Počátky objevování Sibiře spadají na přelom 15. 16. století. Překážkou byly kruté a drsné přírodní podmínky. Objevitelem, který přispěl k připojení Sibiře k Rusku, byl kozák Timofejevič Jermak, který s osmisethlavým vojskem odvážných a smělých kozáků porazil roku 1582 v krvavé řeži tatarské vojsko. Na Sibiři začala vznikat města a kvést obchod.

Zvláštnosti jezera

Perlou Sibiře je druhé největší jezero na světě, zadržující nejvíce pitné vody na světě, tedy pětinu světových zásob, a to Bajkalské. To bylo cílem našeho nedávného putování. Jezero vyplňuje obrovskou trhlinu mezi dvěma zemskými deskami starou 25 milionů let. Jeho zatím největší zjištěná hloubka je 1637 metrů. Jezero je dlouhé 636 kilometrů s průměrnou šířkou 50 km. Vtéká do něj 544 přítoků a vytéká jediná řeka Angara. Jeho typickou rybou je omul, neboli síh bajkalský tažný, který sem pronikl ze Severního ledového oceánu pravděpodobně po Jeniseji a Angaře. Nejproslulejším obyvatelem jezera je ale něrpa, malý sladkovodní tuleň bajkalský.

Irkutsk, město s bohatou historií

Do Ruska potřebujeme vízum, které máme. S Aeroflotem letíme do Moskvy a pak do Irkutska. Zprvu jsme posunuli čas o dvě hodiny dopředu a pak o dalších pět. Klesáme, vidíme pod sebou meandry řeky Angary a pak už Irkutsk. Je jedním z nejpřitažlivějších měst na Transsibiřské magistrále. Založen byl roku 1651 na břehu Angary jako zimoviště ruských kozáků, později se z něj stává obchodní centrum. Z celé východní Sibiře se zde soustřeďovaly kůže a byly odváženy do sousedního Mongolska, Tibetu a Číny a vyměňovány za čaj a hedvábí.

Stal se i domovem ruských exulantů, kteří se znelíbili carské moci. Vysoce vzdělaných aristokratů, děkabristů a polských rebelů, kteří se nesmazatelně zapsali do kulturní historie. Dnes má Irkutsk 650 tisíc obyvatel a je východiskem turistů k Bajkalskému jezeru. A tedy i pro nás.

Šamanská jeskyně a mys Choboj

Největším bajkalským ostrovem je Olchon, vzdálen od Irkutska 300 km. Láká záhadou své existence, zvláštnostmi přírodních podmínek, strmými skalnatými útesy a legendami opředenou Šamanskou skálou a jeskyní. Je považován za jedno z nejhezčích a nejmystičtějších míst na Bajkalu. Jediným větším sídlem na něm je rybářská osada Chužir. Nejznámější fotografované místo je Šamanská skála útes z krystalického vápence na mysu Burchan (burjatsky „bůh"), zářící ve slunci proti tmavým vodám jezera. Sem vedou naše první kroky.

Další den míříme na pobřeží za něrpami a k nejsevernějšímu bodu ostrova na mys Choboj, s krásnými výhledy na vzdálený protější mys Sv. Nos, kam další den poplujeme. Řidiči připravili chutnou rybí polévku uchu, opekli i ryby. Pak plujeme na škuneru Volnyj (Svobodný) plných devět hodin přes jezero do Usť--Barguzinu. Uprostřed Bajkalu nabíráme do lahví zaručeně nejčistší pitnou vodu na světě a večer popijeme vodku Čiste ozero.

Přírodní rezervace

Navštěvujeme správní středisko Barguzin asi 70 km na východ, kde je přírodní rezervace sobolů a muzeum. V něm jsou fotky obrovských jelenů z okolí, ale nechybí ani Stalin. Opravovaný, úplně rozsekaný, kostel má překrásné zlaté ikony. Pokračujeme do monumentální Barguzinské doliny, táhnoucí se od obzoru k obzoru, zastavujeme u posvátného kamenného býka původních obyvatel oblasti Burjatů. Následují ptačí útesy, termální prameny, alkoholem zrychtovaní rybáři s množstvím nachytaných omulů, majestátní západ slunce nad jezerem.

Metropole Burjatů

Ráno nás čeká 250 km do Ulan-Ude. Od roku 1991 hlavního města Burjatské autonomní republiky s 360 tisíci obyvateli. Asfaltová silnice se místy mění ve štěrkový prašný „tankodrom", občas více než stovkou míjíme krávu ležící na silnici. Ivolginský dacan, neboli klášter (centrum ruského buddhismu), má překrásné barevné stavby. Potkáváme tu množství mnichů v rudých šatech. A pak Ulan-Ude.

Město leží na Transsibiřské magistrále na soutoku mohutných řek Selengy a Udy. Založeno bylo jako pevnost ruskými kozáky roku 1666 (dostalo jméno Verchně-Udinsk) na důkaz uznání původních obyvatel Burjatů. Přejmenováno bylo roku 1934, do roku 1987 pro svět uzavřeno, dostupné jen se zvláštním povolením.

Na centrálním náměstí je raritou 600 tun těžká obrovská hlava Lenina z černého mramoru. Je zde i zpívající fontána, nádherné divadlo opery a baletu, filharmonie, Vítězný oblouk, krásná katedrála Hodigitria (opět se samým zlatem). Ulan-Ude je tajuplné město, které nezapře vliv blízkého Mongolska a Číny. Jdeme pěší zónou a dáváme si šašlik a k němu české pivo (Žatecký gus husa).

Zpět k Bajkalu sibiřskou tepnou

O půlnoci odjíždíme z Ulan--Ude Transsibiřskou magistrálou zpět k Bajkalu. Je to nekorunovaná královna železnic spojující Moskvu s Vladivostokem na pobřeží Pacifiku a nejdelší souvislou tratí světa o délce 9440 km. Cesta trvá osm dní a sedm nocí a vlak projede osm časových pásem. Je sibiřskou tepnou a pro hospodářský rozvoj rozlehlých prostor má klíčový vliv.

Mísíme se s domácími, i s Číňany a Mongoly, rozkládáme ložní prádlo a lezeme na palandy. Nějak se nemůžeme uložit, kupé jsou otevřená. Nohy mi koukají trochu do uličky, jízdu jsem si představoval trochu idyličtěji.

Ze Sludjanky nás ráno čeká šílená jízda narvanou maršrutkou do lázní Aršan v pohoří Sajany, blízko mongolské hranice.

Navštěvujeme malý buddhistický klášter, lázně Aršan a Gusčug, část z nás vystoupí na Pik Ljubvy (2120 m). Jdeme také kolem vodopádů, nakupujeme na trhu výrobky z Mongolska a ráno se vracíme maršrutkou 150 km zpět do Sludjanky. Zde nastupujeme na Krugobajkalku.

Batyskafem na dno

Krugobajkalka patří k ojedinělým stavitelským a historickým památkám. Na 80 km projede vlak o několika vagonech kolem strmých břehů více než třiceti tunely a slouží jak turistům, tak jako dopravce všeho (potraviny, prkna, cement aj.) domorodcům. Z Port Bajkalu, kde končí, plujeme lodí do Listvjanky přes široké místo, kudy vytéká z Bajkalu jediná řeka Angara.

Navštěvujeme skanzen, kde jsou praobydlí Evenků, památku prvních Rusů v regionu, statky, kostely, školu s obrazem cara a hřbitůvek. V Limnologickém muzeu se v batyskafu jakoby ponořujeme až do 1637 m, což je největší hloubka Bajkalu, a pozorujeme život v jezeře. Ve velkém akváriu mají i něrpy bajkalské sladkovodní tuleně.

Nakonec se koupeme ve studeném Bajkalu, jdeme se rozloučit na severní mys a ráno vyrážíme už do Irkutska…

Zpracoval Ervín Dostálek