Mezi současnou mladou generací existuje proud nebo skupiny, které si dnes nejsou jisti. Pochybují o paradigmatech, které mladá a stále se ještě rodící demokracie přejímá ze západních vzorů. Pochybují o hodnotách, které nám systém postavený především na ekonomických aspektech života současného člověka nabízí.

Bez ohledu na státní zřízení nebo politickou situaci té které země umělci vždy hledali univerzálně platné hodnoty. Nejinak je tomu i dnes, kdy jsme každičkou vteřinu atakováni nekonečným proudem informací, ve kterých se to podstatné ztrácí.

Práce Terezy Krainové a Pavla Pernického, a to ať už v hudební nebo výtvarné podobě, se věnují právě hledání těchto skutečných hodnot. Nejlepšími prostředky jsou pro ně provokace, humor a zdánlivě neumělá forma, která zde stojí v přímém protikladu denně servírované dokonalosti a všemocnosti jednotlivce.

Můžete pro začátek říct něco o sobě?
Tereza: Ahoj, jsem Tereza Krainová, narodila jsem se a stále žiju v Ostravě. Právě dodělávám pátý ročník na Fakultě umění na Ostravské universitě. Konkrétně navštěvuji ateliér intermédií pod vedením Petra Lysáčka. V současné době se věnuji své diplomové práci s názvem Nominální hodnota. Kromě toho jsem už čtvrtým rokem členkou audiovizuální skupiny Marius Konvoj společně s Pavlem Pernickým.
Pavel: Já jsem Marius Konvoj, poslední mutant hrdina. Člověk hledající pravdu.

Proč právě studia intermediálního umění? Co pro vás tato forma vyjádření znamená, její přednosti?
Tereza: Studium intermédií jsem si vybrala proto, že v letech, kdy jsem se na ně hlásila, panovala v ateliéru úžasná atmosféra. A to především díky umělecké a hudební skupině I love 69 popgejů, která v té době vedla dnes už skoro kultovní ostravskou galerii Strážná věž.
Naším ateliérem celkově prošlo několik velmi důležitých skupin ať to byly skupiny umělecké nebo hudební. Z těch uměleckých mohu jmenovat Kameru Skuru a Record. A z těch audiovizuálních právě I love 69 popgejů, Marius Konvoj a nejmladší Schwarzprior. Ateliér intermédií v Ostravě je prostě úrodná půda a já jsem chtěla být její součástí. Ostravská intermédia pro mě celkově znamenají absolutně žádné limity. Člověk se může věnovat úplně všemu, co ho zajímá a co má rád. Konkrétně pro mě je důležitá práce s materiálem, to mi dává obrovské možnosti v tvorbě.
Pavel: Zvolil jsem si tento ateliér pro svou svobodu ve vyjádření. Chci svými věcmi ukazovat nepoznané a k tomu potřebuji media, která nejsou technologicky svazující.

Ateliér vede zmíněný Petr Lysáček. Jaká to pro vás byla/je zkušenost, mít možnost konzultovat své představy s tímto uznávaným autorem, jaký je Petr Lysáček pedagog?
Tereza: Jak už jsem popisovala, za relativně krátkou dobu fungování ateliéru intermédií nejdříve na institutu umění, později na fakultě umění prošla řada kvalitních skupin i umělců. A není náhodou, že byli pod vedením Petra Lysáčka a vedoucího ateliéru nových médií Jiřího Surůvky. Záměrně uvádím oba vedoucí, protože ateliéry intermédií a nových médií jsou úzce spjaty. Sami o nás studentech říkají, že nás nechávají růst jako dříví v lese. Myslím, že pro nás studenty je tato svoboda, kterou nám dávají, nejdůležitější. Zároveň je ze začátku docela těžké se s ní vyrovnat a pochopit ji.
Pavel: Dal mi svobodu a čas vyjádřit se a toho si cením nejvíc. Petr Lysáček má výborné znalosti, které zúročuje ve své práci. Jeho věci jsou pro mě velkou inspirací. A hlavně, cítí to srdíčkem.

Co v galerii 3X3 mohou návštěvníci vidět, co vystavujete?
Tereza: V galerii 3X3 mohou návštěvníci vidět výstavu s názvem Perníková krajinka. Vystavuji tam spolu s Pavlem Pernickým. Název vznikl sloučením našich příjmení. Zde vystavujeme každý sám za sebe, ale myslím, že i tak se naše věci k sobě hodí. Je to asi tím, že mimo fungování ve skupině Márius Konvoj spolu fungujeme i v životě a tím se velice ve své tvorbě ovlivňujeme. Z mých věcí mohou diváci vidět dva mnou ručně vyšívané obrazy s názvem Ovládám své emo. Ty jsou především o tom, jak se snažím ovládat své emoce, ale mnohdy mi to nejde tak, jak bych ve skutečnosti chtěla. Jako další moji věc tam diváci mohou vidět video Cassanova aneb akademický džigolo, to je o tom, jak by to mohlo s Casanovou dopadnout dnes. O tom, že ženy současnosti mají rády sex a nemají proč se stydět.
Pavel: Moje práce je hrou na téma, jak jsem smířený sám se sebou. Ve hře začínáte jako tlustá žena, která se cpe dorty a vy ji cvičícím přístrojem ovládáte a nutíte ji k cvičení. Jako divák cvičíte také. Na zadní stěně je xeroxový tisk hlásající všechno je jedno a v něm je všechno. Kdy se vše stahuje do jednoho bodu a je orámováno velkou nulou (kruhem, Om) s korunou. Zabývám se univerzem a existencí reality a při hledání jsem narazil na tento fakt. Můžete to brát jako vzorec nebo určení stavu. Člověk totiž přikládá různým věcem různou váhu a odděluje jedno od druhého, čímž se dopouští základní chyby, protože vše souvisí se vším, všechno je spojené a navazuje na sebe oddělení není možné. Kdyby si to ostatní uvědomili už by nemohli zabíjet, myslet egoisticky, nenávidět, zakazovat nebo lpět na věcech. Sám se snažím žít jinak, v toto univerzum věřím.

Jako autoři instalací se scházíte příležitostně, podle možností. Oba se ale také společně věnujete i hudební produkci. Jaké jsou souvislosti mezi těmito dvěma přístupy? O jaké projekty se konkrétně jedná, co třeba I love 69 popgejů?
Tereza: Tato výstava je naší teprve druhou společnou výstavou. První jsme měli letos v říjnu v Brně, v galerii Umakart. Výstava se jmenovala Párty 1. A rozhodně pokud se naskytne možnost spolu vystavovat, tak budeme jenom rádi.
Ano, oba se věnujeme hudbě, ale asi by bylo na místě to trochu upřesnit. Projekt Márius Konvoj vznikl asi před čtyřmi lety a už tehdy to byl ryze projekt Pavla Pernického. Co se týče hudební, tak i vizuální stránky, je to jeho práce. Zpočátku jsem měla tendenci mu do toho kecat, ale bylo to docela marné. A taky mi došlo, že po mém zásahu, by to nebyl takový nářez, jakým ta hudba je. Přece jen jsem asi trochu křehčí povaha. Já působím pouze jako zpěvačka, no pouze?! Ono je docela šílené uzpívat tak rychlou hudbu. Po každém koncertě jsme dost fyzicky vyčerpaní. Současně je to ale úžasná příležitost poznat nová místa i nové lidi.
Pavel: Kapela je další forma podobného nebo stejného obsahu, jaký řeším ve svých vizuálních věcech. To je životní koncept kapely Márius Konvoj. I love 69 popgejů je hudební skupina, ve které funguji s Jakubem Adamcem a jeho přítelkyní Magdou. Společně pak vytváříme i vizuální věci. Teď s Popgeji vydáváme LP desku.

Vaše estetika, ať už výtvarná nebo hudební je záměrně primitivní, Márius Konvoj je označován jako 8-bitový hrdina. Co se snažíte tímto přístupem sdělit?
Pavel: Věříme v technologický pokrok a média nás o tom přesvědčují každý den. Ale není to úplně naopak? Vytvářím věci tak, aby média mohla klást otázky a tím ukazovala divákovi cestu.

Vaší práci chápu jako reakci na vyumělkovanou, a tím pádem vlastně strašně lživou pseudorealitu reklamy a vůbec dalšího dění okolo nás, které upřednostňuje formu nad skutečným obsahem sdělení. Nebo je to jinak?
Pavel: Řekl jsi to přesně. ještě dodám, že přemýšlet není v kurzu. Pracující potřebují být vypnutí a jen hltat, co ostatní nabízejí. Kreativita a tedy i myšlení tady nemá místo. K tomu nás nutí systém. My jsme však lidé.

Co si myslíte o světě umění v Čechách?
Tereza: V podstatě velká většina uměleckých prací, kterými se Česká republika nebo většina laureátů nejrůznějších uměleckých cen ve světě prezentuje, se věnuje konceptuálním pracem. Mně často přijdou dost suché a rozhodně se těším, až tento trend pomine.
Pavel: Je v pěkném svrabu. Český rybníček, nebo spíš bažina je malá, zato prohnilá. Státní umělecké instituce jsou v tom bahně zabředlé až po okraj. Problémy jsou jak ve vedení, kde je to samý dinosaurus, tak ve financování. K tomu slabé kulturní podvědomí ve společnosti a změna v nedohlednu…

Zastupujete nejmladší generaci mladých lidí, umělců, jste v jejím středu. Jaký je podle vás názor nebo pocit, který je pro vaši generaci společný?
Tereza: Nevím, jestli mohu mluvit rovnou za celou generaci, ale snad za určitý okruh lidí, mezi kterými se pohybuji. Jsou nesmírně tvůrčí, dávají do toho všechno, hlavně srdíčko, a to je podle mě jediná cesta správným směrem.
Pavel: Jediné, co je pro nás společné, je situace, v které žijeme, jedna socialistická utopie skončila, druhá kapitalistická utopie je na pokraji zhroucení, nám nezbývá než hledat jinou cestu. A ptát se. Jak z toho ven?