Zpěvačka Eva Pilarová letos slaví padesát let svého zpívání. Šňůru koncertů k příležitosti půlstoletí na scéně zahájí v březnu v Liberci. Nebude to mít odsud daleko na svou chalupu u Dubé na Českolipsku, kde, jak sama přiznává, našla coby rodilá Brňačka a domestikovaná Pražačka svůj druhý domov.

Jste městský člověk – jak jste zvládala práce okolo domu?
Za začátku jsem se toho snažila dělat hodně, dokonce jsem vytrhala plevel na zahrádce a podle rad sousedky nasázela jahody. Pak jsem ale odjela do Prahy a vrátila se v době sklizně a uprostřed té džungle na mě čekala jedna jediná, ale zato obrovská jahoda. Tak to byl můj pokus o zahradničení. Nebýt mého manžela, který se o všechno hezky stará, by to tam rozhodně nevypadalo takhle krásně. Zvláště na fotografiích se to pak vyjímá. Já jsem náruživá fotografka-amatérka a tamní kraj je velmi inspirující. Takže pořád fotím, pak do noci sedím u počítače a snímky upravuji a nemám na dům moc času. Kromě toho mám na chalupě garderobu a často odsud vyrážím na koncerty, tak musím být odpočatá.

Vaše snímky nejsou klasické fotografie, vy sama je nazýváte fotoobrázky. Jak to vlastně začalo?
Fotograf Josef Louda mě kdysi fotil pro jeden časopis, a když jsme si pak snímky prohlíželi, poznamenala jsem, že jsou dobré, ale že je zbytečně tmavé pozadí. On na to: „Nic se neděje.“ Párkrát klikl a pozadí bylo světlé. Doma jsem pak objevila podobný program i na notebooku a začala jsem se ho učit ovládat. Asi tak po půl roce začal dokonce dělat, co jsem potřebovala (smích). Ukázala jsem upravené obrázky manželovi, a ten se divil, co že jsem to na počítači dělala, myslel si, že tam hraji do noci karty, a pak mi řekl, že se to bude líbit tak možná Knížákovi. Zdálo se mu to moc moderní…

Začala jste je ale vystavovat…
To bylo na popud jednoho fotografa, kterému se líbily, a tak mi navrhl uspořádat výstavu. A tam za mnou přišel i pan Brabenec, který má ateliér ve Vídni, kde si zval skutečné fotografy a umělce, a nabídl mi další výstavu. Myslela jsem, že jde o skrytou kameru, ale když jsem zjistila, že to myslí vážně, tak jsem samozřejmě souhlasila. A najednou, ani nevím jak, mám za sebou asi dvacet výstav, kromě českých měst i v Moskvě nebo Doněcku, a do budoucna mě jich čeká zase několik – v Praze v Divadle U Hasičů, U staré studny a v Lapidáriu, pak v Žatci… Přísahám, že jsem ale své obrázky nikdy nikomu sama nenabízela a vždycky na vernisáži říkám: „Prosím vás, hlavně nepřehlédněte to nejtřeskutější umění, které vystavuju, a to je náš kocour mezi trpaslíkama i se Sněhurkou. Nechci, aby si někdo myslel, že se beru jako fotografka vážně. Je to pro mě hlavně zábava, a když tím někomu udělám radost, pak je to i moje radost.

Jste autorkou několika kuchařek, jedna z nich je dokonce zaměřená na klokaní maso…
Kuchařky jsem psala pod vlivem inspirace z domova, maminka skvěle vařila, tatínek ji chválil, a já jsem ho taky chtěla potěšit, takže už ve dvanácti jsem uměla navařit nedělní oběd. Na jídlo jsem utáhla taky své dva první manžely, u toho třetího to bylo naopak (úsměv). Ale ta první kuchařka, to byla taková z nouze ctnost. Manžel onemocněl, musel držet přísnou dietu, a já když jsem viděla, co musí tihle nemocní jíst, vymyslela jsem po poradě s jedním panem doktorem recepty, které by se blížily a chutnaly normálnímu jídlu. Pak mě požádali, abych napsala kuřecí kuchařku, no a pak tu klokaní…

Pojďme na začátek vaší hudební kariéry. Vy jste původně začala studovat na JAMU operní zpěv, ale poměrně záhy, vlastně už po roce, jste odešla. Proč?
Zjistila jsem, že je ve mně zakořeněná trochu jiná hudba a nechtěla jsem dělat něco, co je pro mě nepřirozené. Když jsem měla hodiny zpěvu a paní profesorka mi říkala (Eva Pilarová napodobuje exaltovaný hlas): „Slečno Bojanovská, zpívejte přirozeně… áááá.“ (zpívá operním hlasem) No, a pro mě bylo přirozeně: „Ááááá“. (zpívá „pilarovským“ hlasem). Já jsem prostě tíhla k lehčí múze. Vážnou hudbu mám ráda, chodím na koncerty, poslechnu si ji, ale nikdy ani na okamžik jsem nelitovala, že jsem se nestala operní pěvkyní.

A nemrzelo to vaše rodiče? Neměli obavy pustit vás mezi divadelníky, herce, muzikanty?
Rodiče si nepřáli vůbec, abych zpívala. Jediná dcera a komediantka! Já jsem ale chtěla zpívat odmalička. Chodila jsem do různých pěveckých sborů a po maturitě na Obchodní akademii jsem se přihlásila na JAMU. Můj spolužák a pozdější manžel Milan Pilar, který při studiu hrával u Gustava Broma, mě pozval do Prahy, přivedl do divadla Semafor a představil jako zpěvačku z Brna. Já jsem vůbec netušila, že jdu vlastně ke konkursu. Než jsem se vzpamatovala, odzpívala jsem s příšerným brněnským přízvukem skladbu Noc a den a oni mě kupodivu vzali. Po premiéře mi pak Jirka Šlitr řekl: „Pilarko, nemysli si, že jsme tě vzali kvůli hlasu, nám se líbily tvoje nohy…“

Tomu samozřejmě nevěřím. Sám Jiří Suchý v jednom rozhovoru váš příchod do Semaforu označil jako „dar z nebes“.
To víte, že si dělali legraci. Já jsem ale za Semafor dodnes vděčná, protože to byl výborný základní kámen, na kterém se dobře stavělo. A nebýt Semaforu, který vloni oslavil padesát let své existence, nevím, jestli bych ty své padesátiny letos slavila i já.

Gabriela Volná Garbová

Na videu si poslechněte Evu Pilarovou
při vystoupení na plese jabloneckého hotelu Petřín