K výročí držkovské rodačky pořádají koncert

Věra Řepková

Přiznejme si, kdo z dnešní generace zná toto jméno. Přiznejme si, kolik jmen se propadlo kamsi do mlhy našeho zapomínání. Byla to jména lidí, kteří svým uměním a prací šířili slávu českého národa ve světě a tady doma naplňovali naše srdce nádherou a potěšením v dobách radostných, pozvedali nás a utěšovali v dobách těžkých.

Mezi tyto vzácné lidi, na které bychom neměli zapomenout, patří držkovská rodačka, česká klavírní virtuoska a významná osobnost našeho kraje Věra Řepková.

Narodila se před sto lety 21. července 1910 v držkovské škole jako čtvrté dítě manželů Řepkových. Její tatínek Antonín Řepka pocházel ze starého kantorského rodu z Podkrkonoší, ovládal cekterý hudební nástroj, působil jako ředitel zpěvu v ochotnickém spolku Lev, působil i jako varhaník v kostele. Maminka Marie rozená Kotrbová byla dcerou starosty, hostinského, hudebníka a kapelníka. Není se co divit, že se klavír stal malé Věrušce její celoživotní náplní a láskou.

V roce 1914 se Řepkovi přestěhovali do Bohdalovic a talentovaná dívenka se začala soustavně učit hře na klavír. Pečlivým a trpělivým učitelem byl tatínek, u kterého získala nejen lásku k hudbě, ale především důkladné hudební vzdělání. Tehdy se v rodinách často hrálo a zpívalo, maminka i otec, děti, kantoři a muzikanti z okolí pořádali domácí i veřejné produkce.

Věra poprvé koncertovala jako šestileté děvčátko v Plavech, Tanvaldu, Železném Brodě, v Semilech. Hrála Mozarta, kompozici svého otce „Věruščiny variace“ a další skladby. Prokazovala nejen veliké nadání a výbornou paměť, ale na svůj věk i velmi vyspělou techniku hry. Jako devítiletá koncertovala již se závažnějším programem v Nové Pace, Lomnici nad Popelkou a okolí.

Antonín Řepka se radil s přáteli o jejím dalším osudu. Nejprve s klavíristkou Ninou Muzikovou, manželkou a korepetitorkou vynikajícího houslového virtuosa Josefa Muziky, slavného plavského rodáka. Na radu hudebního skladatele a pedagoga Romana Nejedlého začala Věra od roku 1922 jezdit do Prahy na soukromé hodiny k profesoru Karlu Hoffmeistrovi.

Ve svých čtrnácti letech se tak stala nejmladší a záhy nejlepší žákyní mistrovské školy prof. Karla Hoffmeistra na konzervatoři v Praze. V roce 1928 ji absolvovala se skvělým výsledkem. V roce 1929 vyhrála konkurs na místo klavíristky v ostravském rozhlase. Potom působila v rozhlase v Košicích a Brně. Po vítězném konkurzu mezi vynikajícími uchazeči zakotvila trvale v Praze jako první klavíristka Českého a Československého rozhlasu.

Uvádí se, že v této době nastudovala a provedla přes deset tisíc skladeb od více než tisíce autorů. Musíme si uvědomit, že tehdy se vysílalo živě. Klavírista byl zde proto nepostradatelným zdrojem živé hudby jako sólista, ale také jako spolehlivý a kvalitní doprovázeč instrumentalistů a zpěváků. Věra Řepková tyto nároky stoprocentně splňovala.

V jejím repertoáru byly zastoupeny skladby zejména romantických skladatelů: Chopin, Čajkovskij, Grieg. Její celoživotní láskou byly klavírní skladby Bedřich Smetany. Stala se významnou interpretkou a propagátorkou celého Smetanova klavírního díla – v rozhlase v jubilejních rozhlasových cyklech a na mnoha veřejných koncertech šířila jeho dílo.

V roce 1948 byla vyznamenána státní cenou za rozhlasovou práci jako nejlepší soudobá klavírní umělkyně.

Tisíce skladeb mnoha autorů klavírní tvorby od klasické až po soudobou, tisíce živých rozhlasových vysílání, koncerty v Praze i venkovských městech, vystoupení s nejlepšími orchestry s význačnými dirigenty domácími i světovými – to je život a dílo Věry Řepkové.

Četné gramofonové desky a magnetofonové pásky v archivu pražského rozhlasu zachovávají její klavírní umění. Její hra vždy upoutá hlubokou inteligencí, vyzrálou technikou a přirozenou muzikálností. Byla neobyčejně výborná při hře z listu, pohotová v rychlém střídání zcela odlišných žánrů a slohů, byla vynikající korepetitorka.

Dostalo se jí řady uznání i v zahraničí. V roce 1949 dostala nabídku od Gramofonových závodů nahrát na desky všech 160 klavírních skladeb Bedřich Smetany, byla první, kdo toto rozsáhlé dílo znal do všech podrobností zpaměti. Za jejich provedení v rozhlase obdržela v roce 1952 titul laureátky Státní ceny II. Stupně. V roce 1960 jí byl udělen titul „Zasloužila umělkyně“.

Od roku 1969 žila v rodinné vilce v Košťálově, kde 21. dubna 1990 zemřela, pochovaná je na hřbitově v Košťálově v rodinné hrobce, kterou nedávno obec na svoje náklady nechala opravit.

K 75. narozeninám jí poslal blahopřejný dopis tehdejší ministr kultury M. Klusák. Na otázku novinářky, zda nelituje čas, který obětovala Smetanově hudbě, odpověděla: „Ne nikdy. Patří jí celý můj život. To, že jsem nastudovala dílo našeho vynikajícího hudebního skladatele, kterému se celý život obdivuji, si pokládám za čest“.

Josef Hlubuček