„Fotografií se snažím vyjádřit svou úctu, pokoru a obdiv těmto krásným horám,“ říká tento rodilý Jihočech, který teprve v klukovském věku objevil krásu Jizerek. „Toulal jsem se horami s kytarou a cítil, že tu krásu musím předat dál,“ vypráví o silném impulzu, který ho přivedl k vývojce.
První fotografie vyvolával u tatínka v práci. „Táta dělal ve výzkumáku a vzal mě poprvé do černé komory,“ vypráví Kirchner. „Ručně jsem pracoval i s barevnými vývojkami, o nějakém fotoalbu se nám do revoluce mohlo jen zdát. Kolegové ze západu nad tím kroutili hlavou,“ říká o ne tak vzdálené minulosti fotograf. Vzpomíná na pionýrské doby, kdy míchal vývojky a odhadoval teplotu s lihovým teploměrem na zápěstí.
Jenže technika je jen jedna stránka věci. To podstatné je duše, atmosféra a tu fotografii nedodají ani ty nejdokonalejší přístroje.
„Ráno hodím na záda batoh, který s objektivy váží přes dvacet kilo, spacák, termosku a vyrážím. Brodím se slatinami, lezu po skalách čekám na správné světlo. Nocuju venku. I v zimě si ustelu na ledu. Ušetřím tím cestu, zachytím večerní stmívání i ranní rozbřesky a hlavně, když si představím, že bych večer putoval domů a ráno ještě za tmy naložil zase ruksak na záda, tak to bych asi nevstal,“ vyprávěl mi kdysi o peripetiích „lovců světla“ fotograf, který jako jeden z posledních zachytil například legendárního světoběžníka Gustava Gizela.
Jinak ale zůstává věrný krajině hor, která pod jeho objektivem znovu ožívá, voní padajícím listím, prvními jeřabinami, praská mrazivým ránem a svádí dotknout se ojíněných trav.
„Jen na chvíli nám byla dána síla. Chtěl bych tu chvíli využít co nejlépe. Cítím, že se musím podělit s ostatními o vše, co vidím,“ říká Miloš Kirchner, který spolu se Sigmundem Weissem a nedávno zesnulým Miloslavem Kalíkem tvoří souhvězdí jabloneckých fotografů – krajinářů.
