Malý taneční orchestr Universal Praha (MTO) je dalším životem světoznámého sklářského výtvarníka Zdeňka Lhotského. Spolu s dalšími umělci různých oborů vytvořil hudební těleso opředené tajemstvím i bezstarostností. Moto kapely, které před lety vymyslel herec Tomáš Hanák – „hrajeme to nejlepší z toho nejhoršího za posledních čtyřicet let" – se změnilo na „hudba, kterou nikde jinde neuslyšíte, díkybohu“. Kapelníkem a baskytaristou tohoto cirkusu je právě Zdeněk Lhotský, který jinak působí v Železném Brodě. V sobotu 16. července MTO zahrají a pobaví v sokolovně ve Bzí u Železného Brodu, ostatně jako již poněkolikáté.

Proč zrovna Bzí?
Už si ani nevzpomenu, ve kterém roce jsme zde vystupovali poprvé. Stalo se tak díky vazbám, které mám především já. MTO do té doby nehrálo nikdy v sokolovně na vesnici, tak jsme si řekli, že by to pro nás mohla být další meta. Říkali jsme si, že nás lidi třeba vykopou, ale reakce byly opravdu skvělé, lidé pochopili i náš mnohdy dost drsný humor. Navíc se nám líbí místní sokolovna, kterou neponičili ani komunisti ani novodobí kapitalisté. Hned napoprvé byl koncert ve Bzí úžasným zážitkem a rádi se sem vracíme. Máme vždy plno, lidé se baví a potom to baví i nás.

Zdroj: Youtube

MTO Universal: Země má líbezná  Zdroj: YouTube.com/klaraklarka

Jak se vlastně MTO dali dohromady?
My jsme byli všichni dohromady jedna velká banda. Ať už výtvarníci ze skupiny Tvrdohlaví, tak herci především z okolí divadla Sklep. Každý jsme na něco amatérsky hráli, herci zpívali. Někdy ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, tedy ještě za socialismu, jsme si řekli, že ze srandy něco nacvičíme a zahrajeme. Prostě jsme si dělali legraci z tehdejších „povolených“ interpretů. Naše první vystoupení se odehrálo u příležitosti zakončení umělecké sezony v hospodě Na Kačabce v pražské Hostivaři v roce 1987.

Nebyla to provokace?
Lehká, nebyli jsme zase nějací echt buřiči, ale komunisty jsme chtěli trošku popíchnout. Samozřejmě, že jsme hráli spíše na rodinných oslavách našich nebo našich přátel. Až na silvestra 1989 jsme hráli v Národním domě na Smíchově pro Občanské fórum, jen pár dnů po zvolení Václava Havla prezidentem. Z toho večera máme s Havlem i fotečku. Potom jsme pár let jako kapela stagnovali, věci se hnuly až v roce 1995, kdy jsme začali více koncertovat. No a od té doby se nám podařilo několikrát beznadějně vyprodat Lucerna Music Bar.

Vodní záchranná služba ČČK Jablonec nad Nisou zajišťuje bezpečí na přehradě Mšeno již mnoho let.
Jablonecká přehrada přivítala první koupající, zázemí prokoukne až na podzim

MTO ale i tak moc nehrají. Čím to?
Každý člen má své jiné profesionální povinnosti. Kromě herců vystupuje v MTO jako jedna z hlavních postav kapely sochař František Skála, který kromě sochařiny píše knihy, dalším členem je například zvukař velkých koncertů Jiří Kulich Novotný, dalším je třeba jediný profesionální muzikant u nás Luděk Polifka. Navíc Tomáš Hanák teď tráví podstatnou část svého času v zahraničí. Zkrátka členové orchestru jsou výjimečně zaměstnaní lidé, takže hrajeme maximálně jednou za čtvrt roku. I proto to je velká radost, rádi se vidíme, jsme velcí kamarádi. Ale někdy to je i dřina. Třeba tahání aparátu do Lucerna Music Baru.

Zdroj: DeníkCo vlastně MTO hrají?
Posluchač u nás najde mnohé – především popové hity z dob normalizace. MTO vzniklo ke karikatuře tehdejší doby. Pomocí muziky jsme se smáli režimu do ksichtu. I proto nepředěláváme žádné písničky z posledních let. Je demokracie, ať si každý dělá, co chce. Máme v repertoáru asi sto třicet kousků, které obměňujeme podle toho, jak a kdo je schopen a přítomen, někdy vznikají věci přímo na místě. Jednou jsme takto spontánně zahráli strašnou volební píseň ODS s názvem Když mi dáš pac. Zrůdnost. Hrajeme ale i hodně písní, které máme opravdu rádi. A jiné, které jsme zkoušeli, jsou tak strašné, že to nejde. Odsoudili jsme třeba skladbu Formule od Kamélií, to je tak strašná písnička, že jí ani neumíme. Ale jinak nejsme žádné retro, hrajeme vše od Bacha po Vlacha. Neustále zkoušíme věci, které jsme ještě nehráli, takže teď přibyl třeba nějaký Dalibor Janda.

A co OSA (Ochranný svaz autorský, který zastupuje interprety – pozn. redakce)?
Tam nemáme žádný problém, ty poplatky jsou v řádu nižších stokorun, což není žádný problém. Nechceme být žádní zloději, poctivě platíme. Další věci směrem k OSA si musí řešit pořadatel toho kterého koncertu.

Jak tedy zkouší MTO?
Zkoušky? Jen před koncertem. A každý zvlášť v rámci svého volného času. Prostě se telefony a maily domluvíme, co budeme hrát, naučíme se to a před koncertem jen doladíme. Zkrátka žádná vážná profesionalita.

Sedmihorské mokřady.
Zachráněno. Sedmihorským mokřadům vdechl spolek nový život pomocí tůní

MTO oficiálně nevydal žádný nosič. To stále trvá?
Nosiče nevydáváme. Měli jsme připravené Plesnivé cédečko, ale MTO je postavené na recesi. Žádný web, žádné nosiče. Dvakrát jsme točili pro Českou televizi v Akropoli a pak živák, jehož záznam se nepovedl. Zvlášť práce pro televizi byl očistec. Nejdříve natočili koncert a potom se vše ladilo ve studiu. Když jsme viděli, co je za tím práce, nějaké snahy natočit nějaký nosič – pokud kdy byly vážně myšlené – jsme opustili.

Pozvete lidi na koncert MTO ve Bzí?
Ve skupině jsme se shodli, že nejlepší koncerty jsou v Lucerna Music Baru a ve Bzí. Určitě přijďte, bude to zase legrace, odpočinek. I já osobně se už těším, že se se všemi kamarády sejdu a pobavíme se. A čím více lidí přijde, tím větší proudí energie. Popisovat naše koncerty asi nemá smysl, lepší je vše zažít. Ale věřte mi, že drtivá většina lidí, co nás viděla na vydařeném koncertě, hned tak nezapomíná.

Vy jste kromě MTO činný jako sklářský výtvarník a majitel Studia Lhotský. Pracujete převážně se sklem. Jedním z nejznámějších děl, které u vás před pár lety vzniklo, je sarkofág pro dánskou královnu Markétu II. Vzpomínáte na to?
Určitě, to byla velká práce, kterou nezvládla udělat jistá americká firma, proto se obrátila na nás. S autorem návrhu Bjoernem Norgaardem jsme nad sarkofágem dlouho dumali, až jsme přišli na techniku, jak ho vyrobit. Nakonec jsme ho vyráběli na šest kusů. Tři kusy jsou dole, tři nahoře. Ty střední kusy mají váhu přibližně sedm set kilogramů, ty krajní přibližně šest set padesát. Ale když se to tavilo, měl kus tak devět set kilogramů, potom se ořezávalo. Dílo se povedlo, co víc si přát.

Zdeněk Lhotský je známý sklářský výtvarník, jeho vášní a radostí je ale i hraní ve skupině MTO.Zdeněk Lhotský je známý sklářský výtvarník, jeho vášní a radostí je ale i hraní ve skupině MTO.Zdroj: se souhlasem Zdeňka Lhotského

Dá se utavit v jednom kuse ještě víc?
Jednou jsme tavili skoro tunový kus a povedlo se to. Při dnešních technologiích to ani není tak velký problém, větší je takovou zakázku sehnat.

Dolehly na vaše studio zvyšující se ceny energií?
Máme na jednu stranu malinkou výhodu, pracujeme v podstatě jen s elektřinou, která se přece jen nezvedá tak dramaticky jako ceny plynu, i když kdoví, co nás čeká v budoucnu. Myslím si, že celá tahle krize, na kterou jsme se měli připravovat už několik let, je tady vinou politiků. Na jednu stranu nevyzpytatelný Putin, na druhou stranu přece jen trochu zkostnatělá Evropská unie. Já sice jsem spíše příznivce unie, ale někdy se mi zdá, že tam nahoře mnohdy projednávají hlouposti místo toho, aby se zaměřili na věci podstatné. Ale to já asi nezměním. Nicméně si myslím, že za dva tři měsíce bude ještě hůře. Nechci malovat čerta na zeď, ale třeba sklářský průmysl to bude mít strašně těžké.

Zdeněk Lhotský
- se narodil 8. srpna 1956
- zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví
- majitel Studia tavené skleněné plastiky v Pelechově u Železného Brodu, kde vznikl sarkofág pro dánskou královnu Markétu II.
- držitel několika tuzemských i zahraničních uměleckých ocenění
- držitel chráněné značky Vitrucell
- kapelník a baskytarista Malého tanečního orchestru Praha