Kliknutím zvětšíteVaše práce moderátorky a práce vašeho manžela má hodně spojovacích prvků. Jak moc se u vás prolévá práce se soukromím?
Zjistili jsme, že když jsme teď více oba na tzv. home office, tak se musíme programově rozejít do jiných částí bytu, protože jinak pořád mluvíme. A i tak to vypadá: Ťuk, ťuk – „Neruším? Musím ti dát přečíst tenhle článek.“ A za chvíli zase Tom: „Tohle jsi četla?“ A když už je nám žinantní se stále navštěvovat, tak si začneme psát maily…
Nemáme na všechno stejný názor, ale fakt si rádi povídáme… Tom poslouchá mé rozhovory, já zase čtu časopis a jeho editorialy… Jsme jako ty ženské, co kdyby zavřeli na dvacet let, tak si to všechno nestihnou říct.
Je vám příjemné, že jste moderovala akci časopisu, v jehož čele stojí právě váš manžel?
Jsem moc ráda, že mohu takto svého muže a jeho životní práci podpořit. A navíc i svůj oblíbený časopis. Byla jsem na křtu prvního čísla časopisu, a dokonce jsem tam vydražila jednu fotografii egyptské pouště, protože peníze šly na záchranu archivu jednoho pražského muzea po povodních. Nikdo se k tomu tehdy neměl a mně to bylo líto i trapné, tak jsem tam tehdy nechala peníze na své nové koncertní boty.
Věřím, že dnes už by nás takových bylo více, protože National Geographic si získal zasloužený respekt a důvěru čtenářů. A já jsem moc ráda, že tu fotografii mám. Je to záběr pyramid v písečné bouři, nad kterými letí dvouplošník. Starý, dobrý svět.
Listujete ráda časopisy? V čem je to jiné než sledovat televizi, číst články v mobilu?
Jsou časopisy a časopisy. Ráda si pročtu Echo24, Reflex, Info a National Geographic mám samozřejmě doma povinně. (smích) A pak jsou časopisy jako Na kafíčko nebo Pestrý svět, které považuji, i po osobních zkušenostech, za něco tak nemocného, že si je nevezmu do ruky ani u zubaře v čekárně. Ale nemohu srovnávat časopisy, dokumenty a články v mobilu, protože dnes mají tyto věci tak rozdílnou úroveň, že je nelze paušalizovat.
Dokument o rodině Kalergi na ČT byl zralý na odebrání licence a zároveň mi na mobil velmi často chodí kvalitní analýzy Vidláka a jiných samorostů. Takže přiznávám, že nejtěžší je hledat a ověřovat – co stojí za to číst a čemu věnovat pozornost.
Co vás v National Geographic nejvíc baví?
Ten vztah se vyvíjel. Úplně jinak jsem vnímala časopis jako malá, když nám ho někdo, kdo měl příbuzné v kapitalistické cizině, půjčil a já jsem hleděla na azurové moře, Himálaje a památky starého Egypta či Řecka. To bylo něco, jako když se dnešní děti dívají na Jurský park. Byla jsem si jistá, že nic z toho nikdy neuvidím na vlastní oči.
Dnes už sleduji časopis nejen svýma očima, ale také očima mého muže, který ho má už dvacet let na starost, a myslím, že tolik řečí nad tím, jakými cestami se ubírá a jakými by měl, si neřeklo ani oněch třiatřicet zakladatelů v roce 1888, když zakládali slovutnou společnost National Geographic Society. Teď je důležité, aby časopis zůstal stále tím čistým duchem, který žasne nad neuvěřitelnou pestrostí naší planety, její provázaností. Nad silou lidského ducha, věděním a poznáním. A hlavně aby nepodlehl módním trendům, líbivým filozofiím a ideologickým doktrínám.
„Šéfredaktor Tomáš Tureček, který vede časopis National Geographic od jeho vstupu na trh, se po dvaceti letech vrátil na „místo činu“. Právě v historické budově Národního muzea se totiž tehdy první číslo časopisu křtilo.“
Proč před těmi dvaceti lety padla volba právě na toto místo?
Přišlo nám to tehdy naprosto přirozené. Jak National Geographic, tak Národní muzeum jsou ctihodné instituce s velmi dlouhou tradicí, mají vzdělávat, uchovávat, ale i rozšiřovat poznatky. Navíc to tenkrát mělo i osobní rovinu. Jako nový generální ředitel nastoupil do muzea právě v té době, kdy jsem začal stavět českou redakci, Michal Lukeš. Oba jsme byli tehdy s přehledem nejmladší ve svých pozicích, a možná právě proto se nám od začátku tak dobře spolupracovalo. Takže i teď, když slavíme dvacet let, je vzájemné partnerství Národního muzea s námi opět jen přirozené.
Vzpomínáte, s jakým očekáváním jste před těmi dvaceti lety posílali na trh první číslo?
Samozřejmě jsem už tehdy tušil, že to bude určitá mediální revoluce, vždyť National Geographic byl pro moji, ale i starší generaci, naprostým fenoménem. Navíc tu byly příklady z jiných zemí, kde už svoji národní edici měli – vždy neskutečný úspěch. Proto bych lhal, kdybych tvrdil, že jsme ho také nečekali. Co jsme však skutečně nečekali, bylo, že celý náklad se vyprodá za několik dní, takže jsme ještě naše první číslo museli dvakrát dotisknout!
O čem svědčí to, že National Geographic lidi stále zajímá, že ho kupují?
Žlutý rámeček je zkrátka jedinečný fenomén. Časopis s tímto poznávacím znamením si stále zakládá na té nejkvalitnější novinařině, má často neuvěřitelné fotky, které jinde neuvidíte, a zabývá se tématy na hony vzdálené politickému světu. Lidé se dozvídají zajímavé věci a vlastně se celoživotně mohou vzdělávat.
Dvacet let s vámi oslavili prof. Miroslav Bárta, Petr Horký, Miroslav Náplava, Pavel Gross a Steve Lich tag. Co pojí tyto muže a jaký vztah s National Geographic mají?
Se všemi často a úzce spolupracujeme. Dokonce někdy tak úzce, že se z nás za ta léta stali přátelé. Děláme společně zajímavé projekty, někdy spolu cestujeme, povídáme si o svých zkušenostech. Co může být pro chlapa ve zralém věku úžasnějšího, než si s někým, co už má také něco za sebou, sednout v poušti a pod hvězdným nebem řešit otázky všehomíra či při spaní venku při minus třiadvaceti stupních debatovat o záludnostech dobývání severního pólu?
A jsme rádi, že jsme mohli pozvat celou řadu našich dalších spolupracovníků, kteří se kolem nás za ta léta nakupili, a významné obchodní partnery, nesmím zapomenout ani na zastoupení televizního kanálu National Geographic, s nímž významně spolupracujeme a který nám velmi pomáhá při šíření společné značky se žlutým rámečkem. Zastupuje i známé tváře, namátkou třeba Jakuba Vágnera, který byl prvním Čechem, jenž měl na National Geographic svůj pořad s názvem Rybí bojovník.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
