Jak dlouho pracujete s dětmi?

Jsem promovaný speciální pedagog. Deset let jsem vedl dětský domov, a když jsem skončil, nabídli mi práci v centru. A abych se do Zeleného údolí nastěhoval. Až jsem se zděsil, městem šly různé fámy. Dnes jsem spokojený, problémy jsme tady ještě neměli. Vlastně jsem ještě dělal pět let s dětmi s mentálním postižením, ale to mě skoro zlomilo. Uvědomil jsem si to, když neznámá paní na chodníku šeptala kamarádce: „Hele, támhle je skupina mentálně postižených a bez dozoru“.

Po roce bydlení v údolí už sousedy znáte. Jací to jsou lidé?

Romové prostě mají jinou mentalitu, vztahy mezi nimi jsou impulzivní. I tak se se mnou chodí radit. Například o splátkovém kalendáři, o nájmech. Nestalo se, aby přelézali ploty a ničili majetek centra. Přítelkyně už tady zůstává i sama, i když se ze začátku asi trochu bála. Ale na druhou stranu, bílí nadávají na nepořádek tady okolo baráků, ale i mezi námi jsou pěkná kvítka. Třeba tady v noci zastaví auto, já vidím, že vylezou bílí a hází tady do stráně odpadky. Možná to jsou ti, kteří na Romy nejvíce nadávají. Romové jsou rozkastováni. Jedni se mají dobře, druzí špatně.

Kdo vlastně centrum podporuje, z čeho žije?

Pár sponzorů jsem přetáhl z Dětského domova i sem. Jinak musím poděkovat městskému úřadu, zvláště paní Ryžakové, panu Cvrčkovi a panu Schovancovi, vedoucímu Spolkového domu. To jsou lidé, kteří mají vizi udělat z Romů právoplatné členy naší společnosti. Bojím se, že až oni skončí, nebude už nikdo tak zapálený pro tuto, tak trošku nevděčnou, práci.

Jaké máte plány do budoucna, co byste chtěl organizovat?

Pokud by vyšly granty, aby byly peníze za zády, je možné pořádat více zájmových kroužků. A sponzoři se zas tolik k romské otázce nehlásí.