Mezi jeho první studentské práce patřil utopistický návrh vodního studentského bydlení na liberecké přehradě či zajímavý projekt obydleného prostoru „libereckých Benátek" kolem řeky Nisy nedaleko Papírového náměstí. Dnes je tento mladý architekt výraznou tváří současné architektury. Jeho pohled je nekonformní, kritický, ale vždy opřený nohama o zem.

Kritizovat libereckou architekturu už se stalo městským folklorem, já bych začala odjinud. Co jako architekt říkáte na to, že města zamořují unifikované stavby v místech, kde stály nevyužité historické objekty, aniž by někoho napadalo je k těmto účelům využít?
Je to pravda. Například v Semilech na velmi malém území je vedle sebe hned několik takových standardizovaných „kravínů". Bohužel na místě bývalých nádherných textilních továren, což mě úplně vyděsilo. Myslím, spíš jsem o tom přesvědčen, že města nejsou dost tvrdá. Kdyby řekla: ano, pustíme vás sem, ale dovnitř, musíte to zrekonstruovat, tak by investorům nic jiného nezbývalo, pokud by tam chtěli být. Ale slyší: „To není problém, klidně to tu zbourejte a nahraďte něčím novým," tak tam pak stojí, co tam stojí.

Pro firmy je to samozřejmě jednodušší. Mají manuály, kde je přesně dané, detailně vypracované, jak mají například jejich obchody vypadat a podle toho je samozřejmě stavět mnohem snazší … Nevidím do konkrétních vazeb, ale myslím, že města promarnila šanci, když nenastolila podmínku: Buď v historických objektech, nebo nic.

Máte zahraniční zkušenost, umí si tam města říct podmínky?
I tam jde vždycky o souboj soukromého a veřejného. U nás je ale problém v tom, že soukromý provozovatel na rozdíl od veřejného přesně ví, co chce. Má dlouholeté zkušenosti, konkrétní představu, rozpočet. A proti němu stojí veřejný zájem, který jako by lavíroval a zkoušel, co z toho může nakonec vypadnout. Kdyby mělo město předem zformulovanou představu, kterou si odsouhlasilo zastupitelstvo, zřejmě by mohlo dojít k určitému střetu a následnému kompromisu. Hrozně jednoduchý příklad z Litomyšle. Jedno parkovací stání tam vyjde na 200 tisíc, a když vidí, že soukromník něco dělá, nabídnou mu, zda by nevytvořil zároveň veřejné parkování a přispějí mu na to polovinou, což je výhodné pro oba. Jenže takhle moc měst neuvažuje. Naopak samo pracně realizuje drahá parkovací stání a pak jich je málo. Běžní úředníci zahlcení prací jsou v pasivní roli a představa, že by vyvíjeli vlastní aktivitu a takovouto pro města výhodnou spolupráci vyhledávali, je u nás zatím celkem absurdní.

Adam Gebrian

Narodil se roku 1979 ve Zlíně. Vystudoval fakultu architektury v Liberci a díky Fulbrightovu stipendiu také postgraduální program SCIFI na Southern California Institute for Architecture (SCI-Arc) v Los Angeles (2008).

Žil, studoval a pracoval v Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles.

Je nejen vyhledávaným architektem, ale i teoretikem a propagátorem architektury.

V letech 2009-10 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické Univerzity v Liberci, kde nyní přednáší.

Velkou pozornost si zasloužil jeho projekt pro Dubaj vystavený na 11. bienále v Benátkách. Od roku 2009 působí také jako moderátor vlastního poradu "Bourání" na Radiu Wave. Podílel se na přípravě kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015 či na vzniku první soukromé školy architektury v Česku Archip. Je členem občanského sdružení Městské zásahy. Pravidelně publikuje články o architektuře v Lidových novinách. Žije v Praze.

Často se tam odráží možnosti volebních období, takže radní nejsou schopni za čtyři roky navrhnout, odsouhlasit a dokonce realizovat nějakou ucelenou architektonickou koncepci. Ale za první republiky se odpovědní lidé také pohybovali v mantinelech, přesto vznikaly ve veřejném sektoru pěkné stavby a ráz měst byl ucelený. V čem se to liší?
V té době bylo naprosto běžné, že velká část známých architektů, jako například Gočár, Fuks a mnozí další pracovali v určitém úseku života pro veřejný sektor. V útvaru hlavního architekta, rozvoje města… Byla to přirozená součást jejich životopisu. Dneska, když studentovi 2. ročníku architektury něco podobného doporučíte, tak si pomyslí, že ho považujete za idiota, který nemá na to, aby mohl pracovat sám a musí skončit na úřadě. Vůbec ho přitom nenapadne, že by tak mohl pro své okolí udělat mnohem víc, než kolik vymyslí ve své vlastní kanceláři. Myslím, že to souvisí s převratem, že neochota mladých lidí jít pracovat pro veřejný sektor je obrovská.

Není problém i v tom, že architekt se považuje spíš za umělce než za technika?
Souvisí to s tím. Nedávno jsem mluvil se studenty prvního ročníku a jeden z nich mi řekl, že nějaká stavba z roku 1910 se ve své době také nelíbila. Když jsem se zeptal, zda to považuje za problém, cítil se zaskočen. Podle něj je přeci důležité to, zda je spokojen architekt! Ale pro někoho to přeci děláte, řekl jsem mu. Netvrdím, že musíte automaticky přistoupit na požadavky investora, ale reflektujete, jak to vnímá okolí. Architekti dneska trochu fňukají, že nemají zakázky, ale na druhou stranu vím, že už se spousta lidí setkala s arogancí. S lidmi, kteří nechtěli klienty poslouchat a řekli: Vy to zaplaťte a víc nám do toho nemluvte. Trochu se to sice mění, ale velmi pomalu.Obě strany mají co zlepšovat.

Polistopadová architektura v Liberci čelí až na výjimky časté kritice. Ať už jsou to obchodní domy v centru, autobusové nádraží nebo kontroverzní podoba Soukenného náměstí. Je nějaká stavba ve veřejném sektoru, která stojí za pochvalu?
Je. Jedná se o velmi podařenou rekonstrukci nového libereckého magistrátu, kde se za historickou fasádou ukrývá velmi krásný, kultivovaný prostor. Velkolepá hala přes několik pater a otevřené, přehledné členění. Praktické detaily, jako prosklená část vedle dveří, takže vidíte, jestli je někdo uvnitř… Mám z toho dobrý pocit a myslím, že řada měst a magistrátů se něčím podobným pochlubit nemůže. To je fakt dobrý.