Málokdo o něm ví, že byl v mládí skautem a kamarádi z oddílu mu tehdy říkali Chrobák. Do deseti let trávil v létě hodně času u svého dědečka Huga ve Zlíně. Ke každému se ale doneslo, že byl spoluvlastníkem paláce Lucerna. Jenže ono je to všechno trochu složitější…

Ani Václav Havel, náš první demokratický prezident po sametové revoluci a globální ikona porážky komunismu, nikdy nezapíral, že se narodil do dobře situovaných poměrů. Sám s úsměvem říkal, že v dětství si žil jako „prase v žitě“. Jeho otec Václav i strýc Miloš byli velmi úspěšní podnikatelé.

Herec Viktor Dvořák
Nečekané změny jsou život, říká herec Viktor Dvořák

Již zmíněný prapředek Hugo Vavrečka působil v diplomacii a v roce 1938 se stal ministrem propagandy československé vlády. Existují záběry, v nichž primátor Prahy Karel Baxa Havlovi jako novorozeněti líbá ručku. To vše se ale po komunistickém převratu stalo přítěží.

Nebýt puče, který vzal jeho rodině vše, nestal by se možná z Havla bojovník. A to byla jeho největší přednost. Ač smrtelník se všemi slabinami, nikdy se nevzdával. Jeho zarputilost kombinovaná s kuráží, inteligencí, idealismem a odporem k rudému režimu jej nakonec dovedly až do učebnic a Československo ke svobodě.

Z prince laborantem

Za Havlovým vzděláním od počátku stála především jeho maminka Božena. Václava i jeho bratra Ivana vyučovala sama, takže do základní školy nastupovali jako schopní čtenáři vládnoucí psaním.

Později, po válce, oba bratři v Poděbradech navštěvovali elitní internátní školu britského střihu, kolej krále Jiřího z Poděbrad, kde se seznámili jak s Milošem Formanem, tak třeba s bratry Mašínovými. Právě tady je zastihly velké společenské změny.

Česká zpěvačka, textařka, herečka a moderátorka Hana Zagorová.
Člověk nesmí načichnout zlem, říká oslavenkyně Hana Zagorová

Ze školy byli vyloučeni pro svůj buržoazní původ, ani středoškolské vzdělání si Václav Havel nemohl vybrat. Stal se učněm v oboru chemik laborant a k maturitě směřoval studiem dálkové večerní školy.

Ani vysokou školu si vybrat nemohl, byl rád, že jej přijali na ČVUT, kde zůstal jen chvíli. V roce 1955, tedy v devatenácti letech, již začínal vydávat první publicistické a později umělecké texty. Umění se mu nakonec stalo osudem.

Hlas pražského jara

Mladická odbojnost ho dovedla až k veřejným kritickým vystoupením během sjezdu Svazu československých spisovatelů v Dobříši v roce 1956, kdy byl prezident Gottwald pouhé tři roky po smrti. A protože mu byla upřena možnost studovat, pracoval jako kulisák v Divadle ABC, později v Divadle Na Zábradlí.

Už v roce 1959 napsal svoji první hru. Druhou, po čtyřech letech, byla Zahradní slavnost. Dálkově studoval dramaturgii, vypomáhal s režií. Měl skvělé organizační schopnosti a dokázal srozumitelně formulovat myšlenky své i cizí. Proto v době uvolnění v šedesátých letech jeho hvězda stoupala – během pražského jara patřil k významným mluvčím obrodného liberálního procesu, který se snažil komunistickou stranu očistit od stalinistické minulosti.

Vystupoval hlasitě proti cenzuře, později i proti okupaci, což se mu pochopitelně vrátilo. Do normalizace vstupoval už s jasnou vizí budoucnosti. Ač mu byla v Československu zakázána jakákoli publikační činnost, svět už znal jeho hry a uměl je ocenit, což dramatikovi přineslo jistou finanční nezávislost. Především ale dávno pochopil, že socialismus jde rozkládat i jinak než s pomocí zbraní a svalů.

Herec Pavel Nový
Pavel Nový: Co tě nezabije, to tě posílí. Dělal jsem dělníka, číšníka i šoféra

Jeho cesta byla propojena se slovy, která se nebál použít. Třebaže většinová společnost nevěděla o jeho existenci, Havel a jeho přátelé a kolegové z disentu po troškách, nicméně neustále narušovali sílu komunistického zřízení útoky na citlivá místa.

Byla založena strojopisná samizdatová ediční řada Expedice. Byly podepisovány petice, které směřovaly jak na Ústřední výbor komunistické strany, tak na Západ. Došlo na otevřené dopisy Gustávu Husákovi. Došlo na Chartu 77 a založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tomu všemu se mohl komunistický režim bránit jen rozdáváním trestů, což nakonec nestačilo.

Ač strávil Havel ve vězení dohromady asi pět let, což mu také do budoucna podlomilo zdraví, umlčet se nenechal. A už jen proto stojí za to připomínat si jeho odkaz. Jak sám říkal: „Člověk musí neustále vyslovovat své ideály a musí se o ně jako Don Quijote pokoušet, bojovat a prosazovat je. Nejhorší je, když člověk rezignuje.“

Largo desolato (1991)
Britský deník The Telegraph zařadil Havlovo absurdní drama mezi patnáct nejlepších her všech dob. Budoucí prezident pak částečně autobiografické dílo o filozofovi Leopoldu Kopřivovi napsal v době, kdy se bál o vlastní život. V roce 1983 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že mu komunistické orgány povolily, částečně i pod mezinárodním tlakem, přerušení čtyřapůlletého trestu za „podvracení republiky“.

Výsledkem bylo po roce domácího vězení právě Largo desolato, příběh disidenta, který se děsí zatčení a postupně jej deptají jak jeho příznivci, tak nepřátelé. Hned po revoluci pak Havlovu hru nastudovalo Divadlo Na Zábradlí s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. O rok později byl natočen i slavný

Odcházení (2007)
Když Václav Havel v únoru roku 2003 opouštěl úřad prezidenta České republiky, dělo se tak téměř po dvanácti letech existence v samém středu dění, bezprostředního kontaktu s mocí, ale taktéž po tuctu let nemožnosti vyjadřovat se ke stavu světa způsobem, který mu do té doby přišel nejpřirozenější – skrze divadelní hry.

Proto také svoje pocity z kardinální životní změny související s koncem jeho prezidentské éry vtělil právě do Odcházení, silně autobiografické a typickými prvky absurdity okořeněné smutné grotesky. Knižně vyšlo v roce 2007 a stejnojmenný film o čtyři roky později byl splněním Havlova životnímu snu – být součástí kinematografie.