Přišel jste někdy o natočený unikátní materiál?
Já zatím ne, ale řada mých kolegů ano. Nejdůležitější je okamžitě jej schovat nebo poslat pryč. Třeba v Gruzii jsem kazetu dal spolehlivému řidiči, který byl venku.

Kolik vás bylo přímo na místě odkud jsou záběry?
My a dva píšící novináři z Česka s námi v jednom autě. Pak Švýcar a Francouzka. Němec zůstal v poslední obci a dál nešel.

Není to trošku hazardování, když kolem vás lítají střely?
Ne. Je to poctivá práce. Jen tak vidím a točím, co se děje. Ale stejně je to málo, když točíte na jednom místě. O některých městech a vesnicích, kde se v Gruzii bojovalo, lidé ani nevědí.

Co tomu říká vaše partnerka?
Už nic. Ta minulá se dokonce chlubila, že jedu do pásma Gazy. Strach jsem měl já. Myslím, že dokud nemám děti a nejsem ženatý, je to v klidu. Být s partnerem, který netuší, co práce zpravodaje obnáší, je velmi těžké. Proto náš vztah vlastně ztroskotal. Ale je to i otázka mého přístupu. Poslední dva roky pracuji denně a neohlížím se na denní či noční dobu.

Jste workoholik?
Ano. Já tu práci miluji, prostě mě baví. Aby člověk udělal dobrou věc, musí s kamerou žít, dýchat. Občas bych řekl, že mě kamera vede a já se jen koukám.

close zoom_in

Cítíte rozdíl mezi kolegy v Německu a u nás?
A velký. Tam je rivalita. Třeba k jeřábové kameře ve studiu jsem se ani nesměl přiblížit, v České televizi mi to kluci dovolili nejen vyzkoušet ale také se s ní učit. Mám tu neuvěřitelné podmínky.

Nelaškujete s filmem?
Přiznám se, ano. Zatím jen s dokumenty. Ale třeba reklama, jako taková, mě na druhou stranu nebaví. Pokud by ale přišel opravdu zajímavý projekt, vzal bych to jako příležitost.

Co na Rampě lidé ve čtvrtek od 20 hodin uvidí?
Jedenapůlhodinový sestřih příběhů z Gruzie, který budu komentovat. Prostor bude i pro eventuální dotazy.