Na ten den a hlavně večer nastupujícího jara roku 1987 si Franta moc nepamatoval. Z Prahy vyrazil do okresního města, kam si s kamarády domluvil velkou oslavu. Druhý den měl dokonalé okno. Zanedlouho se mu však útržky sobotního večera začaly vracet, zvláště po obdržení úředního dopisu od státního podniku Restaurace a jídelny. „Jsme donuceni vrátit se k incidentu v naší vinárně, kde jste, hanebně se podnapiv, způsobil značné pohoršení a výtržnost,“ stálo v záhlaví dopisu. Franta polkl a šel se napít. Začínal skládat střípky vzpomínek. Ten pingl si začal, řekl mi „ty ořechu jeden“ a já mu pak asi utrhl rukáv. Podnik vyčíslil škodu na více než čtyři tisíce korun, což byla tehdy pěkná suma. Utržený splachovač, prokopnuté umyvadlo a „uzel na ručníku, který není k rozvázání, jakož i celková očista hanebně zaneřáděného (poblitého) sociálního zařízení.“ No jo, ale já se tam asi i pral, vzpomněl si na pohmožděnou ruku. „Pokud Vám to není známo, nacpal jste bubeníka hudebního tria do jeho nástroje během produkce, což je možné s ohledem na její kvalitu i pochopitelné, leč nikoli omluvitelné,“ četl Franta a bylo mu tak nějak všelijak. Pak to přišlo. Pral se s Romy, tehdejší prameny uvádějí „s občany cikánské národnosti.“ „Pokojným návštěvníkům našeho podniku jste odebral jimi objednané pokrmy, 1 x hašé, 2 x vepřové se zeleným hráškem, 3 x míchaný salát a vrhal jimi s výkřiky Ty uzenej Jánošíku na Vaše protivníky,“ stojí v úředním dopise. A jak to skončilo? Inu milý Franta změkl a do stanovených čtrnácti dnů uhradil veškeré škody. Opletačky s Ochranným svazem hudebníků, zastupujícím bubeníka zmíněného tria, jsou již jiným případem. Poznámka na závěr – případ je zcela pravdivý, doložený zmiňovaným dopisem, změněno bylo jen jméno provinilého.
