Kliknutím zvětšíteCo si myslíte o vlně zdražování a energetické krizi. Přiměje lidi šetřit? Přispěje k udržitelnému životu?
Samozřejmě by bylo dobré, kdybychom se k udržitelnému chování rozhodovali dobrovolně a ne pod tlakem kritických situací. Když už jsme v této situaci, tak se ukazuje, že přechod k udržitelnějším energiím je řešením, které by se nyní hodilo mít. Mohlo by nás to podržet v případě takovýchto krizí.
Říkáte, že každý může začít sám u sebe, třeba tím, že omezí jízdu autem či pojídání masa. Ale mnoho lidí určitě napadne: Co jsem já a moje auto proti Číně, která vytvoří téměř třicet procent světových emisí?
Česká republika je v přepočtu na obyvatele zhruba třicátý nejhorší producent emisí na světě v tomto ohledu například i Čínu předstihujeme. V Evropě jsme asi čtvrtý nejhorší producent. Čili my nejsme malý hráč, co se týče emisí.
Čím je to podle vás způsobeno?
Je to dané skladbou naší energetiky a průmyslu. U nás jede těžký průmysl, těží se uhlí, nemáme ani příliš ekologickou dopravu.
Přesto vnímám v Česku určitý posun. Před deseti či patnácti lety prezident popíral klimatické změny a globální oteplování a z ekologů se dělali pomýlení blázni. Dnes se vede seriózní diskuse o možných řešeních.
V Česku vnímá klimatickou změnu jako problém většina obyvatel. Jen tu máme velmi hlasitou menšinu. Ta má tu velkou výhodu, že prosazuje, aby se nic nedělalo a drželi jsme se starých známých pořádků. A to bývá snazší než argumentovat, že je potřeba hledat nové cesty.
Nutnost změnit své návyky, nutnost omezit se nebývá populární názor, jak je ostatně i teď vidět z debaty o přetápění domovů.
Ano, ale je nutné si uvědomit, že když mluvíme o udržitelnosti a klimatické nenáročnosti, mluvíme o řešeních, která mají za cíl podporovat zdraví lidí a kvalitnější život. Je potřeba zdůrazňovat, že řešení, která hledáme, mají kvalitě života pomoci, ne ji ničit – a navíc nám pomohou předejít závažným následkům klimatické změny, znečistění nebo potravinové nejistoty.
Co lidi přesvědčilo, že naše dosavadní chování k planetě je neudržitelné?
Podle mě je to tím, že dopady klimatické krize a neudržitelnosti obecně již pociťujeme na vlastní kůži. Ve městech zažíváme vlny horka. Řešíme sucho, otázky potravinové bezpečnosti. Je nám tudíž jasné, že svět okolo nás se mění již teď. I v soukromém životě, když nám hrozí problémy, hledáme strategie, jak se na ně připravit. To samé se nyní odehrává ve společnosti.
Přesto si stále řada lidí říká: Já se ještě můžu mít dobře, žiju tady a teď a co přijde po nás, mě nezajímá. Co dělat s filozofií „po nás potopa“?
Musíme si uvědomit, že nejde o nějakou vzdálenou budoucnost. Jedná se o věci, které se nás buď už týkají, nebo se nás brzy začnou dotýkat. Představa, že jsme od té doby nějak odstíněni, je mylná. Vlny horka, které zažíváme nyní ve městech, byly v této intenzitě projektovány až pro rok 2050. Takže my jsme opravdu hodně před křivkou, na niž se spoléhalo. Navíc většina z nás má děti, nebo se přátelí s mladými lidmi, kteří by také chtěli mít svět, kde se žije dobře.
Nynější mladá generace stále častěji trpí takzvaným enviromentálním žalem. Mají úzkosti z neutěšeného stavu životního prostředí a z neradostných prognóz stran klimatických změn. Cítí beznaděj, obávají se, že už jsme za bodem zlomu a planetu se nám již zachránit nepodaří. Jaký je váš pohled?
Nemá smysl propadat bezmoci. Vždycky bude potřeba žít dál, vždy bude o co bojovat, takže by bylo škoda nechat se uvláčet představami, že je vše ztraceno. Jak bude vypadat svět zítra, je výsledkem toho, co uděláme dnes. Vyplatí se proto snažit se.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
