V jabloneckém Eurocentru vystupuje v sobotu
27. února od 18 hodin.
O den pozdějí v libereckém Koloseu od 15 a
od 19 hodin.

Leoš Šimánek se narodil v roce 1946 v Chocni ve východních Čechách. Víc než polovinu svého života strávil cestováním a na expedicích nebo žil v Německu a Kanadě, kde je také státním příslušníkem.

Nyní, po letech, bydlí opět ve své vlasti na severovýchodě Čech, odkud vyráží s manželkou, synem a dcerou za přírodními krásami naší planety.

Co má normální smrtelník udělat, aby mohl cestovat tak, jako vy? Myslím tím, kde na to vezme peníze, jak naplánuje cestu, kde sežene ty lidi, co ho povedou, průvodce..... a tak?
Všechny své cesty a expedice si organizuji zásadně sám. Nikdy jsem nepotřeboval průvodce. Jedna cesta financuje druhou. Vydávám cestopisné knihy a naše zážitky uvádím v diashow.

Jaký typ žen se vám nejvíce líbí?
Po ženských moc nekoukám. Mám ženu do nepohody a moc si toho vážím. Je to vysoká a štíhlá sportovkyně.

Krásný den, neunavuje vás trochu, když jste téměř každý den na cestách s diashow? Vždyť to musí být úmorné, přece jenom věk nezastavíme a člověk si potřebuje občas odpočinout.
Tak, jak rád cestuji, tak i rád se o své zážitky dělím se svým publikem. Moje cesty byly vždy náročné a o nic méně náročné není diashow turné po republice. Všichni moji spolužáci si užívají důchodu, ale já si neumím představit, že bych někde seděl na lavičce a krmil holuby.

Kde jsou vaše děti vlastně doma? A co mají v občankách za občanství?
Náš nejoblíbenější domov je ten kanadský, v horách Mackenzie, ale i v Čechách v Jestřebích horách, kde nyní žijeme, je celá rodina velmi ráda. Všichni máme tři státní občanství - české, německé a kanadské.

Máte oblíbené místo, kam se určitě chcete vrátit?
Všichni čtyři, já, Lenka, Jakub i Veronika, se již těšíme, až se konečně příští léto budeme moci vrátit tam, kde jsme vždy byli nejšťastnější - do mého srubu u jezera Clark, v horách Mackenzie, v kanadské divočině. Teď už, bohužel, ne na celý rok, jak tomu už několikrát bylo v minulosti, ale jen na prázdniny.

Jak snáší časté a dlouhé odloučení manželka?
S manželkou jsem 24 hodin denně, 365 dní v roce.

Pozorujete u některého z potomků „cestovatelské geny“, a tím pádem možnost navázat na svého otce?
Cestovatelské geny jsou u naší dcery dané a u syna z prvního manželství mé manželky jsem lásku k poznávání světa vypěstoval. Naše společné expedice a cesty si však i nadále nechávají mnou organizovat. A jsem rád, že zatím nemají vlastní cestovatelské nápady.

Co studují vaše děti? Mají, nebo měly vůbec čas chodit do školy?
Jak syn, tak i dcera na základní škole strávili mnohem méně času než ostatní děti. Naštěstí mají od pánaboha dar a nejsou hloupí. Nyní oba dva studují v Hradci Králové. Dcera na jazykovém gymnáziu a syn bude brzy bakalářem informatiky se specializací na cestovní ruch.

A na kterou zemi se nyní chystáte?
Hlavou mi krouží spousta nápadů. Rád se vydávám do vzdálených krajů. Rád vzpomínám na své cesty po Jižním Pacifiku, někdy bych se chtěl vydat do Indického oceánu, který zatím znám jen sporadicky.

Ve svých knihách o Kanadě nebo Aljašce píšete, že jste měl více psů? Nyní máte jen jednoho? Ty ostatní do Čech nepustili?
Žádného z mých kanadských psů jsem si do republiky nebral, ty by zdejší hektický život určitě zabil.

Dobrý den, kde a co jste studoval?
Původním povoláním jsem stavitel, dnes cestovatel a spisovatel. Na průmyslovku jsem chodil ve Vysokém Mýtě, v blízkosti svého rodiště. Stavařina se mi velice hodila, když jsme při jedné z našich expedic budovali v kanadské divočině srub. Improvizaci jsem se naučil už ve škole, bez ní se v minulém režimu žádný stavitel neobešel.

Kde jste si našel tak super ženskou, která s vámi absolvuje tyhle výjezdy? Přece jen, známe manželky, ty raději teplo, moře, all-inclusive.
Bylo to v lednu v roce 1990, co jsem se opět mohl po 22 letech vrátit zpátky do republiky. Vyrazil jsem do Orlických hor, kde jsem strávil své překrásné dětství, tam můj otec hned po válce založil školu v přírodě, kam jak v létě, tak i v zimě jezdili choceňští školáci - v zimě na lyžařský výcvik. Na svahu jsem pozoroval paní učitelku, která mě velice zaujala.

Po ukončení výcviku jsem ji pozval k nám do chalupy na čaj s rumem. Neodmítla a bylo jí to osudné. Po cestě jsem se jí vyptával, zda-li by s námi nechtěla vyrazit na cestu k Bajkalskému jezeru, kterou jsem plánoval s mým kamarádem ze studentských let. Řekl jsem jí: „Kuchařka by se nám při naší expedici velice hodila.“

Z kuchařky se stala tato holka do nepohody mojí manželkou. Společně jsme již podnikli celou řadu cest a expedic nejen ve dvou, nýbrž i se synem a později s dcerou. Teplo a moře si zatím užila jen na Havajských ostrovech a v Austrálii. Všechny ostatní cesty směřovaly do divočiny na americký kontinent.

Jak vás přijali ať už v Kanadě nebo na Aljašce mezi sebe domorodí? Většinou mezi sebou „vetřelce“ příliš nechtějí.
Jak v Kanadě, tak v Aljašce jsme do styku s indiány přišli hlavně při plavbě na řekách, kde byli ohromně vstřícní a pohostinní. Dokonce jsem s jednou indiánskou rodinou strávil celou zimu v divočině hor Mackenzie. V tzv. civilizaci je to však úplně jiné.

Když jsem viděl váš rozpis diashow, myslím teď, kolik měst objedete, je jich příšerně moc. Vždyť se asi doma ani neukážete? Co na to říká vaše manželka? Nebo jezdí s vámi?
„U oltáře“ jsem manželce Lence slíbil, že všechny cesty a expedice budeme podnikat společně a společně vyrážíme i na diashow turné. Přes týden jsou syn i dcera mimo domov na studiích, takže se všichni vídáme nyní, kdy jsme s diashow po republice, jen o víkendech. O to víc se užijeme při cestování. I naší poslední cestu po Austrálii jsme podnikli všichni, celá rodina společně. O té sestavuji diashow pod názvem Austrálie - křížem krážem, kterou budu uvádět opět v 59 městech od letošního podzimu do jara příštího roku. Takže si zase dětí, než někam společně vyrazíme, moc neužijeme.

Kolika řečmi se dorozumíte? A trvalo vám dlouho se řeči naučit?
Angličtina a španělština mi vlastně spadla z nebe. A sám se musím divit, jak se rychle člověk řeč naučí, když je k tomu donucen. Ruštinu a němčinu jsem se naučil ve škole, kde to šlo velice ztuha.

Máte krásného psa, už vám někdy zachránil život? A naopak, nedostal vás do nějaké prekérní situace?
Jeden z mých aljašských malamutů - Nanook - mi opravdu život zachránil, i když nepřímo. To bylo v době, kdy jsem nedobrovolně musel strávit ve svém srubu v kanadské divočině jednu ze zim. Všichni členové expedice po nekonečných hádkách, které měla na svědomí „ponorková nemoc“, odletěli jeden po druhém letadlem zpět do civilizace s tím, že se na jaře vrátí, abychom mohli expedici dokončit.

Mého Nanooka jsem jednou nechal ve srubu a vyrazil sám na ryby k řece, kde i v zimě peřeje nezamrzaly. Při chytání se pode mnou odlomil okraj ledu, spadl jsem do řeky a přitom se mi namočily sirky. Nemohl jsem si rozdělat oheň, usušit šaty, a tak jsem se vracel jako v „rytířském brnění“ zpět do srubu. Ten byl skoro 10 kilometrů vzdálený. Bylo to nepředstavitelně vysilující, padal jsem únavou. Jedině myšlenka na přivázaného Nanooka, který by beze mě zemřel hlady a žízní, mě hnala kupředu. Takže starost o druhého mi zachránila život.

Stále je s vámi váš pejsek, což je krásné. Odkud pochází? Dostal jste ho od někoho? Opravdu s vámi je takhle na každém kroku?
Skoro na všech cestách a expedicích nás doprovázel čtyřnohý kamarád - aljašský malamut. Za tu spoustu let už jich bylo několik - v Kanadě to byl London, Nanook a Dalton. V Rusku Koyuk, toho jsem pojmenoval podle jedné aljašské řeky. Jméno jí dal kdysi dávno jeden ruský průkopník a já netušil, co to jméno vlastně znamená.

To jsem se dozvěděl až na cestě k Bajkalu, kde nám lidé opravovali naši výslovnost jeho jména a divili se, proč jsme mu tak hloupé jméno vůbec dali. Dozvěděli jsme se, že Koyuk znamená „už toho mám plné zuby“. Zřejmě ten Rus měl Aljašky víc než dost, a proto tu řeku tak pojmenoval. Žádného ze čtyř psů, které z mých knih a diashow znáte, jsem nekoupil. Vždy jsem ho od někoho dostal.

Kdy budete opět vystupovat v Mannheimu nebo Ludwigshafenu?
Svoje diashow uvádím jen po České republice, je to 59 měst a na Německo už mi bohužel nezbývá čas.

Jaké pojištění využíváte na svých cestách? Nenašla jsem pojišťovnu, která by mě pojistila například proti přepadení a krádeži fotoaparátu a objektivů na ulici. Pojišťovny vždy tvrdily, že fotografickou techniku pojistí pouze v případě, že se ztratí z hotelového a uzamčeného pokoje.
Nikdy mě nenapadlo si své fotoaparáty pojistit, ale naštěstí mi je nikdo ještě neukradl. Na cestě Jižní Amerikou jsem měl jeden jediný vodotěsný Nikonos, který jsem nosil pořád schovaný pod košilí a vytahoval ho jen při fotografování.

O fotografickou brašnu bych na této cestě zaručeně přišel. I při dalších svých cestách, kdy používám dva fotoaparáty, je mám stále bez brašny na krku, tím pádem je nespouštím z očí. Ztráta mých fotoaparátů by pro mě znamenala konec expedice, a proto jsem na ně extrémně opatrný.

Rád bych se zeptal, jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na dětství, co vám utkvělo nejvíce v paměti.
Již od malička jsem trávil prázdniny se svým otcem na putovních táborech. Jeden z nich byl v Tatrách - Roháčích, kde mě otec učil základy horolezectví. Společně jsme si vyrazili na túru po hřebenech tohoto pohoří a zažili na nich bouřku v tom nejnebezpečnějším místě, tzv. Skleniarky - kde se musí traverzovat. Blesky dopadaly v naší těsné blízkosti, ale naštěstí nás žádný netrefil. Při této bouřce jsem byl poprvé svědkem přírodního fenoménu, kdy nám zelektrizované vlasy trčely kolmo na hlavě.

Kolika jazyky se dorozumíte a dostal jste se někdy a případně kde do situace, kdy byl ohrožen váš život?
V mládí jsem byl donucen se učit ve škole ruštinu, která mi po mnoha letech byla velmi dobrá na cestě napříč Ruskem k Bajkalskému jezeru. S diashow o této cestě jsem právě na turné po celé České republice. I němčinu jsem se učil už ve škole, ale angličtinu a španělštinu již na svých cestách. I francouzsky se trochu domluvím. Na expedicích jsem se dostával do celé řady prekérních situací.

Snad ta nejdramatičtější z nich byla na plachetnici v Tichém oceánu, kdy jsme se dostali do oka hurikánu, který jsme jen tak tak přežili. To jsem ještě cestoval sám, nyní již po 20 let s manželkou a dětmi, kde se snažím riziko minimalizovat, ale i na našich společných expedicích, jsme se dostali do nepředvídaných situací - jednou nás napadl na Aljašce medvěd grizzly, u jednoho ledovce, kdy jsme se dostali do zajetí ker a neměli možnost úniku. Detaily se můžete dozvědět v mé fotografické knize Pobřeží Pacifiku.

Co vás přivedlo k tomu, abyste se vydal na tak dalekou cestu jako je Kanada, Aljaška…? Myslím tím první povzbuzení, nebo nátlak? Přece jste se jen tak nesbalil a neodjel, co na to vaši rodiče? Přátelé?
Vaše otázka zasahuje do dob mých cestovatelských začátků. Podnět k tomu, abych zavřel svoji dobře prosperující kancelář architekta, mně dal kamarád, který se právě vrátil z kanadské divočiny. Probudili se ve mně vzpomínky z mládí, kdy jsem čítával dobrodružné knížky od Jacka Londona. Zařídil jsem si za sebe ve firmě zastoupení a vyrazil s kamarády na tříměsíční plavbu na kanoích po řece Yukon.

Po mém návratu do kanceláře, do německého Passova, mě práce, která mě dříve bavila, přestala těšit a firmu jsem rozpustil. Obrázky z Kanady jsem nadchl své tři nejlepší kamarády, kteří se rozhodli také dát v zaměstnání výpověď , a tak jsme byli úplně volní a časem neomezení a společně jsme vyrazili na kanadský sever. Všichni čtyři jsme tehdy žili v Německu a naše rodiče v Čechách jsme v dobách minulého režimu neměli možnost navštěvovat.

Své cesty jsem s nimi nikdy nekonzultoval, a tak se vždycky divili, odkud ze světa přicházejí velmi sporadické pohlednice. Zřejmě jste četla moji knihu Kanada - divočinou severu, na kterou navazuje Amerikou od severu k jihu, ve kterých popisuji naši cestu. Musím říct, že to byla ta nejdobrodružnější, kterou jsem zažil. Po té následovala celá řada expedic, většinou na americkém kontinentě.