Třicet pět let učila paní Alena Riedlová český jazyk na základních a poté i středních školách v Liberci. Pamatuje tak doby, kdy se vyhazovalo ze škol kvůli ideovým postojům, učebnice dějepisu bezostyšně zkreslovaly historii a čítanky byly plné tendenčních básniček po vzoru Nezvalových „vrahů z Wall Streetu“.

„Ani jsem tenkrát nevěřila, že to napsal právě on. To byly tak příšerné verše,“ vzpomíná na dobu, kdy milovníci literatury museli během hodin češtiny trpět. „Často jsme se tomu museli až chechtat, některé věci jsem přeskakovala,“ líčí bývalá češtinářka, která byla aprobovaná také na ruštinu. „Chtěla jsem studovat němčinu, ale ten rok ji neotevřeli. A chtěla jsem aspoň jeden jazyk,“ vysvětluje.

Děti ale podle ní ruštinu nenáviděly a učit se ji nechtěly. I přesto, co tvrdily učebnice, většina z nich byla totiž obeznámená s pravdou. „Učňové byli hodně otevření. Ptali se třeba, proč se učíme, že nás osvobodila jen Rudá armáda. Na to jsem jim řekla, že mě konkrétně jako pětiměsíční mimino osvobodili Američané,“ vrací se do doby, kterou strávila na střední nábytkářské škole v Kateřinkách, kde byli podle jejích slov tak trochu „schovaní za bukem“.

„Přestože ve vedení školy byli straníci, nechali nás žít. Dokonce se jim podařilo odvrátit inspekci na mé hodině dějepisu, který jsem tehdy taky vyučovala. Odmítla jsem totiž mluvit o srpnu 68 jako o internacionální pomoci. Tak je poslali na jinou hodinu,“ vypráví s úsměvem.

Alena Riedlová

Problémům se ale přesto nevyhnula. „To jsem se na jiné hodině před inspekcí zapomněla zmínit právě o internacionální pomoci a samozřejmě mi to vyčetli. Naštěstí to dopadlo tak, že jsem už nemusela učit občanskou nauku, kterou jsem nesnášela. Takže vlastně dobře,“ dodává.

Nejhorší vzpomínky má 75letá, ale stále vitální dáma, na 70. léta, kdy byli často pronásledováni pedagogové vyloučení ze strany. „Někteří museli odejít, jiní byli přeloženi do škol v odlehlých vesnicích,“ objasňuje. Obecně panovala i na školách nepříjemná a tísnivá atmosféra.

„Až jsem z toho měla žaludeční potíže,“ komentuje bývalá učitelka a připomíná, že jednou z povinností pedagogů bylo například zahrnovat do přípravy i ideové výchovné cíle. A těmi byla třeba nenávist k emigrantům. Ona sama se nikdy do strany nepřihlásila a sametovou revoluci vítala s nadšením. „Byla to obrovská úleva. Jen je mi líto, že dnes už o tom dnešní mládež nemá moc pojem. Pletou si i první a druhou světovou válku. Ale samozřejmě nejsou všichni stejní,“ uzavírá.