Herec Martin Dejdar: Baví mě kriminálky, jejichž hrdina je šílenec a magor

Právě fakt, že jsou všechny případy každou epizodou uzavřené, považuje Martin Dejdar za jeden z důvodů úspěchu seriálu u diváků.

„Nejsou tak nuceni sledovat každý díl, aby neztratili kontinuitu. Pokud se ale koukají pravidelně, tak nás to jenom těší,“ říká herec. „Jsem moc rád, že po pauze způsobené koronavirem zase natáčíme. Práce na Specialistech mě opravdu baví. Myslím, že je to jedna z mála kriminálek, na kterou se dá v současné době dívat. Herce navíc vždycky potěší, když pracuje na něčem, čemu věří a za čím si stojí.“

Do seriálu jste nastoupil takzvaně „za běhu“. To asi nebylo úplně jednoduché.
Rozhodně to nebylo jednoduché. Daleko snazší je vstupovat do projektu s cílem zvýšit jeho sledovanost, pomoct mu. V tomto případě to ale nebylo třeba, protože Specialisté své příznivce už dávno měli.

Naopak – můj příchod mohl způsobit změnu k horšímu, protože český divák je docela konzervativní, chce „svého hrdinu“, na kterého je zvyklý. Nic takového se ale nestalo. A to jsem v týmu Specialistů střídal Davida Prachaře.

Herec Jacob Erftemeijer: Na pach skutečné pitevny si jen tak nezvyknete

Nakolik jste se sám podílel na vytvoření charakteru postavy majora Strouhala?
Hodně, samozřejmě ve spolupráci s režisérem, scenáristy a producenty. Chtěl jsem, aby se major Strouhal od ostatních kriminalistů zásadně odlišoval. Aby to byl prostě trošku kontroverzní chlápek. Spousta známých mi řekla, že ho hraju dobře, přitom se mnou ve skutečnosti nemá vůbec nic společného, snad jen smysl pro ironii. Ale to je přece podstata herecké práce – lidé mají řešit postavu a ne jejího představitele.

Strouhal je fakt jiný a diváky ke všemu dost rozčiluje. To jste taky chtěl?
Ano, baví mě, když jeho chování vyvolává emoce. I členové mé rodiny mi občas říkají, jak jsem ke svým podřízeným v týmu hnusný a jestli bych s tím nechtěl něco udělat. No, nechtěl, protože jsem si stanovil cíl, který je v tomto případě splněn. Diváky jsme neztratili, a to je hlavní…. Mimochodem na vytváření charakterů postav, které jsem ztvárnil, jsem se podílel vždy. Ať už šlo o Maděru ve Zdivočelé zemi nebo o Ozzáka v Comebacku. Konkrétně u něj lidé dlouhé nevěděli, kdo jej vlastně hraje, což mě obzvlášť těšilo. Takže když mě někdo osloví Maděro, Ozzáku či Strouhale, je to daleko větší vyznamenání, než kdybych byl jenom Dejdar.

Jak byste popsal hereckou souhru s vašimi kolegy?
Je skvělá. Poté, co jsem v seriálu vystřídal už zmíněného Davida Prachaře, mi na chvíli zůstal jeho tým tvořený Kubou Štáfkem, Zuzkou Kajnarovou, za odcházejícího Honzu Zadražila nastoupil Jirka Hána. Následně, během jedné sezony, se naše parta obměnila znovu. Vedle mě a Jirky Hány (kapitán Martin Kovář) jsou jejími členy Jacob Erftemeijer (kapitán Tomáš Beran) a Eva Leimbergerová (kapitánka Jana Šafářová).

Důležité je, že si všichni – a platí to na adresu celého štábu – lidsky naprosto vyhovujeme. Na to, že spolu trávíme patnáct až dvacet dnů v měsíci a pracujeme i dvanáct hodin denně, je to úctyhodná věc. Musím říct, že takovou pohodu a souhru, pokud mluvím o dlouhodobých projektech, jsem zažil snad jen při zmiňované „Zdivočelce“.

Herec Viktor Dvořák: Jsem vděčný Havlovi za to, že s ním nebyla nuda

Nevybavuju si, že byste hrál v nějaké jiné kriminálce, ale obecně vzato je máte rád?
Možná jsem nějakého zločince někdy hrál, ale policajta? To nevím, to bych kecal… Kriminálky mám každopádně rád. Zejména mě fascinují ty, jejichž hrdina je tak trochu šílenec, magor vyčnívající z davu. Vezměte si například Tima Rotha v seriálu Anatomie lži, na tom jsem hodně ujížděl.

Moc se mi líbil i film Sběratel kostí s Denzelem Washingtonem… Mám za to, že u nás se režiséři a scenáristé bojí výrazného herectví, že se jim nechce pořádně pracovat s charakterem té které postavy, což pak ale znamená, že jsou na obraze všichni stejní. Přitom tomu tak kdysi nebylo.

Stačí se podívat třeba na Hříšné lidi města pražského, na všechny ty originální figurky. Z dnešního pohledu by mnozí řekli, že přehrávají, ale není to pravda. Lidé přece takoví jsou – někdo je neurotik, jiný fanatik, génius, šílenec. A svět je díky tomu barevnější, zajímavější, opravdovější.

Vzpomněl jste na jarní koronavirový čas, kdy jste nemohli natáčet. Jaké to pro vás bylo období?
Velmi složité. Byl jsem stejně jako spousta jiných kolegů odříznutý od jakýchkoli příjmů, všechno skončilo ze dne na den. K natáčení jsme se mohli vrátit až po třech měsících – proč ne třeba už po třech týdnech nebo po měsíci, což bych byl ještě ochoten pochopit?

Josef Trojan: Mám silné ego. Někdy mě ovlivňuje víc, než by bylo zdrávo

Z dnešního pohledu to celé považuju za zločin spáchaný na normálních lidech. Kolik jich za tu dlouhou dobu muselo zkrachovat nebo přijít o práci? Zajímá to někoho? K přiživování situace kolem koronaviru hodně přispívají média, obzvláště některá. Nečtete v nich skoro nic jiného, zejména zase v současné době. Přitom jde podle informací odborníků – teď mám na mysli ty, kteří na obrazovce prostor nedostávají – o nemoc srovnatelnou s mnoha jinými. Ve výsledku jsou lidé zbytečně stresováni, což považuju za trestuhodné.

Jenže situace s virem se zhoršuje. Jak ji vnímáte?
Je jen na nás, co všechno a jaká vládní nařízení si necháme líbit. Jisté je, že pokud bychom měli čelit situaci z jara podruhé, bylo by to pro mnohé organizace či firmy naprosto likvidační.

Ve filmovém i televizním průmyslu jste si zkusil asi všechno, co šlo. Byl jste moderátorem, porotcem, soutěžícím… Je ještě něco, co byste rád?
Mám ještě jedinou touhu v mém profesním životě – zahrát si v pražském Národním divadle. To byl vždycky můj sen. Žádné další ambice už nemám. Jinak s kolegou Petrem Vackem stále natáčíme pořad Tajemství těla pro Českou televizi. A těším se i na dvě nová divadelní představení, která mě čekají.

Jedno píše Honza Jiráň a zahraju si v něm s pěvkyní Dagmar Peckovou. Tím druhým je muzikál Divadla Broadway Láska nebeská s písněmi Waldemara Matušky. Jsou mojí velkou srdcovkou, takže se moc těším. Stejně jako na spolupráci s Dagmar Peckovou.