Josef Trojan: Mám silné ego. Někdy mě ovlivňuje víc, než by bylo zdrávo

S jakými pocity jste se poprvé díval na film Šarlatán?
Pokud se koukám na film, ve kterém hraju, většinou mívám problém ho objektivně hodnotit nebo ho vůbec nějak hodnotit. Jestli se mě ale ptáte na bezprostřední pocity po jeho zhlédnutí, tak mě samozřejmě herecké ego nasměrovalo k tomu, abych přemýšlel o tom, zda byl můj výkon dobrý, špatný nebo jestli jsem měl dělat něco jinak. Jsem celkem velký řešič těchto věcí. To je primárně podmíněno asi i tím, že nemám zatím tolik zkušeností, neumím si toho moc odpustit. I když vím, že není úplně správné se v některých věcech tolik pitvat, v téhle fázi mé kariéry to ještě hodně řeším. Na druhé straně je herecká sebereflexe na místě, takže se snažím mezi tím najít určitý balanc a někdy se třeba aspoň i trošku pochválit.

Ivan Trojan o filmu Šarlatán: Homosexuální scény nesmí profíkovi vadit

Konzultovali jste s tátou některé věci, které by si postava Jana Mikoláška měla přenést z mládí do středního věku?
Hodně jsme o tom mluvili. Důležité pro nás byly například jeho pohledy na ruce, na lahvičku s močí, ze které diagnostikoval nemoci, což byla metoda, kterou se proslavil. Dále aby dodržoval stejné balení košil nebo kufrů. Zdánlivě jde možná o drobnosti, nicméně i tyhle věci tvořily mozaiku osobnosti Jana Mikoláška, jeho povahy. Byl totiž velký puntičkář, proto si velmi specificky skládal košile. Intenzivně vnímal svoje ruce, protože jimi léčil lidi a dotýkal se jich. Ruce bral jako vyšší dar a lahvička s močí pro něj byla naprosto ikonická. Řešili jsme tedy hlavně tyto technické věci, ale Mikoláškův psychologický předěl jsme nijak zásadně nerozebírali, protože mezi „mojí“ fází Mikoláška a tátovou uplynulo patnáct let. Hodně se během té doby změnil a osobnostně ustálil. Já hraju Mikoláška v době, kdy se v sobě snažil zorientovat a učil se ovládat negativní část své osobnosti, zatímco v té starší fázi se Mikolášek už smířil s tím, že není úplně kladný, že má svoje problémy, vnitřní souboje, a naučil se s tím nějakým způsobem pracovat.

Kterou Mikoláškovou vlastností byste chtěl disponovat, a naopak?
Hodně mi imponuje, když je někdo pracovitý, a to on byl. Já občas tuhle jeho pracovitost postrádám, respektive ji v sobě mám, ale někdy se mi zčistajasna stane, že ze mě vyprchá a neumím ji znovu nastartovat. Jan Mikolášek byl opravdu hodně oddaný své profesi léčitelství a já bych chtěl být stejně tak oddaný herectví. Byl ovšem také velice narcistní a do jisté míry i egoistický člověk, což je něco, s čím bych nechtěl být až tak úplně spojován, ačkoli vím, že mám silné ego.

Kina bojují. Žebříček vede Tenet, zásadní průlom ale neudělal

Opravdu?
Ano, a vím, že mě v mnohém ovlivňuje víc, než by bylo zdrávo. Jsou situace, kdy bych měl myslet třeba na nějakou skupinu lidí nebo někoho jiného, jenže se primárně zamyslím nad tím, jaký bych z toho mohl mít profit já sám, jaký by to na mě mohlo mít dopad, co by mi to přineslo, či naopak nepřineslo. Asi to není úplně správné, ale je to tak.

Co dalšího vás v příštích měsících čeká?
Mělo by toho být víc, ale kromě jednoho projektu jsem prozatím vázán mlčenlivostí. Měl bych točit film na motivy knihy Františka Langera Jízdní hlídka, což je o českých legionářích působících za první světové války na Sibiři. Na to se těším moc. Dostal jsem roli vojína Štěpánka, nejmladšího z hlídky čítající sedm legionářů, což je na první pohled takový nebojsa, ale postupem času se přijde na to, že je všechno přece jen trochu jinak. Je to frajírek a podle mého názoru sympatický kluk, který akorát občas neví, co říká, a dělá ze sebe trošku někoho jiného, než kým opravdu je. Teď mě ale momentálně čeká tábor, kde dělám vedoucího, na který se každý rok hodně těším.

Vidíte, já tábory nesnášel…
Jako malý jsem měl také vždycky před odjezdem lehké svrbění, že se mi tam nechce, věděl jsem, že se mi bude stýskat, že se na nějaký čas odloučím od rodičů, ale tohle je zrovna typ tábora, kde se během čtyř dnů dostanete do takové táborové energie, díky níž zapomenete i na stýskání. Po třech letech jsem se tam pak už vyloženě těšil. Natáčeli jsme tam totiž filmy, hráli divadlo, dělala se fotosoutěž, dělali jsme remaky písní a klipy. A také jsme sportovali. Prostě paráda.

Roman Vojtek o svém bydlení: Venkov má pro mě víc plusů než minusů

Těšil jste se na nějakou disciplínu víc?
Je pravdou, že právě k těm nejoblíbenějším už tehdy patřilo natáčení filmu a zkoušení divadla. Měl jsem vždycky trošku tendenci strhávat pozornost na sebe a rok co rok to bylo silnější. V těchto dvou akcích jsem se hodně vyžíval a možná jsem je někdy prožíval až moc.

Byl právě tábor impulsem k tomu, abyste se herectví začal věnovat?
Ne. To přišlo až v momentě, kdy jsem si zkusil reálné profesionální natáčení, během kterého jsem si potvrdil, že by mě tato profese bavila a že bych se jí chtěl zabývat.

Platí stále vaše rozhodnutí nejít na DAMU?
Platí. Zatím o DAMU nepřemýšlím. Nechtěl bych, aspoň prozatím, herectví studovat způsobem, že bych chodil čtyři roky denně do školy. To, co se učí studenti DAMU nebo na jiných hereckých školách, se dá vyhledat po vlastní ose. Navštěvuji jevištní mluvu, zpěv, hudební nástroj, snažím se svoje tělo posilovat tak, abych byl jeho pánem a rozuměl mu. Herectví se totiž zabývá primárně tělem, hlasem a mozkem. Snažím se i hodně číst knížky o divadle, a to nejen odborné věci, ale i divadelní hry. Kdybych to řekl směšně, tak mám vlastní hereckou akademii. Ve 21. století to jde. Navíc mám to štěstí, že potkávám na své herecké cestě celkem hodně lidí, kteří se mi neváhají věnovat individuálně a vždycky rádi poradí. Bez nich by to samozřejmě jinak nešlo.