Přesně 97 let dnes uplyne od chvíle, kdy se vlivem nedostatečných prací protrhla přehrada na Bílé Desné. Zuřící masa vody pak spláchla vše, co jí stálo v cestě.V devatenáctém století a na začátku století dvacátého sužovaly Jizerské hory povodně. Zvlášť ta v roce 1897 byla katastrofální, škody se vyšplhaly na více než dva miliony tehdejších korun. Fotografie povodní z roku 1912 ukazují koryto Bílé Desné po jedné z nich. Údolí je pokryto polámanými stromy a zničenými domy.

Přehrada

Již v roce 1902 vzniká v Polubném Vodní družstvo. Předsedou je zvolen Wilhelm Riedl, dodnes známý velkoprůmyslník. Zástupcem se stal mlynář Wilhelm Wenzel.

Družstvo si bere za své ochránit průmysl a obyvatele údolí Černé a Bílé Desné a Kamenice. Na řekách plánuje vybudování přehrad. Ty mají mít ještě další úkol, zdržovaná voda má pohánět stroje v továrnách a dílnách.

Se stavbou přehrady na Bílé Desné začala firma Schön a synové 17. října 1911, o necelé dva měsíce později než se stavbou soušské přehrady. Součástí dodávky bylo vybudování spojovací štoly dlouhé víc než jedenáct set metrů. „Ražení si vyžádalo jednoho mrtvého a čtyři zraněné," píše v knize Katastrofa na Bílé Desné Ladislav Žák, dlouholetý desenský kronikář.

Kolaudace proběhla 18. listopadu. „Zjistili jsme, že v ten den byla veliká vánice a komise tehdy dojela do polovičky cesty a musela se vrátit. Kolaudaci provedli jen na základě stavebních deníků," popsal Žák. Své postřehy čerpal mimo jiné i z publikace Eduarda Gnendigera zvané Protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. září válečného roku 1916.

Jak to bylo

Sám očitý svědek Gnendiger vzpomíná na katastrofu takto: 18. září 1916. „V ten nešťastný den v šestnáct hodin přišla na zdejší poštovní úřad zpráva, kterou se přikazovalo, že je nutno uvědomit majitele jezů a vodních náhonů, aby se nelekli, neboť korytem poteče větší množství vody," poznamenal Eduard Gnendiger. Po deseti minutách přichází hlášení: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!" Místní zůstávají v klidu, většina se pohybuje v okolí svých domů a dílen, aby v případě nutnosti vynesla svůj majetek. Ubíhala minuta za minutou, ale malá říčka si předla spokojeně dál.

„A jak se tak lidé dívali, poslouchali a radili, najednou tu byla ohromující a vše ničící obrovská vlna. Bylo po klidu, křičící matky běžely domů zachránit svoje mrňata, plačící děti utíkaly do svahů. Sebesilnější nervy chlapů v tomto okamžiku selhaly. Co se nyní dělo, se nedalo srovnat s žádnou dosud prožitou velkou vodou," popsal Gnendiger.

Byla to putující hora z tisíců trámů, kmenů, dříví, stavení. Dosahovala výšky dvouposchoďového domu.

V živlu se odehrávala velká dramata. „Brusič Bruno Schikentanz nestačil před vodní vlnou utéci, byl jí mrštěn na patník, kterého se křečovitě držel a zdálo se, že se zachránil, ale jen do chvíle, než ho voda podemlela a dvacetiletý muž zmizel ve vlnách. Větší štěstí měl třeba brusič Artur Neumann. Ten se zachytil schodiště a pod troskami domu přežil zcela zdráv," přiblížil některé případy Gnendiger.

Rozsah škod byl až děsivě neuvěřitelný.

95 rodin se ocitlo bez přístřeší. Zmizelo 29 obytných domů a 11 brusíren, 62 domů a továren bylo vážně poškozeno. Počet obětí se zastavil na čísle 62, když devět lidí zůstalo nezvěstných.

Voda až v Brodě

V Tanvaldu voda ještě zaplavovala sklepy, odnášela kůlny a ničila vybavení zdejších továren. Pozemky blízko řeky zaplavovala voda ještě v Železném Brodě a v Mladé Boleslavi, která je od přehrady vzdálena 80 kilometrů, stoupla hladina vody v Jizeře o 20 centimetrů.

Pohřeb obětí se konal 23. září. Další den v neděli se v Desné konaly smuteční mše. Desnou navštívily tisíce lidí, jen na trati Liberce na Kořenov bylo v ten den prodáno šest tisíc jízdenek.

Vyšetřování tragédie se táhla dlouhá léta, hlavními obžalovanými byli členové vedení vodního družstva. V roce 1932 skončilo zproštěním žaloby. Poškození nedostali nikdy žádné odškodné, pouze výtěžky z veřejných sbírek.

Až 10. října roku 1937 je na místě za hojné účasti obyvatel odhalen památník katastrofy. Areál protržené přehrady je v roce 1996 prohlášen za kulturní památku.

Dnes je z pozůstatků výletní místo, které by se během následujících let mělo výrazně proměnit. Do úprav, které budou hotové do roku 2016 a měly by lokalitu výrazně zatraktivnit, se zapojí Lesy ČR, Povodí Labe a přilehlé obce.

PO KATASTROFĚ

Večer 18. září 1916 Trosky budov, nánosy písku a kamení, oběti, to vše lemuje kdysi poklidné koryto říčky. Všude pobíhají zmatení lidé a zoufale se vyptávají na osud svých blízkých a známých. Noc je hrozivá. Mezi troskami se jako přízraky pohybují světélka, jak lidé hledají bližní.

19. září  Zdravotní oddíl vyhledává a odklízí oběti do márnice. Na místo je povolen přístup jen na základě povolenky. Je ustaven Výbor pro pomoc postiženým, který organizoval pomoc a podával prosebné petice.

20. září Do Desné je povolán oddíl ženistů. 200 mužů z maďarského pěšího regimentu pracuje na odklízení trosek, stavbě mostů.

21. září Na místo neštěstí příjíždí hrabě Coudenhove a vyjadřuje soucit s postiženými a slibuje finanční pomoc.

23. září V krásném podzimním odpoledni se na desenském hřbitově koná pohřeb obětí katastrofy.

24. září Do Desné se sjíždějí tisíce lidí, konají se smuteční mše.

PATNÁCTILETÝ SOUD

1923 28. 3. Po předchozím soudním řízení jsou rozsudkem krajského soudu v Liberci obžalovaní W. Riedel, A. Klammt a E.Gebauer (K. Podhajský se po zprávě o protržení přehrady zastřelil) zproštěni viny. Státní zastupitelství se odvolává.

1925 24. 1. Novým rozsudkem jsou A. Klammt a E. Gebauer uznáni vinnými. Odsouzení i W. Riedel podávají odvolání které je však zamítnuto.

1929 10. 11. Wilhelm Riedel, který vedl odpor, zemřel.

1931 26. 5. Nejvyšší soud v Brně nařizuje zrušení rozsudků a obnovu řízení.

1932 29. 9. Okresní soud v Tanvaldě zrušil obžalobu proti A. Klammtovi a E. Gebauerovi. Zamítnutím odvolání veřejného žalobce končí definitivně celý spor trvající 15 let.

Článek využil informace z knihy Ladislava Žáka Katastrofa na Bílé Desné a ze serveru www.jizerky.eu.