Alkohol, cigára, prachy a pistole

Režisér Miroslav Krobot zbavil Hamleta staletých inscenačních šablon, veškerého historizujícího patosu. Ani náhodou neplatí pro jeho inscenaci Werichem zesměšněná charakteristika, že jde o „tragédii muže, který se neuměl rozhodnout“. Hamlet vpodání výborného Jaroslava Plesla ví velice dobře, co dělá. Je dalek jakékoli vnitřní rozkolísanosti.

Pleslův Hamlet ani neváhá, ani neblázní. Jen přijímá hru, kterou na něj líčí Claudius za pomocí dalších postav. Je ironický, jízlivý, cit vyjdřuje přímo a obyčejně, dokonce tak civilně, že uznámých veršů „být či nebýt“ vyvolává udiváků dojem, že jde oprózu.

VHamletovi nezvoní kordy, nýbrž se střílí zpistole. Také tu stále cinkají skleničky salkoholem, išustí bankovky, jimiž se kupuje zrada, a hrdinové ktomu mocně dýmají kouř zcigaret.

Režisér jde na dřeň postav

Režisér se snaží vyhmátnout podstatu postav a vztahů mezi nimi, jde až na dřeň figur. Tímto způsobem odhaluje onich pravdu, tedy to, co přetrvává vlidech po staletí. Přitom ovšem staví postavy do nečekaných situací.

Například Polonius (Václav Mareš), který má být během dialogu Hamleta smatkou schovaný za závěsem, a tam jej má Hamlet probodnout kordem se slovy, že se zde skrývá krysa, se ani moc neschovává.

Nejprve sice postává za řadou plechových šatnových skříněk, jež tvoří dominantu scény, později ale zúkrytu vyskočí. Zůstane stát tváří vtvář Hamletovi, který jej skolí ranou zpistole zcela vědomě.

Stejně novátorská a odhalující je scéna, vníž se má Claudius osamotě kát před oltářem vkostele zbratrovraždy a prosit Boha za odpuštění. Vinscenaci je to jinak. Claudius přiběhne na jeviště, chytne Hamleta a vtěsné fyzické blízkosti se zpovídájemu.

Přeplněné hlediště Naivního divadla bylo nadšené.