V hudbě jsem trošku staromilec. Moje tři příčky vítězů obsadily kapely z šedesátých a sedmdesátých let. Zlato okupují Queen, stříbrnou medaili jsem pověsila na krk Beatles a na trojku jsem usadila stále živé a koncertující Rolling Stones. Nicméně jejich koncert v Česku v roce 2007 jsem prošvihla. Kouzlo velkých vystoupení na stadionech či halách jsem prvně okusila teprve v roce 2008, kdy do naší republiky podruhé zavítali Queen s Paulem Rodgersem. Po té už jsem navštěvovala koncerty svých oblíbených zahraničních bandů poměrně hojně.

close Redaktorka Hana Langrová. zoom_in Užila jsem si Deep Purple, Black Sabbath, Muse, Nazareth, Scorpions, Suzi Quatro nebo Briana Adamse. Stouni jsou pro mě ale stále o třídu výš. Jelikož Queeny s Freddiem ani liverpoolskou čtyřku už prostě neuvidím, slíbila jsem si, že pokud Mick a jeho parťáci ještě někdy vypíšou evropskou šňůru, udělám cokoliv, abych je viděla. Letos koncertovali v Číně, Japonsku, Spojených arabských emirátech a slibovali i Evropu. Když potom vyhlásili snadno dostupný Berlín, věděla jsem, že dalších příležitostí už moc nebude. Jestli vůbec nějaké.

Tentýž den večer fanoušky vyděsila tragédie. Média ohlásila smrt Jaggerovy partnerky. Kapela samozřejmě zatím pozastavila probíhající turné, ale předprodej na červen v Evropě se rozeběhl. Bohužel se ukázalo, že zrovna berlínský koncert se z nostalgie k místu koná v amfiteatru Waldbühne, kam se vejde pouze 22 tisíc fanoušků, což je na Stouny opravdu málo. S kamarádkami jsme byly v nevýhodě oproti jiným fanouškům, kteří svou oddanost skupině zpečetili placenou registrací na oficiálním webu. Tu už jsme bohužel nestíhaly, takže jsme musely věřit v běžné štěstí normálních smrtelníků. Bohužel se potvrdily naše obavy, Berlín byl beznadějně vyprodaný již v první minutě běžného předprodeje.

Utěšovaly jsme se vidinou, že nabídnou ještě Vídeň, o které se na fanouškovských fórech diskutovalo. Tajně, a asi dost naivně, jsme stále věřily i v Prahu. První neúspěch nás ale neodradil a čekaly jsme na další předprodej, tentokrát do vídeňského Ernst Happel Stadionu, kam se vejde 55 tisíc lidí. Tamní vstupenkový portál sice vypsal předprodej, ale kapela ho na svých stránkách nepotvrdila, takže působil lehce nevěrohodně. Nicméně risk je zisk, takže jsme do toho šly.

A jak to vypadá, když se tři kamarádky rozhodnou zdolat Rakousko? Já mám od devíti rozhovor, další vyspává noční brigádu. Všechny své naděje tedy vkládáme do poslední členky naší výpravy. V 9.00 je spuštěn předprodej. V 9.40 dostávám sms: „Lístky na stání jsou vyprodané, chybí mi tři stovky na ty na sezení.“

Mám vybitý mobil. Běžím do redakce, sednu k počítači a přeposílám jí s ohledem na cenu lístků tu směšnou částku. Snad to ještě stihneme. Nicméně sofistikovaný rezervační systém se nám rozhodl házet klacky pod nohy. Kamarádce nedovolí koupit další lístek. Všechny peníze tedy putují zpět ke mně. Čekání na připsání částky mi připadá nekonečné. První rezervace mi propadá. Peníze dorazily! Pokus číslo 2. Hází to chybu. Jo, ještě vyplnit pohlaví. Luštím němčinu.

Yeeees! Na obrazovce se objevuje zelená hláška! Do e-mailové schránky mi po pár vteřinách přistává e-mail. Je to doma! Sice máme každá jiný sektor, ale JEDEME NA STOUNY! Později pobaveně zjišťuji, že naše třetí spolucestující si koupila lístek až odpoledne a taky do jiného sektoru. Už se těším, až budeme kupovat jízdenky, snad trefíme stejný autobus…