Minulý týden se pro změnu ocitla v roli zpovídané na besedě v Krajské knihovně v Liberci. Patřila rovněž mezi ty, které se v posledních chvílích staraly o Václava Havla.

Vy jste do Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského vstoupila v roce 1977, kdy vám bylo 14 let. To nebyla jednoduchá doba, řády byly zrušeny, sestry odsunuty v lepším případě do ústavů v pohraničí. Jak a v čem jste v té době viděla smysl a budoucnost takového rozhodnutí?

Ten smysl vyplývá z povolání. Řeholní život totiž není zaměstnání či nějaké kariéra, ale způsob života, odpověď na Boží nabídku svěřit mu svůj život a nechat se naplnit a růst jinudy a jinak než skrze manželství a rodinu. Pokud se člověk rozhodne přijmout tuhle láskyplnou nabídku, tak vnější okolnosti neřeší. A jak vidíte, budoucnost nám dala za pravdu. Přes veškerou snahu řeholní život zlikvidovat jsme stále tady.

Kde všude působí vaše kongregace a kolik sester v současné době sdružuje?
Ve světě patří boromejky pod sedm samostatných center (generalátů). Ten náš je v Praze, kde provozujeme Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, známou jako Pod Petřínem, dále Domov sv. Karla Boromejského pro seniory propojený s oddělením ženské věznice. Kromě toho provozujeme Domov sv. Antonína v Moravských Budějovicích, v našich domech v Prachaticích je hospic a domov pro nemocné Alzheimerovou nemocí. Sestry v těchto zařízeních pracují ve spolupráci s civilními zaměstnanci, případně jsme zaměstnankyně v azylových domech či mobilním hospici. Domy, kde sestry bydlí, se nazývají komunity. Celkem pod pražský generální dům neboli mateřinec patří přibližně 120 sester.

Momentálně působíte jako vychovatelka v ústavu pro problematickou mládež. Jakou hlavní zkušenost jste si z toho odnesla?
Jako vychovatelka působím už 13 let a stále se ve své profesi učím. Nejtěžší totiž je, že máte stále nové a nové příchozí, takže začínáte stále od začátku. Ale jinak má práce s dospívajícími jisté výhody, stále vás to udržuje v jisté mladosti – učíte se co nového se děje ve světě internetu – mimochodem facebookový profil mám původně díky práci – , víte, jaké jsou různé hudební styly, nové filmy a podobně. Další zkušeností je, že se hodně pohybuji v přírodě. Nachodím docela dost kilometrů, občasně si zahraju fotbal nebo basketbal. Společně i vaříme, připravujeme dřevo a pracujeme na zahrádce.

Jak jste se dostala ke své práci v Českém rozhlase, kde v neděli ráno vedete rozhovory? Podle čeho si vybíráte své hosty?
Není to asi tak úplně autorský pořad, vychází z dlouholetého modelu všednodenních Jak to vidí, ale má trochu nadčasovější témata. Jak jsem se k tomu dostala, vlastně moc nevím. Asi třikrát jsem na přání tehdejšího šéfredaktora Dvojky moderovala Mikrofórum. Byla jsem u něj totiž hostem v pořadu Stříbrný vítr. Pak se jednou ozval telefon, že plánují nový pořad a… už začínám šestý rok. Hosty si hledám jak sama, tak mi je navrhuje paní dramaturgyně. Vždy je pak nutná souhra s celkovým plánem, takže podléhají schválení.

Vy jste byla také jednou z těch, kdo v závěru života pečoval o Václava Havla, na kterého vzpomínáme jako na mimořádného politika, dramatika a světově uznávanou osobnost. Jaký byl ale Václav Havel vaším pohledem?
Byl to především člověk – tedy velmi lidský, uctivý ke každému, velmi vděčný a skromný. Moc jsem se povzbuzovala na jeho obyčejnosti a schopnosti „odevzdávat život“, jak tomu říkám. Prostě dozrát a přijmout i závěr života klidně.

Co lidi na besedě v Liberci zajímalo nejvíce? A co naopak mezi jejich dotazy překvapilo vás?
Beseda byla velmi živá a dotazy padaly na různá témata z řeholního života – proč se člověk rozhodne, jak probíhá formace, co je překážkou. Ale lidi zajímala i má výchovná a rozhlasová práce. Asi největší radost jsem měla z dotazu pana moderátora na náš snubní prstýnek. My totiž při doživotních slibech dostáváme normální hladký snubní prstýnek na znamení, že náš život už patří Bohu – tedy nejsme svobodné. A pan moderátor se pak přiznal, že potkal už dávno jednu naši sestru a celých dvacet pět let mu to vrtalo hlavou, tak se tedy konečně zeptal.

Váš pořad se jmenoval Padá to z nebe, stejně jako kniha knižního rozhovoru. Co jste tím chtěla sdělit?
Ten název knihy vzešel od redaktorů, kteří na základě rozhovorů knihu napsali, protože podobně jako u toho rozhlasu všechny mé aktivity přicházejí jaksi samy – jsem k nim vyzvána. Ať už to bylo rozhodnutí představených poslat mě studovat FF UK jako tajnou řeholnici nebo výzva od vedoucího oddělení, abych šla pracovat do výchovného ústavu, či mail z nakladatelství Portál ke knize rozhovorů až po ten rozhlas.

Máte poselství na závěr?
Přeji všem čtenářům, aby našli odvahu k tomu, co jim život přináší. A že když nám něco bere, tak jen proto, aby vzápětí něco jiného nabídl.

Angelika Ivana Pintířová
Původní profesí je zdravotní sestra, vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství na Univerzitě Karlově a také dramatickou výchovu na DAMU. Devět let se starala o komunitu sester, učila na zdravotnické škole.Pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla a je vychovatelkou ve výchovném ústavu na Vysočině. V Českém rozhlase moderuje pořad Jak to vidí.