Pákistán – Karákóram – Baltoro. To jsou místa, kam se z Klubu Na Rampě mohou zájemci vydat. V první části večera prostřednictvím diapozitivů a následně i filmu ve vysokém rozlišení HD.

Zdeněk Hrubý, nestor českého vysokohorského lezení a účastník úspěšné české expedice na K2 v roce 2007 mi zde v base campu řekl: „K2, no to je magická krasavice …“. A nezbývá, než to potvrdit a vydat se na náročný, drsný a přesto krásný trek, protože cíl na jeho konci stojí zato.

Na cestě z města

Již cesta z hlavního města Islámábádu není jen takové obyčejné přiblížení k hlavnímu cíli. Silnice vystřílená ve strmých svazích často hodně vysoko nad divokou řekou Indus je nejen úžasnou stavbou , ale i mimořádným zážitkem, kdy o dobrodružství není nikdy nouze. Sesuvy půdy ji vyřadí z provozu při větším dešti a její zprovoznění si cestující zajišťují při menších sesuvech vlastníma rukama nebo čekají uvězněni mezi kamením a bahnem až několik dní.

Za Raikotským mostem (cca 1200 m) je brzy vidět necelých 20 km vzdálený osmitisícový vrchol Nanga Parbatu. Za nedlouho na soutoku Gilgitu a Indu hlásá tabule na výhledové plošině u silnice, že jsme na místě, kde se navzájem dotýkají tři nejvyšší horstva světa – Himaláje, Karákóram a Hindúkuš. Odtud dál zážitky z úžasného přesunu nabírají na síle.

Setkávání expedic

Skardu, centrum Baltistánu je překvapivě velké živé rušné město. Zato může v poslední době rostoucí příliv horolezeckých a trekařských expedic. Zde se naposledy všichni v klidu najedí, vykoupou, vyspí a doplní zásoby. Učinila tak i naše šestičlenná trekařská skupina, která tak trochu doplňovala druhou českou expedici na Gasherbrum v roce 2007.

Zbývá poslední etapa motorizovaného přesunu – 150 kilometrů do Askole. Je neuvěřitelné, co všechno jeepy přejedou a jak jsou pákistánští řidiči šikovní. I tak trvá cesta celý den. Cestou je jedna hospoda (nadlouho poslední) a tedy jedna zastávka. Jsme v Askole přes 3.000 metrů vysoko. Pod tuto výšku se dostaneme až při cestě zpět za dva týdny.

Dále s průvodcem

Jsme už dávno v pásmu, kde se lze pohybovat jen se zvláštním povolením, které má pro nás povinný průvodce, jinak v našem případě velmi příjemný chlapík jménem Ráza. Se všemi se zná a dobrá nálada ho nikdy neopouští. Jen ho stejně jako jiné Pákistánce mrzí, že jejich země má v zahraničí přece jen horší renomé. A je to škoda, protože Pákistánci se nám vždy ukazovali jako příjemní milí lidé, navíc se kupodivu i v náboženských záležitostech představovali vůči nám jako tolerantní hostitelé.

Přestože se pohybujeme dále ve velkých výškách, na nedostatek tepla si nelze stěžovat. Je vhodné vycházet brzy ráno, kdy ještě není takové vedro. Po desáté hodině to začíná být zlé. Pouze ve větších výškách je v noci více zima. Denní převýšení kolem 400 – 500 metrů se nezdá být tak velké. Když se k tomu přičte skoro žádná aklimatizace, není divu, že se někdo musí vracet, aniž dosáhl cíle.

Počasí dokáže divy

Celkový charakter hor je například oproti relativně oblým Himalájím zcela jiný. Někdy se Karákóram označuje jako vysokohorská poušť. Hřebeny a vrcholy jsou velmi strmé, kamenité. Není nouze o kompaktní skoro kolmé plotny. V tom vynikají věže Trango. Zeleně je poskrovnu. Člověk zde vnímá svou malost, majestát hor a zdejší přírodu.

My jsme měli velké štěstí a každý den výstupu až pod K2 nás provázelo exkluzivní počasí. Vedro na zasutěném ledovci Baltóro nám dávalo 6 dní zabrat. Odměnou byly super pohledy na Tranga, Cathedral Peak, Muztagh Tower, Masherbrum a hlavně osmitisícovky Gasherbrumy a Broad Peak. Teprve sedmý den treku poprvé spatříme skvělou pyramidu K2. Objeví se znenadání a její ladné křivky za „buchtou“ Broad Peaku každého uzemní.

Je neděle, jsme na Concordii ve 4.650 metrech, kde končí ledovec Baltóro a směrem ke K2 pokračuje ledovec Godwin Austin. Ve dne je nádherně a než zapadne slunce a teplota prudce poletí dolů, je třeba nabrat vodu a s ní a s trochou jídla nabrat sílu na posledních 10 kilometrů vedoucích do BC pod K2.

K2 před námi

V pondělí ráno překonáváme nejdříve sestup k řece tekoucí po ledovci terénem hustě zaneřáděným extrementy horolezců, ale hlavně pákistánských nosičů. To je síla. Pak už procházíme přes základní tábory expedic chystajících se na Broad Peak. K2 je před námi doslova jako na dlani. Podle ledovcového potoka přicházíme ke šňůře base campů pod K2. První a poslední jsou ruské, ten český je někde uprostřed. Jsme po 120 kilometrech u cíle ve výši 5.100 metrů.

Tábor našich horolezců jsme našli rychle. Přivítali nás přátelsky. Měli jsme štěstí, protože dnes se večer všichni sešli tady dole (i když to dole je pořád dost nahoře). Potěšilo mě, že se nijak nebránili rozhovorům na kameru a já mohl se všemi od Poldy Súlovského až po později úspěšného Libora Uhra natočit krátké šoty. Strávili jsme zde velmi příjemný zbytek odpoledne a večer a nasáli zdejší atmosféru.

V úterý se začínáme vracet, nejdříve se zastavujeme kousek pod základním táborem na symbolickém přírodním hřbitově na skále pod stěnou majestátné K2. Tiše postojíme a s pocitem marna prohlížíme spousty tabulek s mnoha jmény z celého světa. Fotíme, dokumentujeme. Jen jednu tabulku fotím náhodně zblízka – ruský horolezec Kuzněcov zůstal loni pod lavinou v západní stěně.

V pátek v tábořišti Khoburtse potkáváme ruskou skupinu trekařů a dáváme se s nimi do řeči. Je to neuvěřitelné. Mluvíme s manželkou, dcerou a kamarádem onoho Kuzněcova. Vystupují k symbolickému hřbitůvku pod K2 na jeho památku.

Zdeněk Skořepa