně se soustředili na své role. Jejich výdrž byla obdivuhodná.

Jaké máte obecně vzpomínky na dětství a dospívání?
Já patřím k těm, pro které je dětství spíš čekáním na dospělost. Moje dětství bylo poznamenané těžkou duševní nemocí mojí maminky. Každý rok trávila dva i více měsíců v nemocnici, často se vracela jiná, než jaká tam odcházela, málokdy byla úplně v pohodě. A byla to i blbá doba: normalizace vstupovala do života dětí na každém kroku. Na druhou stranu: dětství pro mne byl čas strávený s klukama na hřišti. Aktovku jsem zahazoval už ve dveřích a hned jsem tam letěl.

Zdroj: DeníkMyslíte si, že byste jako dítě ve světě, kde usnou rodiče, přežil?
Tehdy, v mém dětství, bych spíše nepřežil. Ale věřím, že moje děti by přežily. To ony byly charakterovými předlohami pro knižní a filmové sourozence. Všichni se mnou už v předškolním věku absolvovali kurz přežití, který pořádá český polárník Jaroslav Pavlíček. To byla skvělá škola na to, jak si poradit v neočekávaných situacích. Do té knihy jsem vložil svou víru, že by v těžkých chvílích drželi pohromadě a ukázali to nejlepší, co v sobě mají.

Dnešním tématem Letního Deníku jsou sladkosti. Někteří rodiče je svým dětem zakazují úplně, například ve strachu z cukrovky. Jak to máte vy se svými dětmi?
Já jsem nebyl moc radikální. Jsem takový soucitný tatínek a k restrikcím se musím nutit. Když už jsem se rozhodl něco jim odepřít – a člověk v tom pak musí být důsledný – vždy jsem tím nakonec trpěl víc já než ony. Je lehké omezovat děti, ale každý by si měl odpovědět, nakolik má silnou vůli, aby omezil sám sebe. Odepře si alkohol? Cigarety? Tučné jídlo? Několikrát jsem zažil neuvěřitelnou rodičovskou tvrdost kolem fotbalu, kam chodil starší syn. Přitom ti otcové by ani nevyběhli do schodů. V životě si fyzicky nesáhli na dno. A na syny pak řvou jak pominutí. To mi hodně vadí.

A co se týče vašeho dětství, jak vám dopřávali bonbony, čokolády a zmrzliny rodiče?
Narodil jsem se v roce 1963 a dobře si pamatuji konec šedesátých let. Přestože otec byl už docent na univerzitě, byli jsme chudí. Každá sladkost tehdy byla svátostí. K dostání bylo jen pár druhů: žlutá oříšková čokoláda, žvýkačka, perník… Kupodivu také banánek v čokoládě, který přetrval dodnes. Když si jej dnes koupím, nejprve chvíli inhaluji tu vůni dávného dětství.

Na jakých dalších projektech po skončení natáčení Spícího města teď pracujete?
Připravil jsem první verzi scénáře Spící spravedlnosti – to by bylo případné pokračování Spícího města. A chystám se na Spící tajemství, jenomže tam musím pro film některé věci změnit, takže je to náročnější. Mezitím jsem napsal příběh pro malé děti: Sofinka a záhadné zvířátko. Vyjde na podzim s nádhernými ilustracemi. Mělo by to být takovéto první čtení, ke kterému se děti znovu a znovu vrací. No a pro dospělé jsem dopsal hodně drsný román Smrt v Hamburku. Také vyjde na podzim. Nedávno mi vyšla kniha v Británii a teď přes léto by měla vyjít další v Americe. Mezitím píšu příležitostně básně a v hlavě se mi rodí další román pro milovníky Spícího města. Rozhodně se nenudím.