Tak to zkouším po letech, kdy už Barbora Walterová Benešová pracuje jako mluvčí mělnické radnice a splnila si svůj dávný sen, stala se spisovatelkou. Žije v malé vesnici na okraji Středočeského kraje, kde si s manželem zřídila menší hospodářství, které mívalo i přes dvě stovky hlav drůbeže a středních zvířat.

Baru, odkud vlastně pocházíš? Tíhla jsi k přírodě, k zahrádce, zvířatům už jako malá?
Bydlela jsem s rodiči v centru Prahy a můj první domácí mazlíček byl králík, který všude dělal bobky a do Prahy se moc nehodil. Když mi táta, jako šestiletému dítěti, řekl, že mám Kuliferdu na talíři, jen jsem pokrčila rameny a prohlásila, že je chuťově moc dobrý. Zřejmě jsem své geny zdědila po prababičce, která právě v tomto domě, kde žiju dnes, měla hospodářství, asi jako každý v té době na vesnici. Slepice, králíci, koza a dokonce kravka. Nastěhovali jsme se do tohoto domu, když mi bylo asi sedm a moji rodiče jako městští lidé zbourali všechny kůlny, přístěnky, prostě vše, co bylo pro zvířata. Nikdy se nechtěli věnovat něčemu jako je farmaření.

Jako novinářka jsi lítala po Mělnicku, pak po Praze, a po mateřské ses zase vrátila do Mělnického deníku. Kdy nastal zájem o to farmaření?
Nějaký čas jsem bydlela v Praze, ale tenhle život není nic pro mě. Město mi nevyhovuje, nenarodila jsem se pro takový životní styl. Přitom můj manžel je taky z města a taky nebyl vychováván jako farmářský kluk. Když potom přišla nabídka od mých rodičů, abychom se nastěhovali do Jeviněvsi a udělali z obrovského domu dvougenerační bydlení, neváhali jsme ani chvilku. Bylo to před osmi lety a my už měli čtyři děti. Ten dům sám o sobě má pro mě obrovské kouzlo. Postavil ho svýma rukama můj pradědeček před sto lety a celé ty roky tu vždy bydlela jen má rodina. K tomu jsme od rodičů dostali velikou zahradu přilehlou k domu, kde rostlo jen pár ovocných stromů. V podstatě jsem měla potenciál vybudovat tu naprosto cokoliv. Zkoušela jsem nejdřív zahradničení, ale to mi nešlo. Všechno rostlinstvo vždy umřelo. Proto jsme přešli raději na živočišnou výrobu.

Jaké byly tvé začátky ve farmaření?
Všechno začalo králíky. Jednoho dne se prostě manžel rozhodl a zbouchal ze starých prken králikárnu a už další den sehnal od někoho ve vesnici čtyři králíky. On je trochu ten typ, který se pro něco rozhodne a ihned koná. O králikaření jsme nevěděli vůbec nic, všechno jsme se učili od začátku, konzultovali jsme s lidmi, kteří už měli zkušenosti, učila jsem se farmařit na internetu, takže si dovedeš představit, jaké chytré rady jsem občas dostávala. Dokonce jsem měla pocit, že ramlice nemá pro svá mláďata dost mléka a nekojí, to mi taky samozřejmě poradil někdo na facebooku. Takže jsem celou jednu generaci králíků odchovala na umělém mléce. I v noci jsem vstávala, abych nakojila králíky. Myslím, že takhle často jsem nevstávala ani k vlastním dětem. Potom se to různě začalo nabalovat a zvířata začala přibývat.

Ale vím, že nezůstalo jen u drobných zvířat.
Po králících byly slepice, potom kachny, pak husy a dokonce ob jeden rok míváme i krůty. Kozu jsem si vyprosila já, protože jsem po ní moc toužila. Jeli jsme pro zakrslou holandskou kozičku, která byla po kůzleti, a tudíž měla ještě mléko. Původní majitel nám k ní nabídl i jejího bratra, který byl ovšem vykastrovaný. Dodnes nerozumím tomu, proč někdo kastruje kozlíka, když se z toho zvířete potom stane autistický hňup - to je běžné označení pro kastrovaného kozla - a ten náš se opravdu tak tváří už celé ty roky, co ho máme. Ovšem vzít si napoprvé dojnou kozu nebyl úplně nejlepší nápad. Byli jsme na to sami a nebyl nikdo, kdo by nám poradil, jak kozu podojit. Nechat jí plné vemeno mléka jsme nemohli, trpěla by. Byla jsem jako neplavec vhozena do vody a naštěstí jsem se naučila sama plavat velmi rychle. A já vám přísahám, že kozí mléko nesmrdí! Všichni jsme pili mléko ještě teplé, protože malá kozička nám zase takové množství mléka denně nedávala. Ale chuťově o sto procent lepší, než mléko kupované v krabicích v supermaretu.

Domácí vajíčka, domácí maso a domácí mléko, tím vším disponujete. Máš pocit, že se to nějak projevilo na zdraví tvé rodiny?
Za tohle tvrzení bych dala ruku do ohně. Než jsme se přestěhovali na vesnici, byly děti často nemocné. Mladší syn skoro nechodil do školky, protože neustále stonal a nejmladší dcera měla vážné dýchací potíže. Už jako miminku jsme jí dávali dýchat ze speciálního přístroje, protože každá nemoc skončila velmi těžkým zánětem průdušek. Za posledních osm let měly děti antibiotika pouze jednou a to ne všechny. Žádné zdravotní obtíže nemají a k lékaři chodí jen na preventivní prohlídky. Nejvíc času trávíme na chirurgii, protože sem tam někdo spadne ze stromu, rozdrtí si loket, nebo si rozsekne hlavu o postel.

Pokud vím, tak vaší oblíbenou zálibou jsou zabijačkové hody? To je velmi zvláštní koníček pro moderní mladou rodinu.
Před lety dostal manžel ke čtyřicátinám dvě selátka. Přišlo mi to jako dobrý vtip, i když on se moc nesmál. To jsem ovšem netušila, jak obrovskou reprodukční schopnost taková Göttingenská prasata mají. Trvalo sotva dva roky a v jednu chvíli jsme na farmě těch prasat měli čtyřiadvacet. Ale jsou to pěkný mrchy. Moje maminka jim říkala nukleární hovada. S nimi jsme si užili nejvíc. Jsou hluční, a když prasnice bouká, tedy je v říji, kanečci jsou doslova jako smyslů zbavení. A ony pak dělají, že nechtějí a dávají to dost hlasitě najevo. Někdy v té době se v sousedních domech kolem nás začali dost často střídat majitelé, ale podle mého názoru to s tím nemá spojitost. Horší byla situace, když nám čtyři třicetikilová selata utekla skrz špatně upevněný plot do vesnice. Autobus je hnal před sebou po silnici až na náves, nabral celkem slušné zpoždění. Jenže ve vesnici máme takové hospodářství jen my, takže celá ves věděla, že ta prasata ve vsi jsou naše. Naháněli jsme je s vidlemi a lopatami celá rodina. Moje děti, moji rodiče a já. Manžel samozřejmě zrovna nebyl doma, protože vždycky se takové věci dějí, když není „Pán tvorstva“ doma. Vrátili se za dva dny sami, asi věděli, kde dostanou nejlepší jídlo. A v ten den jsem s prasatama skončila. Rozhodla jsem o zabijačkách. Děláme je pravidelně několikrát do roka. S manželem jsme se naučili všechno, co je k tomu potřeba. On prase zabije, vykrví a mezitím, co já míchám krev, on ho pověsí a začne vyvrhovat. Pak přijde na řadu ovar, tlačenky, jitrnice, jelita, prejt, vyškvařit sádlo, udělat zabijačkovou polévku a nejhorší práce porcování masa a uklízení do mrazáku.

Tvůj manžel pořád miluje vlastnoručně vyrobenou udírnu?
Udírnu si sám vyrobil, vždycky miloval uzené maso. Je to celkem věda, o maso se stará, týdny předem ho různě nakládá, zalévá lákem, prosoluje, masíruje a mazlí se s ním, jak s první láskou. Teprve potom ho mateřsky rozvěsí do udírny. Ještě předtím si samozřejmě musí připravit to správné dřevo, protože ne každé se dá na uzení použít. Musí to být z ovocného stromu, jinak by to bylo hořké, osekává z něj kúru, pak ho namáčí do nějaké lázně, ale to všechno ví on, o to já se snažím nestarat. Uzení je totiž rituální obřad, kde já mohu asistovat pouze s kbelíkem a vodou, abych po něm všechno umyla. Naučili jsme se dělat i domácí klobásy, to zase baví mě, protože naše klobásy oproti těm kupovaným jsou bezlepkovou variantou, protože jsou výhradně jen masové.

A zapojují se do prací na farmě i děti?
Musí. Bez práce nejsou koláče. Pamatuji si, když jsem stahovala prvního králíka, ratolesti kolem mě chodily se zakrytýma očima. Té nejmladší bylo zhruba pět a ta byla od začátku jiná. Už ve školce uměla stáhnout a vyvrhnout králíka, strouhala kachnám řepu, starala se o kuřata a asistovala u porodu prasat. Dnes jí bude jedenáct a ta počáteční euforie pominula. Umí pracovat, ale postupem času se z ní stává mistr ve výmluvách, proč zrovna dnes nemůže pracovat. Ostatní děti se to naučily postupně. Ze začátku bylo všechno fuj. Dnes si klidně přinesou talíř s obědem na stůl, kde zrovna já škubu starou slepici a nevadí jim to. Na všechno si člověk zvykne.

Ty ale umíš všechny ty produkty z farmy ještě dál využívat a snažíš se všechno dělat ručně, jako se to dělalo za dob našich babiček a prababiček.
Naučila jsem se péct kváskový chleba, sama si umím kvásek vypěstovat. To je asi jediné, co mi na farmě roste. Umím udělat domácí sýr, domácí máslo, sbírám z mléka smetanu a snažím se naučit vyrábět všechno, co se dá. Neříkám, že to dělám neustále, ale spíš občas. Chci jen umět tu techniku toho zpracování a to z jednoho prostého důvodu, jsem totiž prepper. Já vím, že se to neříká, že jsem prepper, ale já to prostě neumím tajit. Preppeři jsou lidé, kteří se připravují na konec světa, na rozpad společnosti, na jakoukoliv možnou katastrofu, která může přijít. Jsem lehce posedlá tím, abych ochránila svou rodinu. Zřejmě díky tomu začalo i naše hospodářství. Nejdříve jsem jen hromadila zásoby jídla a vody ve sklepě. Ale jak jsem nad tím stále víc a víc přemýšlela, musela jsem přidávat další dovednosti a schopnosti. Když se plánoval rodinný rozpočet, zvolila jsem financování vyčištění studny a její uvedení do řádného chodu na místo nového sporáku do kuchyně. Mučím děti znalostmi, co by dělaly, kdyby přišla radiace, přišel blackout, jak se chovat při zemětřesení, co dělat při povodních a tak podobně. Určitě je tím hrozně štvu. Přes léto se učíme zacházet se zbraněmi, především lukostřelba, moje desetiletá holčička střílí ze vzduchovky lépe než mnoho dospělých chlapů, učíme se vrhat nože a tak podobně. Soutěžíme v zapalování ohně bez sirek a zapalovače a takové podobné blbosti doma vymýšlíme. Teď si vzpomínám, že jsem je učila čistit vodu z Berounky a nutila jsem je, aby ji pili. Všichni jsme ji pili a nikdo neměl průjem.

Ty nejsi jen farmářka, tisková mluvčí a bývalá novinářka, ale také spisovatelka. A dokonce v jednom tvém románu hraje velkou roli hospodaření. Popisuješ tam spoustu věcí, které ses tady na farmě naučila.
Ano, jsem spisovatelka. Za měsíc už budu mít na světě šest románů. První dvě knihy byly o africké dívce z buše, což už byl takový lehký krok k tomu „primitivnímu“ způsobu života. Jako příběh to nebylo zrovna nic moc, ale já jsem si u toho spoustu věcí uvědomila. Třetí román Došel nám čas byl o blackoutu, kde jsem využila všechny své znalosti a schopnosti přípravy na konec světa. Potom byl román o kanibalském kmeni žijícím v pralese. Znovu jsme u života bez elektřiny. A vloni mi vyšel první obyčejný příběh z moderního světa, ale bylo to drama – Síla naděje. Pak se tak nějak můj život zlomil a mně došlo, že už mě nebaví všechno dramatizovat a vraždit své postavy. Rozhodla jsem se jít cestou humoru, protože mám vlastně nejraději, když se moji čtenáři smějí. Baví mě jejich vtipné reakce na mé články na blogu a cítím se daleko přirozeněji a pohodlněji, když přátelům vyprávím humorné příběhy, než životní dramata a problémy. Těch máme každý sám dost, proč o tom ještě psát, když smíchu nikdy přespříliš být nemůže. Nakoukni na můj blog a dej vědět, co na to říkáš, najdeš to na www.barawalterova.com.

Už jsem nakoukl. Poměrně dost se tam navážíš do svého manžela, rodičů i dětí. Jak berou, že si z nich takhle veřejně děláš srandu?
Především si dělám srandu i sama ze sebe a zjistila jsem, že to je mi vlastně nejbližší. Můj manžel je cholerický blázen, přesto všechny tyhle moje výstřelky zvládá s naprostou ležérností. Myslím, že jsem měla docela kliku, že jsem na něj narazila, protože tohle by vážně jen tak někdo nezvládl. Mě by asi jen tak někdo nezvládl. A rodiče? Jak by to mohli brát? Přece jen po někom takovou povahu mít musím. V tomhle jsou stejní. Hodně mých příspěvků je psaných spolu s mojí maminkou učitelkou, a že tam těm našim dvěma chlapům dáváme pěkně za uši. Děti mají tu výhodu, že jsou vychované mnou a jsou na to od malička zvyklé. Synáček, kterému teď bude patnáct, zdědil mou povahu a výborně se doplňujeme.

Prošla jsi bulvárem, seriózním tiskem, teď jsi na druhé straně jako mluvčí. Nicméně tvůj sen vždycky byl napsat knihu. Ostatně jsi o tom mluvila i v televizním dokumentu Cesta ze dna, který o tobě byl natočen v roce 2013, když jsi byla bez práce a provázela jsi na zámku a snila o kariéře spisovatelky. Kdy ten knižní sen vznikl?
Já už byla spisovatelkou na základce. Psala jsem romány do sešitů místo matiky a češtiny. Později jsem povýšila k psacímu stroji a vázala knihy rodičům do šanonů, abych měla vánoční dárky. Nejhorší na tom asi bylo to, že je maminka všechny musela přečíst. A hrdinsky četla. Dnes už je to snad prý lepší. I tak je mojí věrnou beta čtenářkou a kdykoliv něco vytvořím, je prvním kritikem. A že to umí zkritizovat. Když jsem natáčela Cestu ze dna, bylo hodně kritických ohlasů, že pořád mluvím jen o tom, že chci psát a nic jiného mě nezajímá. Samozřejmě, že to tak úplně nebylo, byla jsem ochotna pracovat kdekoliv, když jsme s rodinným rozpočtem příliš nevycházeli, ale to psaní byl můj sen. První nabídka od nakladatelství přišla už na konci posledního dílu toho dokumentu a Česká televize to zaznamenala, když jsem tam bulela jak puberťačka na koncertě Justina Biebera. Ale vyšlo to. Každý rok teď vydám jednu knihu. A letos v květnu vychází už šestá kniha Od mamuta k modelce v nakladatelství Fortuna Libri.

Na to jsem se chtěl zeptat. To je tvém hubnutí. Za rok jsi shodila přes třicet kilogramů, jak si to dokázala?
Byl to další krok v tom mém pokusu o záchranu rodiny po konci světa. Zjistila jsem, že už bych rodinu uživila, maso nám běhá po zahradě, konzervy a voda jsou ve sklepě, ale kdyby nás někdo napadl a chtěl třeba okrást, nebo kdybych musela utíkat před zemětřesením, nemám nejmenší šanci. Byla jsem prostě mamut. Vážila jsem 111 kilogramů a fakt jsem měla problém ohnout se do spodní králikárny, abych jim dala seno. Navíc mi došlo, že si tohle manžel nezaslouží, zbytečně utrácet peníze za drahé matrace a rošty, které jsou pro obézní lidi. Puberťáci rostou a hrozilo, že už se za chvíli nevejdeme ani do mé malé dacie. Proč by se za matku měly stydět? A tak jsem se po skončení prvního nouzového stavu loni rozhodla, že do toho šlápnu.

Bavilo tě to?
Mě to přestalo bavit po pár týdnech. I když šla kila dolů, potřebovala jsem najít nějaký hnací motor. Něco, co by mě u toho udrželo. A došlo mi, že když budu psát knihu o svém počínání, že to dokážu. Pro mě totiž představa zahození třeba devadesáti napsaných stránek nového románu je naprosto nepředstavitelná. Prostě jsem to zvládla a zhubla skoro dvaatřicet kilo.

Vytroubit do světa, že jsi byla mamut, přestože to nebyla nikdy pravda, to je odvaha. Ty nemáš nikde nějaký blok, co jako jo a co už je za hranou?
Kniha není návodem jak zhubnout nebo, co jíst, na to si každý musí přijít sám, ale spíš tou představou, jak moc se lidské tělo mění a jak dokáže pracovat. Má to samozřejmě humornou formu, alespoň si to myslím. Uvidíme, jak moc vtipné to bude připadat čtenářům. Každopádně mě to bavilo. A díky dietě jsem se naučila připravovat další potraviny, další recepty. Držet dietu fakt není o hnusném jídle, dá se vařit zdravě a hlavně chutně. Ten blok, který by mě držel na uzdě, abych nevytroubila do světa všechno, moc nemám, to je pravda. Naštěstí mě velmi často brzdí moje maminka, která svým přísným výrazem říká: „Bařeno, tohle už je moc!“ Ale moje prořízlá pusa už mi způsobila nemálo problémů. Vždyť to sám znáš, často jsi musel řešit moje nepěkné řeči a moje vrtochy.

To už je zapomenuto. Ještě k tomu hubnutí, jak na to reagoval manžel?
On mi vlastně nikdy neřekl přímo do očí, že jsem tlustá, nevnímal to tak. Ale když potom viděl moje srovnávací fotky, zhrozil a řekl: „No, mámo, to bylo tedy fakt dost šílený!“ Spousta lidí z mého blízkého okolí takto reagovala na srovnávací fotky a tvrdila, že je to před tím nenapadlo, že jsem tak strašně tlustá. Jsou to lidi, kteří mě mají rádi, a proto mě brali takovou, jaká jsem. Manžel měl jen trochu problém s tím, že mi v šatníku k použití zbyly jen ponožky, ostatní musel nakoupit nové. Teď vyhrožuje, že jestli přiberu, nic nového se kupovat nebude.

No a jak to vypadá teď v Jeviněvsi? Jaký bude rok u farmářky Báry?
Letos budeme mít takzvaný obnovovací rok. Abych to vysvětlila, všechno jsme snědli, abychom mohli opravit všechny výběhy, ohrady a kotce, udělali je nové a lepší a postupně jednotlivé chovy spustili znovu. Manžel už zlikvidoval všechny králíkárny a postavil nové, kam už pořídil nové králíky. Před dvěma týdny jsme vyvraždili všech třicet slepic, protože byly staré a „vynešené“. A za týden čekáme dovážku nového hejna. Ale protože mě občas dostihne černé svědomí a mám potřebu konat dobré skutky, několik slepic, samozřejmě v kuchyňské úpravě, jsme věnovali lidem z našeho okolí, kteří prodělali Covid-19. Jsem totiž přesvědčená, že silný slepičí vývar dodává sílu. Ne nadarmo se tomu říká židovské antibiotikum a už ve starých pramenech se člověk dočítá, že naše prababičky po nemoci vařily polévku z kura. Já tomu věřím, vždycky nemoci léčíme vývarem. I nemocnému psovi jsem vařila vývary, aby nabral rychleji sílu a tělo si s nemocí poradilo.

Co tě na světě nejvíce štve?
Teď zrovna vládní opatření a celá tahle situace. Ale obávám se, že jsem příliš velký realista a na svět se dívám úplně jiným pohledem, takže by to tu asi nebylo úplně publikovatelné.

A z čeho máš největší radost?
Tahle otázky je asi dost zbytečná, vzhledem k tomu, že jsem matka. Samozřejmě, že ze svých dětí. Jsem pyšná na to, že jsem z nich nevychovala flákače, kteří postávají s lahví piva a s cigaretou na zastávce. Ale mám doma sportovce, kterým záleží především na fair play a spravedlnosti, i když s tím mi ve výchově značně pomohl i jejich trenér. Dělají bojový sport taekwondo, který jim nejen pomůže, aby se ubránili, ale především jim ukazuje nějakou životní cestu a filozofii. Zároveň vědí, že na světě není nic zadarmo a nikdo jim nikdy v životě nepomůže, možná my rodiče, ale musí se umět především spolehnout sami na sebe.

Baru, přiznej, na závěr, štval jsem tě jako šéf hodně?
Štval je slabý slovo. Někdy i hodně. Ale když se na to podívá člověk s odstupem času, fakt si byl ten nejlepší šéf, jakého jsem kdy měla. A když jsem nastoupila do Deníku podruhé, byla to ta nejlepší parta, jakou jsem kdy v práci zažila.

Tak dobře, já si ty tvoje knihy koupím. A přečtu…