Jsem domácí kutil a pořád něco vymýšlím. Ušil jsem stan „Čum" po vzoru sibiřských Něnců. Postavil rikšu, zapřáhl se do ní a přešel zamrzlý Bajkal. Být zcela sám v nekonečném prostoru jen s vlastními myšlenkami se mi líbilo. Jen omrzliny mi vadily. Potřeboval jsem se ohřát, a tak jsem koncem srpna 2013 odjel do Střední Asie. S koloběžkou…

Na jediné silnici v oblasti, Pamir Highway, se úseky asfaltu střídají se štěrkem a šotolinou. Nebo cestu ve vyprahlé pustině spíš jen tušíte. Neprojedete jinak než džípem, na motorce nebo na kole. Já vymyslel a postavil speciální koloběžku. Potřeboval jsem něco stabilního a současně lehkého. Použil jsem chromolybdenové trubky, které jsou pevné a zároveň lehké. Trochu problém bylo jejich svaření v ochranné atmosféře. Stroj měl nakonec patnáct kilogramů, právě tak akorát, aby mi odnesl moje živobytí. Dal se vytlačit do kopce, svezl jsem se na něm z kopce a na slušnější rovince mohl koloběžkovat. Takhle jsem ujel 1200 kilometrů, většinou v nadmořské výšce okolo 4 tisíc metrů. Nejvyšším bodem cesty, která začala a končila v kyrgyzském Oši a vedla pamírskou náhorní plošinou, napříč Tádžikistánem až na afghánské hranice, byl průsmyk Ak-Bajtal ve výšce 4640 metrů nad mořem.

Alespoň 50 metrů k důstojnosti!

Stoupám do hor k tádžickým hranicím. Na prašné kyrgyzské křižovatce rozmýšlím, kam dál. Zdáli ke mně pádí na oslíku malý chlapec. Zřejmě se bojí, abych mu neodjel. Oblast je velmi řídce obydlena, vyskytují se tu jen nomádi, kteří kočují se svými stády jaků. Velký tur jim dává vše, co potřebují: maso, mléko, kůži na zpracování. Ale lidé jsou velmi pohostinní. Přijímám pozvání do nedaleké jurty a dostávám čaj s jačím máslem, chlebovou placku zvanou lipjoška a plecháček kumysu. Chuť je zajímavá, účinek okamžitý. Vyběhnu z jurty, všude kolem jen rovná pláň. Bez vegetace a úkrytu. Běžím a přeji si: „Bože, dej mi alespoň 50 metrů."

Jezero Karakul

V překladu Černé jezero. Prý proto, že když je zamračeno, je celé černé. Když jsem ho poprvé spatřil z výšky, bylo blankytně modré, posazené uprostřed kotliny. Vzniklo po dopadu meteoritu, který vyhrnul horniny a jezero olemoval horami. Jezero Karakul je slané. A nemá odtok. Nebývalo tomu tak vždy. Kdysi dávno, když byla hladina o mnoho a mnoho metrů výše, odtok mělo. Dnes zde hnízdí něco vodních ptáků a ryb v něm je pramálo. Lidi na jeho břehu živí jen pastevectví a řídcí turisté. Jedním z nich byl Čech, který se z Prahy vydal po Pamir Highway, kdysi bájné Hedvábné stezce, na motorce. Překvapení bylo vzájemné. První turista, a Čech!

Záludnosti počasí

Za jezerem jsem opustil Pamir Highway a zamířil k západu k řece Tanymas. Následujících několik desítek kilometrů vedlo po horském platu v téměř konstantní nadmořské výšce čtyř tisíc metrů nad mořem. Je to vysokohorská pustina, v podstatě poušť, nad kterou se tyčí zasněžené sedm tisíc metrů vysoké vrcholy hor. Povrch připomíná hodně zvětralý beton. Vítr odnese jemné složky půdy a zůstane jen hrubá mozaika kamenů. Velice málo zde prší a slunce má v této výšce velikou sílu. Rozhodně se nevyplácí bezstarostně minout zdroje pitné vody a nenaplnit si své lahve po okraj. Voda je tu velmi vzácná. A zvláště pak čistá. Místní lidé jsou už zvyklí, ale našinec by si odtud lehce odnesl úporný průjem. Bez ionizátoru, který strčíte do flašky a během minuty zabije až 98 procent bakterií, je zde pobyt vlastně nemožný.

Jsou zde také velké rozdíly v teplotách mezi dnem a nocí. Přes den až přes třicet stupňů Celsia, v noci pod bodem mrazu. V noci jsem spal ve spacáku na karimatce s fólií, přikrytý ještě celtou. Slunce jsem zpočátku nedbal a poté zjistil, že nemám žádný krém. Skončil jsem na dva dny jako lazar s horečkou.

Tikající bomba Sarez

Asi 25 kilometrů nad soutokem řek Gudara a Murgab, kde řeka získává název Bartang, je jezero Sarez. Zemětřesení v roce 1911 způsobilo obří sesuv, který zahradil údolí. Vytvořilo se jezero se 17 km3 vody a jeho hladina rok co rok o 15 centimetrů stoupá. V hrázi je velké množství ledu, který hrozí odtáním a dalším zhoršením stability hráze. Hráz nahlodává i řeka Murgab.

Celá Střední Asie se bojí dalšího zemětřesení. Zřejmě by narušilo stabilitu hráze, může způsobit další sesuv s následnou obří vlnou. Obojí by vyvolalo povodeň horší, než byla ta biblická. Stát nemá prostředky na nějaké technické řešení, a tak se v současné době jen omezuje na monitoring a varovný systém v údolí.

Neortodoxní islamisté

Pamírci jsou ismajlité, což je odnož šíitů. V dodržování islámských praktik jsou velmi umírnění. Nekladou si za cíl vytvoření chalifátu, islámského státu, založeného na právu šaria. Nedodržují všech 5 pilířů islámu. Nevykonávají pouť do Mekky a nemodlí se 5krát denně. Modlí se 2krát za den a někteří se myslím nemodlí vůbec. Muži nemusí nosit plnovous, ženy nechodí zahalené a nevěrné ženy nejsou veřejně ukamenovány. Ženy naopak začínají studovat a jsou z nich třeba i právničky nebo lékařky. Věc dříve nemyslitelná.

Panují zde v některých oblastech různé zvyky a obyčeje. Při pohřbu se lidé radují, protože mrtvého již nic zlého nečeká. Naopak při porodu pláčou, protože jsou smutní z toho, jaké útrapy novorozeně čekají.

Ještě dnes se tam prý vyskytují tzv. „kolíbkové svatby", kdy se oddávají novorozeňata. Věří se, že budou-li oddáni hned po narození, nepotká je neštěstí ani smrt. Nevěsta pak až do své dospělosti spí společně s manželovou matkou nebo jeho sestrami.

Rozvod podle muslimských zvyků bývá také zajímavý. Muž musí třikrát po sobě s odstupem měsíce pronést: „Rozvádím se s tebou, rozvádím se s tebou." Až do třetího výroku je zapuzení manželky odvolatelné.

Pamírci jsou pohostinní, však jim to nařizuje jejich víra a povinnost udělovat almužnu. To obnáší pomoc chudým, ale i třeba pomoc lidem na cestě. A to byl i můj případ. V jednom kišlaku mi 73letý pán domu dokonce umyl nohy a nedal jinak.

Zpracoval Dalibor Beneš