Zdroj: DeníkSpisovatel v minulosti zaujal svou knihou Záhada Harcovských kolejí, ale tentokrát se rozhodl vyzkoušet jiný žánr. Sám jej pojmenoval jako literární wellness. „Jde o svižnou, hravou, romantickou komedii pomazanou absurdnem a komikou,“ řekl 37letý autor.

Uběhlo sedm let a na pultech knihkupectví se objevila vaše nová kniha Nesnáze českých sexbytostí. Proč taková dlouhá autorská pauza?
Od vydání poslední knihy Záhada Harcovských kolejí v roce 2015 jsem určitě nelenil a nezabíjel čas nadarmo. Mimo krásných rodinných a pracovních povinností jsem se snažil psát pro sebe, do šuplíku, hýřit nápady, vytvářet si různé příběhy s potenciálem na další knihu. Zlom přišel před dvěma lety, kdy jsem se stal jedním z výherců v povídkové soutěži, kterou vypsalo nakladatelství Dobrovský. Pro povídku jsem využil přepracovanou část jednoho z šuplíkových děl. A ejhle, vyšlo to. Výhra mě nakopla k psaní víc, než by to svedl středně velký Lipicán kopytem do zad. Motivace přišla také díky úžasné zpětné vazbě v podobě komentářů z řad kamarádů i neznámých lidí, které příběh rozesmál, zlepšil jim den, ba dokonce vyprskli při čtení smíchy. Někteří litovali, že je příběh krátký. To byl jasný impuls. Vzít starý rukopis, který byl spíše detektivního rázu a ruku na srdce, zamotaný tak, že jsem se v něm ztrácel i já, a přepracovat ho do podoby, která se mi psala opravdu lehce, svižně až poeticky bezstarostně. Neuvěřitelně mě její psaní bavilo a užíval jsem si ho do posledního slova…

Michal Ježek
Datum narození, věk: 13. 2. 1985, 37 let
Bydliště: Česká Lípa
Vystudovaná škola: SPŠ Česká Lípa, TUL sportovní management + TUL podniková ekonomika
Zaměstnání: Preciosa – Lustry
Koníčky: rodina, tvůrčí psaní, četba, kytara/hudba, malba, sporty všeho druhu, posezení nad třetinkou piva s přáteli

Kniha je zařazena do témat humor, česká beletrie a čtení pro ženy. Tomu poslednímu docela odpovídá i anotace. Kam byste knihu žánrově zařadil vy sám?
Patrně to zní troufale, možná i bláznivě, ale pro knihu jsem si „vymyslel“ nový žánr, a to Literární wellness. Kouzlo tkví v tom, že se nejedná o historický epos monumentálních rozměrů nebo klasickou červenou knihovnu, ale svižnou, hravou, romantickou komedii pomazanou absurdnem a komikou, která má hlavní poselství, a to pobavit. Pokud možno každou stranou. Při psaní jsem držel v hlavě jednoduchou vizi, aby se čtenář nenudil, vypnul myslící orgán, který je přes den namáhán po všech směrech, a užíval si strhující jízdu ztřeštěné hlavní hrdinky skrze poznání velice zvláštních mužů s jejich příběhy a charaktery v rychlorande a poté návaznými vztahovými situacemi v jejím životě. Myslím, že kniha je vhodná jak pro ženy, tak muže, a měla by se brát opravdu jako „oddechovka“.

Premiéra hry ochotnického spolku RySK Příběh jedné stěny.
Hledal kulturní múzu. Obnovil ochotnické divadlo v Rynolticích

Nebylo pro vás jako muže obtížné napsat novelu z pohledu něžného pohlaví?
Říkal jsem si, že popisovat rychlorande a návazné vztahové peripetie z pohledu ženy bude mnohem věrohodnější a kreativnější. Vznikne větší prostor pro myšlenky, zážitky a určitě se mi jednodušeji tvořily až groteskní charaktery mužských protějšků, než pokud bych psal knihu z pohledu muže, proti kterému by stanulo postupně deset žen. Určitě jsem už odžil nějaký čas na světě a mám hodně kamarádek, které jsou, jak to říct slušně, zdravě střelené. Z tohoto důvodu nebylo psaní z pohledu ženy složité.

Kde jste čerpal inspiraci?
Téma rychlorande jsem držel dlouho v hlavě, už od studia na univerzitě. Moc se mi líbilo, že nebylo nikde popsáno nebo zfilmováno. A právě nacházení těchto literárních „děr na trhu“ je dobrým základem pro vymýšlení originálních příběhů. Většina situací v knize je jen otázkou vlastní imaginace a největší inspirací jsou opravdu manévry vlastní fantazie, ale jistě jsem slyšel nebo zažil hodně příhod a historek, které se těm v knize blíží… A pokud mám vymyšlené nosné téma příběhu, mohu s klidným svědomím položit prsty na klávesnici, vypnout řídící centrum nervové soustavy, otevřít tvůrčí čakru a chrlit text bez záseků, jako kdybych v hlavě sledoval živý film.

Proč by měli čtenáři v té záplavě knih sáhnout po té vaší a přečíst si ji?
Z prostého důvodu, aby se u knihy odreagovali a zasmáli se, možná si nevěřícně vykroutili krk z toho, co právě přečetli. A třeba na čtenáře zapůsobí právě ta originalita příběhů, hravost, humor na hraně nebo další návazné události, které hlavní protagonistka prožije. Samozřejmě čtenář má výhodu, že nemusí brát příběh s urputnou vážností. Tajně očekávám, že si kniha svou čtenářskou základnu vybuduje a zvlášť v této době pohrom, kterými jsme lisováni poslední roky.

Martin Trdla, liberecký básník a předseda Libereckého autorského kruhu.
Recitace mezi rohlíky nebo do sluchátek. Martin Trdla chodí s poezií mezi lidi

Na jaké čtenáře jste cílil?
Dvouslovně – na všechny. (smích) Určitě se kniha nemusí líbit všem, to chápu a akceptuji to. Kdyby se líbila okamžitě všem, tak si hned sám sobě imaginárně udělím cenu Magnesia litera. (smích)

Můžete přiblížit svou cestu na literární pole?
Cesta je to velice zvláštní až trochu paradoxní, protože jsem do patnácti let života odmítal čtení, bojkotoval literaturu a hltal pouze sportovní periodika. Ale na druhou stranu jsem miloval humor a snažil se ho dávkovat všude, kde se dalo. Svoji první „knihu“ jsem napsal v devíti letech. Stále ji mám doma v šuplíku archivovanou s názvem Rys Šedáček. Patrně se jednalo o podprahový signál, že by mě mohlo psaní jednou opravdu bavit, a určitě mě těšilo v dalších letech psaní různých mikropříběhů, které jsem poté posílal známým pro pobavení, popřípadě také komponování poezie, patetických trapnobásniček pro děvčata.

A kdy přišel nápad na vydání knihy?
Celistvý nápad na vydání knihy se vynořil až po 25. roce života, kdy jsem chtěl obdarovat spolužáky z Technické univerzity v Liberci na našich častých po-studijních srazech, které se konaly různě po republice. Přišel nápad na vydání kompletní knihy jako odkazu života na vysokoškolských kolejích na Harcově, psaný z ujetého infantilního pohledu tří kluků, kteří nastoupí na libereckou univerzitu. V tomto patří velké díky knihkupectví Fryč v Liberci, které vzalo knihu pod svá křídla, kniha se po letech dále prodává. Kniha měla úspěch a cíl splnila a stále mě někdo nově překvapí, že ji má doma. Naposled kolegyně z práce, že ji kdysi dostala od babičky i s krásným věnováním, nebo nedávno kamarád, že si vždy užívá její čtení na záchodě. Pak následovala plejáda šuplíkových povídek a nápadů či nástřelů rukopisů, než přišel zlom v podobě literární soutěže.

V charitativním obchodě organizace ADRA lidé koupí věci do domácnosti, ale i oblečení či obuv nebo hračky a knihy.
Swap, slevy i charita, lidé šetří, kde se dá. Kvůli studu ale přichází o peníze

Máte už rozpracované další literární projekty?
Ano. Současně mám rozepsané dvě knihy. Jen takové to poznámkové rychlopsaní nápadů, hlášek, popis hlavních postav, situací, pár prvních kapitol…. První je de facto komedie, kdy tři hlavní postavy spojuje historicky jedna negativní zkušenost a v budoucnu jedna láska, ať už v jakékoli formě cítění. Rád bych část příběhu zařadil do Libereckého kraje, který má díky svým reáliím mnoho možností k popisům a člověk se může při psaní vyřádit a popsat známá místa. Poté mám rozepsané náznaky novely z vesnického prostředí s mysteriózním zaměřením. Ale tam bych raději více neprozrazoval. V poslední době je nejtěžším úkolem najít čas pro psaní, jelikož sousloví volný čas jsem nadobro vyškrtl ze svého slovníku. Opravdu by se hodilo, aby měl den minimálně 36 hodin, o víkendu by stačilo 60 hodin (smích), neboť po klasických povinnostech moc času a svěžesti na kreativní činnost nezbývá.

Stíháte sledovat tvorbu svých kolegů? Co si rád přečtete?
Sledovat stíhám, ale čtenář jsem především nespolehlivý a nezodpovědný. Snažím se číst mnoho knih, ale poslední dobou po malých kouscích a silně nepravidelně, spíš literárně degustuji, jak a kdy mi volný čas dovolí. Jako každý člověk jsem za svůj život prošel určitou literární metamorfózou. Na základní škole jsem vůbec nečetl. Na střední přišel zlom, četl jsem tak nějak vše, co mi přišlo v knihovně pod ruku. Cimrmanovské hry, Hellera, Orwella, Millera, Bukowského, Viewegha, Mládka, Allana, Kinga, Rowlingovou a jiné… panovala ve mě radost z objevování pestrosti různých literárních stylů. Na vysoké škole přišel zlom. To znamená, že jsem více tříbil, hledal, slídil a pídil se po autorech a knihách, které by měli pro můj literární rozvoj co největší přínos. Ty, které bych si pro sebe onálepkoval štítkem excelentní. Nějakou shodou okolností jsem objevil dva autory, od kterých sem přečetl většinu beletrie, a to Irvina Welshe a Chucka Palahniuka, tedy spisovatele za hranou normální četby, za hranou morálky a určitě ne stravitelné pro každého. Ale jejich knihy mě magicky uhranuly svým cynicko-černým humorem svérázného stylu, hrou s jazykem a sršícími nápady.

Štěpán Folget.
Liberecký student oblékl České centrum v Paříži. Byl to silný zážitek, říká

A jak to máte nyní?
Poslední dobou se ale soustředím na tenčí knihy, spíše krátké novely, v tomto směru nejsem jako bratr Tomáš, který louská monstrózní tisícistranné bichle. Upřednostňuji beletrii, kde se popisy, dialogy a kompletní scénosled a tok příběhu řítí ve zběsilém tempu bez zbytečných popisů. Pro inspiraci jsem od letošních Vánoc přečetl všechny knihy od Jaroslava Rudiše, který také studoval na liberecké univerzitě. Ale nebráním se žádnému autorovi, mám rád Emila Hakla, Patrika Hartla, Alenu Morštajnovou, nedávno jsem například četl knihu Až na ten konec dobrý od stand-up komika Pavla Tomeše, která mě svým humorem velice pobavila. Momentálně mám na nočním stolku parádně čtivou knihu Vypravěč od Davea Grohla, bývalého bubeníka skupiny Nirvana.

Psaní pro vás představuje koníčka. Čím vás uhranulo, že jste se rozhodl mu věnovat?
Tvůrčí psaní je pouze krásným koníčkem, díky kterému mohu nahromaděné, nainhalované myšlenky a fantazie vypustit do počítače a vytvářet si příběhy, které mě neskutečně baví společně s vlastním vdechováním života do nově vymodelovaných postav. Přidávat jim fyzický popis, charakterové vlastnosti, jejich historii, činy, styl, chování a jednání v interakci a vše tvořit tak, aby se výsledná postava vymykala běžným zvyklostem a byla pro čtenáře překvapující a zábavná. Ale takovéto umělecké chtíče, kreativní koníčky mi kolují v krvi dlouhodobě. Někdy rád sáhnu po kytaře, ačkoli jsem samouk bez talentu a s absencí hudebního sluchu. Skřípe to, vrže to a držím nástroj nemotorně jak krtek čokoládu, ale zvuk mě baví a rád hraji dětem, než mi čas od času přetočí ladící kolíky do prasknutí strun. Občas také vezmu do ruky štětec a akryly a vykouzlím abstraktní pollockovský obraz na plátně nebo příšery pro děti. V předchozí firmě jsem vedl podnikové divadlo, s kterým jsme soutěžili i v mezinárodních kláních.