Ivo Jahelka: Někdo sbírá známky, já sbírám příběhy ze soudních síní

Zmínil jste svou jindřichohradeckou praxi. Já ve vás toho Jihočecha vždycky tušil – třeba když jste zpíval: „Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným…“ Zůstal jste v Hradci, protože jinde by vás žít nebavilo?
Někdo říká, že doma je tam, kde si pověsí klobouk. Já to takhle nevnímám, naopak si myslím, že člověk je doma především tam, kde má kořeny, a k těm se časem vrací. Sice už přes čtyřicet let žiju v Jindřichově Hradci, ale ty skutečné kořínky jsem zapustil o kus dál v Dačicích, kde jsem se narodil, prožil dětství, mládí a všechny ty radosti a starosti, které k tomu patří. Každé místo tam pro mě něco znamená: tady jsem hrál s kamarády fotbal, tady jsem byl se spolužačkou na rande, tady jsme hráli ochotnické divadlo, tady jsme zkoušeli s naší kapelou… Asi by mě bavilo žít i někde jinde, třeba v Praze, kde jsem studoval práva a kde to mám rád. Ale marná sláva, jižní Čechy jsou srdeční záležitost. A hlavně – je tu přece krásně!

Posedlost filmem, pokora k životu. Devět vzpomínek na Miloše Formana

Vzhledem k tomu, že jste z tak malebného kraje, nabízí se otázka, jestli jste trampoval.
Asi ve čtrnácti letech jsem vstoupil do skautu a setrval v něm až do jeho opětovného zrušení. Jako skauti jsme trávili hodně času v přírodě, chodili na výpravy, v létě tábořili, a přitom se hodně hrálo a zpívalo. Já jsem se tím pádem snažil naučit hrát na kytaru, protože se to hodilo. Koupil jsem si knížku s namalovanými akordy, a když se mi povedlo zahrát první písničku, byl jsem štěstím bez sebe. Mimochodem, byla to píseň dvojice Paleček a Janík Hele, lidi, která je na dva akordy, a přesto se stala hitem. S Mirkem Palečkem jsem se v pozdějším čase velmi skamarádil a máme i společný program Dvojkoncert, který měl už 199 repríz. Příště tedy budeme slavit!

Důležitá věc: chtěl jste být kytaristou, abyste získal přízeň dívek?
Myslím, že drtivá většina kluků se naučila hrát na kytaru skutečně kvůli holkám, protože – málo platné – taková pěkná pecka za vlahé letní noci nemůže nefungovat.

Každý muzikant slyšel v mládí něco, co ho postrčilo, formovalo. Jaká hudba zněla u vás doma?
Já jsem vyrostl na country. Dodnes znám všechny písničky od Greenhorns, Rangers a podobných kapel. Tyhle věci se hrávaly u táboráků, po hospodách – a to bylo vlastně moje první pódium. Pak jsem objevil písničky Karla Kryla a doslova mě uhranuly, protože to bylo něco naprosto jiného a nemělo to chybu. Dodnes považuji Karla Kryla za mistra slova, on byl nejen písničkář, ale i básník. Zejména v tom, jak používal rýmy, byl – a stále je – mým velkým vzorem. Pamatuji si, jak jsem ještě jako puberťák četl v časopise Melodie recenzi na jeho desku Bratříčku, zavírej vrátka. Hudební kritik Jiří Černý v ní v souvislosti s Krylovými texty použil spojení „rýmy třeskné jako bič“. A to je přesně ono. Ve svých rýmech se snažím o něco podobného.

Pokud vím, zpívajícího právníka ve vás kdysi objevil známý popularizátor poezie Mirek Kovářík. Jak to přesně bylo? Od začátku jste věděl, že se chcete věnovat zhudebněným soudničkám, nebo jste měl původně širší záběr?
Když jsem po skončení studia na gymnáziu v Dačicích a nástupu na pražskou právnickou fakultu bydlel na koleji a poznával nástrahy velkoměsta, rozhodl jsem se, že se proslavím jako písničkář. V té době se českým písničkářům mimořádně dařilo: obdivoval jsem je, chodil na jejich koncerty a snil o tom, že i na mě se jednou bude stát fronta. Problém byl v tom, že každý z nich už měl svou parketu a byl něčím osobitý, takže najít skulinu v trhu nebylo úplně jednoduché. Záhy jsem pochopil, že mohu jen sotva uspět s nějakými filozoficko-láskyplnými folkovými songy. Pak přišel spásný nápad: co zkusit zhudebnit nějaký soudní případ? Jako student právnické fakulty jsem k tomu měl blízko, takže když jsem pak přinesl Mirkovi Kováříkovi do jeho pořadu Zelené peří první soudničku, zaujalo ho to, nechal mě tam vystoupit – a od té doby se toho držím.

V jednom rozhovoru jste řekl, že povolání advokáta jste si vybral, neboť za komunismu představovalo relativní svobodu. Co jste tím myslel?
Ještě v posledním ročníku na právnické fakultě jsem nevěděl, jakému právnickému povolání se vlastně budu věnovat. Do úvahy přicházel soudce, což by mě nebavilo. Notář – no to už by mě nebavilo vůbec! Dále podnikový právník, ale těch byla spousta a o píchačky jsem nestál, nebo právě advokát. Advokátů bylo málo, v podstatě byli režimem trpěni a při výkonu advokátní praxe byli skutečně relativně svobodní. Stát jim do toho nemohl mluvit, a i když jsme byli členy Krajského sdružení advokátů, každý z nás vystupoval sám za sebe. S výše uvedenými právnickými profesemi se to nedalo srovnat. A i z dnešního pohledu to považuji za dobrou volbu.

Lucie Polišenská: Doufám, že se mi podaří, aby Eliška přirostla divákům k srdci

Byla úloha, kterou jste na sebe bral na pódiu, pro vaši právní praxi překážkou?
V očích veřejnosti by advokát měl být člověk solidní, který nikde nešaškuje a nedělá si legraci z institucí, jako je soud, policie a příslušné úřady. Zejména na venkově se na to takto nahlíží a Jindřichův Hradec v tomto směru nebyl výjimkou. V okamžiku, kdy se stanete mediálně známým a poněkud vybočujete z průměru okresního města, znamená to – slovy trestního zákona – přitěžující okolnost. Na nedostatek klientů jsem si sice stěžovat nemohl, ale přece jen jistá nedůvěra k tomu „komediantovi“ zde byla. Na druhou stranu klienti, kteří přicházejí s nějakým právním problémem, mají zájem na tom, abych jejich věc po právní stránce vyřešil, a dobře vědí, že se tak stane bez ohledu na to, jestli po skončení soudu odjíždím na koncert.

Dovedu si představit, že chvíli trvalo, než si na vás diváci zvykli. Nepovažovali vás zkraje za exota?
Když jsem se svými zhudebněnými soudničkami začal vystupovat, záhy jsem obdržel označení „zpívající právník“. Vždycky jsem říkal, že je to něco jako mluvící lachtan, ale ono se to ujalo a veřejnost si na to postupně zvykla. Na počátku byla určitě zvědavost, nic podobného u nás nikdo nedělal. A protože jsem nabízel svébytný humor s právnickou tématikou, brzy jsem našel své posluchače. Naštěstí je mám dodnes.

Jak je vlastně možné, že před vámi ani po vás – v Česku ani ve světě – na sebe nikdo jiný roli zpívajícího advokáta nikdy nevzal? Nebo jste snad zaznamenal, že by se tomu, co děláte, věnoval někdo další?
Bylo a je mnoho kolegů z právnické branže, kteří se coby renesanční lidé zabývali kromě práva i jinými věcmi – včetně hudby a zpěvu. Převážná většina z nich zpívá nepochybně daleko lépe než já, ale na rozdíl ode mě se právnické praxi prakticky nevěnovali a zejména neskládali takovéto písničky. Nevím sice, jak je to jinde ve světě, ale u nás skutečně nemám konkurenci. Což je poněkud neobvyklé… Já však na to nehřeším, a i když bych mohl zlenivět a krásně žít z podstaty, snažím se přicházet s novými věcmi, což se děje i v poslední době. Ostatně kdokoli si to může zkusit – uvidíme, jak to s tou konkurencí dopadne!

Při psaní svých písní jste vycházel z reálných kauz. Byly to případy, u který jste osobně asistoval, nebo jste zpracovával jen ty, o kterých jste se doslechl?
Převážnou část mé tvorby tvoří případy, které jsem „nasbíral“. Někdo sbírá známky, já sbírám příběhy ze soudních síní a předsíní a mám tu výhodu, že je ještě mohu okořenit vlastními zkušenostmi z tohoto prostředí.

Stalo se vám někdy, že vás konfrontovaly reálné předobrazy vašich tragikomických postaviček?
Jako advokát jsem vázán povinností mlčenlivosti, takže pokud bych chtěl zpracovat příběh nějakého klienta, musel bych od něj mít výslovné svolení. Možná se to několikrát přihodilo – ostatně někteří klienti se sami dožadují toho, abych jejich kauzy zpracoval do písničky, což ale není vždycky dost dobře možné, třeba z důvodu absence humoru, který je pro mě prvořadým měřítkem. Na koncertech se běžně stává, že přicházejí posluchači s tím, že ta či ona kauza se přihodila v blízkosti jejich bydliště. Ale ještě se nestalo, že by přišel přímo aktér případu, o němž zpívám, a dožadoval se například autorských práv. Každopádně jsem vděčný za každý námět, který dostanu a který je ze života. Kdo ví, snad mi po přečtení tohoto rozhovoru zase někdo nějaký zajímavý příběh pošle.

Učeň vaří v Prostřenu. Je to velký stres, ale zopakoval bych si to, vypráví

Přiznám se, že některé historky jsem vám odmítal zbaštit. Konkrétně jsem nikdy nevěřil tomu divokému praseti na lyžích, co poničilo okolojedoucí trabant. Opravdu se všechny ty šílenosti staly?
Všechny případy, o kterých zpívám, mají reálný základ. To se prostě vymyslet nedá, musí to napsat sám život. Shodou okolností případ divočáka na lyžích – celý název písně zní Balada zimní o smutném osudu zdomácnělého divočáka – byl dokonce zveřejněn v tehdejším tisku v rubrice Černá kronika. S velkou chutí jsem po něm sáhl a dodneška tu píseň hraju.

Ohromný úspěch jste v osmdesátých letech slavil se svou Baladou o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě. Zvláště s veršem: „Na paseku u posedu, kde myslivec slídil, vyjel medvěd na mopedu a bravurně řídil.“ To jsou asi věci, o kterých byste už teď zpívat nemohl. „Devizový cizozemec, z Bavorska západní Němec“ už sem na hony nejezdí a tuzemští soudruzi mu nenahánějí tu nejlepší zvěř. Cítíte, že část vašich písní začíná být pro mladou generaci nesrozumitelná?
Samozřejmě, dnešní generace kupříkladu dost dobře nerozumí tomu, že chtěl někdo podplatit řezníka, aby mu prodal hovězí.

To mluvíte o písničce, kterou jste nazval Balada o úplatku?
Ano. Děj je takový: děda přijde s kozou na vyšetření k lékaři a nese s sebou kozí moč, kterou nalil do lahve od brandy. Tuto láhev pak zanechá u lékaře na stole, aniž by stihl vysvětlit, proč ji přinesl. Lékař následně – tak jak je zvyklý – lahev schová do šuplíku a použije ji jako úplatek pro řezníka, který ovšem „polknul jen jeden hlt a měl z toho málem smrt“. Ale přece jenom převážná část příběhů, o nichž zpívám, je přenositelná i do současné doby. A protože jsou to příběhy ze života, tak jim rozumí i mladá generace a naštěstí pro mě v nich nachází humor stejně jako ti před nimi, což mě těší.

Zpívat za socialismu o právu a trestu, to musel být často tenký led. Ozýval se ve vás právník, i pokud jde o to, co jste si dovolil do svých textů napsat?
V dobách minulých podléhala prakticky každá tvorba cenzuře a zásahy cenzorů byly z dnešního pohledu spíše úsměvné. Ale že to autorům otravovalo život, je nade vší pochybnost. Já jsem skutečně i na pódiu vystupoval jako opravdový právník, čemuž odpovídal také styl mých koncertů (vzdělávací semináře z oboru práva). Když jsem s něčím přicházel na trh, musel jsem být připraven obhájit tu či onu formulaci, k čemuž jsem používal paragrafy – a docela to fungovalo, protože právu tady tenkrát nikdo moc nerozuměl. To se týkalo i mých prvních gramofonových desek Soudili se a Ať žije spravedlnost, za které vděčím tehdejšímu vydavatelství Panton. Všechno kupodivu prošlo a můj velký dík patří Ivanu Rösslerovi, který tato alba prosadil, protože mě znal z festivalu Porta a jiných akcí.

U publika zarezonovalo i vaše první popřevratové LP Veselá revoluce. Nepatřil jste k písničkářům, kteří s pádem komunismu ztratili své publikum.
Na albu Veselá revoluce jsem si vyzkoušel politickou satiru, ale to byl výplod doby. Necítím potřebu v tomto směru pokračovat, podobné věci mají jepičí život, i když témat by se nepochybně stále našlo mnoho. V dnešní době si každý může říkat a zpívat, co chce, žádná cenzura nehrozí, ale o to kvalitnější musí být předváděné dílo. Časy, kdy publikum hledalo smysl mezi řádky a reagovalo na různé skryté narážky, jsou dávno pryč. Někteří autoři ztratili svého nepřítele a tím pádem jim došla inspirace. Museli hledat novou, což není jednoduché. Mě to naštěstí nepostihlo. Příběh ze života, který má právní zápletku a je v něm humor, zůstane nadčasový.

Nastoluje bolestné bourání tradic. Berlinale vyhrál španělský film Alcarrás

Přesto jste se postupně stal zbožím pro fajnšmekry. Dalších pět šest autorských alb jste vydal prakticky sám. Vážně od vás velké firmy žádné nové nahrávky nechtějí?
Doby, kdy zpěvák nebo autor prodal stotisícový náklad, se už nikdy nevrátí. Hudba se přesunula na úplně jiné nosiče, z nichž mnohé jsou mi neznámé. Na koncertech mi mladší posluchači říkají, že bych se měl orientovat právě tímto směrem. Zatím sice nevím, jak na to, ale rád se nechám poučit. Já jsem ze staré školy, kupoval jsem si LP desky, kterých mám doma stovky. Prohlížel si jejich obaly a měl z toho potěšení. Nepředpokládám, že by se v budoucnu situace zlepšila. Ale pokud budu mít dost materiálu, možná ještě něco udělám. Uvidíme.

Předpokládám, že jste jako většina národa alespoň letmo zahlédl seriál Devadesátky. S tím, jak se vracejí kauzy orlických vrahů a další otřesné porevoluční případy, je zřejmé, že ty vaše laskavé písničky přece jen patří do jiné éry. O etapě, která následovala, už by se asi tak vesele psát nedalo.
Je pravdou, že tak, jak se mění doba, mění se i kauzy, s nimiž přicházím do styku. A musím konstatovat, že v soudních síních a předsíních humoru ubývá. Spoléhám na to, že i v této poněkud podivné éře „nepřekročitelné korektnosti“ se budou lidé dál rozvádět, sousedé se budou hádat kvůli zápachu z chléva a návštěvníci vesnických zábav si v hospodě občas nafackují. Takže i ten laskavý humor to nějak přežije a já budu mít posluchačům zase co nabídnout. Pořád totiž platí to, co uvedl jeden recidivista u soudu v závěrečné řeči: „Slavnej soude, už mám nějaká ta léta za sebou, a tak vím, že život je nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích.“