Kliknutím zvětšíteVzorky zkamenělých lilijic z Lyme Regis připomínají svým povrchem leštěnou mosaz, protože zkameněly v pyritu. Tvarem těla se pak podobají například proslulé "přísavce" z filmu Vetřelec (druhému vývojovému stadiu lidožravého vesmírného monstra, schopnému přisát se na tvář oběti), popřípadě rozvětvené rostlině se stopkou.
Tvorové, po nichž nám tyto zvláštní fosilie zůstaly, patřili k rodu mořských ostnokožců obývajících Zemi v době druhohorní jury, tedy v dobách před více než 180 miliony lety. V té době kralovali planetě obří dinosauři, kteří dnes na sebe strhávají hlavní vědeckou i společenskou pozornost, takže nenápadné lilijice zůstávaly donedávna stranou. Možná neprávem, protože se s nimi pojí jedno pozoruhodné prvenství.
Plavu si, ani nevím jak…
Už William Buckland si všiml, že zkameněliny lilijic bývají přichyceny k malým kouskům fosilizovaného naplaveného dříví, proměněným miliony let trvajícími procesy na uhlí. Předpokládal přitom, že lilijice se na tomto dřevu uchytily už za svého života, a možná tak trávily celou dobu své existence. Což bylo pozoruhodné, protože dnešní lilijice se už takovým způsobem většinou nechovají. Mezi jejich fosilními nálezy však podobných nálezů přibývalo.
"Dlouho nebylo zřejmé, zda šlo skutečně o prosperující kolonie žijící na naplaveném dříví, nebo jen o krátkodobě uchycené ‚stopařky‘. Nyní jsme však s kolegy dokázali, že lilijice mohly na svých ‚vorech‘ strávit až dvacet let, což je dost času na to, aby dospěly a staly se námořnicemi na plný úvazek," uvedl v nové studii vědec Aaron W. Hunter, tutor oboru věd o Zemi na univerzitě v Cambridge.
Podle jeho slov soudobý vědecký svět odmítl Bucklandovu myšlenku jako plané fantazírování a zůstal k jeho teorii skeptický. To ale platilo pouze do 60. let minulého století, kdy se u německé vesnice Holzmaden nacházející se nedaleko od Stuttgartu našel opravdu velkolepý soubor zkamenělin prehistorických mořských tvorů. Mezi vyhynulými mořskými plazy, krokodýli a hlavonožci nechyběly ani obrovské kolonie dokonale zachovaných otisků lilijic, přichycených k celým velkým kusům kmenů.
Tyto kolonie podrobně prostudoval německý profesor Adolf Seilacher a jeho tehdejší student (dnešní profesor) Reimund Haude, jejichž verdikt zněl: Buckland měl pravdu, plovoucí vory s lilijicemi opravdu existovaly.
Zmíněnou teorii podporovalo i další vědecké zjištění, podle nějž se v období jury nacházelo v oblasti Holzmadenu mořské dno, které bylo kvůli nedostatku kyslíku neobyvatelné. Dnešní lilijice přežívají právě na dně, ty jurské si však musely podle vědeckých poznatků najít pro přežití jinou strategii - plovoucí kusy dřeva se v této souvislosti nabízejí jako ideální řešení.
Ani s touto hypotézou však někteří vědci nesouhlasili. Jednou z klíčových otázek bylo, zda dřevo vůbec dokáže vydržet ve slané vodě tak dlouho, aby měly lilijice čas rozrůst se do podoby zralých kolonií. To totiž může trvat až deset let.
Seilacherova a Haudeho teorie navíc pracovala s předpokladem, že když se populace lilijic na plovoucích kmenech dostatečně rozrostla, zatížila dřevo natolik, až kleslo na dno, kde zmínění ostnokožci uhynuli v důsledku nedostatku kyslíku a jejich schránky zkameněly.
Jenže výzkum živých populací lilijic vyskytujících se u japonského pobřeží prokázal, že i ve zralých koloniích jsou tito živočichové příliš lehcí na to, aby dokázali potopit dřevěnou kulatinu.
Zkusme model jurských vorů
Rozřešit tento problém se rozhodl mezinárodní vědecký tým z Velké Británie a Japonska, jenž se inspiroval i již zmíněnou průkopnickou studií živých lilijic od japonských břehů, která proběhla na Tokijské univerzitě. Tento tým se pokusil otestovat přežití lilijic na dřevěných kmenech pomocí modelu.
Obrátil proto svou pozornost k samotnému dřevu a začal zkoumat, jak dlouho potrvá, než se kmen či poleno nasytí plně vodou a potopí. Na základě toho chtěl ověřit, jak dlouho na nich mohly přežívat kolonie lilijic.
"Dřevo nacházející se ve zkamenělinách ‚lilijicových vorů‘ bohužel nebylo konzervováno natolik, aby se dalo určit, z jakých druhů stromů pocházelo. V našem modelu jsme je proto zastoupili výběrem ze stromů, o nichž víme, že existovaly již v jurském období, jako jsou jehličnany, cykasy a stromy gingko," uvedl Aaron W. Hunter, jenž se této studie účastnil.
"Zjistili jsme, že plovoucí dřevo by i se svým křehkým nákladem vydrželo na hladině nejméně 15 let, možná až 20 let. Teprve pak by se začalo potápět nebo rozpadat," dodal s tím, že tento závěr potvrzují muzejní sbírky, v nichž se najdou kusy dřeva s plně rozvinutými koloniemi lilijic, které jsou k nim uchyceny - přičemž tyto úlomky mohly vzniknout právě rozpadem dřeva ve vodě.
Dále tým využil tzv. analýzu prostorových bodů, vyvinutou doktorkou Emily Mitchellovou, která zjišťuje mj. to, zda výsledná poloha fosilií vznikla vnějším působením prostředí, nebo je výsledkem vlastního působení organismů ještě za jejich života. Došel k závěru, že lilijice skutečně přežívaly zavěšené pod naplaveným dřívím, a to seskupeny vždy směrem k jednomu konci dřeva, což odpovídá způsobu, jakým se na plovoucí kmeny či lodní trupy přichytávají i dnešní mořští turisté, například vilejši.
Tito mořští korýši, vytvářející podobně jako pradávné lilijice rozsáhlé přisedlé kolonie přisáté ke dřevu, mají tendenci obývat zejména zadní část svého "plavidla", protože právě tam je nejmenší odpor vody. Jejich výskyt na naplaveném dřevu v oceánu tak pomáhá určit i směr, kterým se v daném místě pohybují mořské proudy.
Hunterův tým chce využít poznatky svého výzkumu k porovnání života současných populací ostnokožců, korýšů a dalších mořských životů s jejich dávnými předky. "Dozvíme-li se, jak existenci těchto komunit ovlivnily dávné klimatické změny, mohlo by nám to pomoci pochopit, jak budou reagovat i na nové výzvy, které je v neustále měnícím se světě čekají," uzavírá Hunter.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
