V pátek 15. dubna zájemci mohli vidět ve vyprodaném Městském divadle v Jablonci hru Pankrác 45. Fiktivní příběh založený ale na skutečných osudech, kdy se v jedné cele se v pankrácké věznici sejdou herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, Hana Krupková, spolupracovnice parašutistů výsadku SILVER A, židovka Julie a neznámá žena, je pro diváky velmi atraktivní.

Není bez zajímavosti, že autorkou a režisérkou je rodačka ze Železného Brodu, Martina Kinská. S usměvavou, krásnou a sympatickou dámou se setkali členové železnobrodského Studia Hamlet Železný Brod po představení v jabloneckém divadle.

Jak jste se dostala k práci dramaturga Švandova divadla v Praze?

Někdy před deseti lety jsem jela tramvají č. 9 a na zastávce Lazarská mi zavolal tehdejší umělecký šéf Švandova divadla Michal Lang, zdali bych k nim nechtěla nastoupit. Jak přesně na mě tenkrát přišli, netuším. Vím jen, že viděli inscenovanou moji aktovku a tuším, že se na mě přeptali mých pedagogů z DAMU. Ale třeba rozhodlo ještě něco jiného. Často je to o náhodě, ať se nám to líbí či nikoli.

Co vnímáte na své práci jako nejtěžší a co vás na ni naopak baví?

Nejtěžší? Občas přežít v tom návalu emocí, které se v divadle logicky hromadí. Mně většinou pomáhá se srovnat a v klidu si přiznat „Je to jen divadlo". Baví mě neustálé hledání her, témat, způsobů, jak je inscenovat, koho obsadit do jednotlivých rolí; kladení otázek, byť to často přinese bloudění po kopcích a ptaní se, jestli to všechno má vůbec smysl. A pak také setkávání s lidmi, kteří jsou vám blízcí pohledem na svět a inspirují vás.

Jak se zrodil vůbec nápad napsat hru Pankrác´45?

Tuším v roce 2012 jsem dostala z plzeňského divadla nabídku pokusit se napsat libreto k muzikálu o Lídě Baarové. Začala jsem pročítat různé materiály především knihu od Standy Motla a obě verze jejích pamětí. Už tenkrát se základní rámec odehrával těsně po válce v pankrácké věznici. Z muzikálu sešlo, ale pětice žen, jejichž osudy se různě protínaly, občas bez jejich vědomi, mi uvízla v paměti. Narážela jsem poté i mimoděk na další informace například o Haně Krupkové (jedna z postav pozn. red.). Právě u ní je otázka viny či neviny velmi relativizovaná, ten osud je téměř k neuvěření. A tak když jsme poté ve Švandově divadle hledali hru či námět, kde bychom mohli využít potenciál našich hereček, padlo rozhodnuti napsat hru právě o oněch pěti ženách. Svést je i s jejich osudy do jedné cely bez možnosti úniku, dokud se nevysloví to podstatné.

Sledujete dění v Železném Brodě? Je něco co vás vyloženě těší nebo mrzí?

Brod je pro mne především místem, kde jsem vyrůstala, mám jej spojený se vzpomínkami, s dětským světem. Mnohé je tak zpětně zidealizováno. Nyní se sem vracím více jako návštěvník, když mířím za rodiči na Horku, kde se stále cítím doma. Těší mě, když vidím, že se dole ve městě něco rodí, obnovuje od kostelíku na Poušti, přes galerii u náhonu a kino, že se v městě začíná zase něco dít, že tu jsou lidé, kteří to nevzdávají od divadelníků přes různé sportovní spolky, hasiče a já nevím koho ještě. Vytvářejí nejrůznější subkultury a tvarují tak identitu města. Ale vedle her je dobré mít pro lidi taky chleba. Tedy doufám, že i v tomto směru se Brod brzy znovu nadechne, nebo snad už nadechuje. V obém má díky historii na co navazovat.

Prozradíte nám něco i ze soukromého života?

Chtěla bych pozdravit paní učitelku Janovskou, která mě na základní škole učila češtinu, ale také přemýšlet a uchopovat věci po svém. To je dle mě dar skutečných pedagogů, že vás nesvazují v myšlenkách, přitom učí určitému řádu. Až později doceníte, co je to za ohromnou velkorysost a trpělivost. A jelikož jsem ji za celou tu dobu, co se sem vracím, nikdy nestačila osobně poděkovat, tak to činím alespoň touto cestou.