Snímky vypovídají mnohé o vnitřním světě postižených dětí a vedou k zamyšlení, co život s handicapem přináší.
Práce s postiženými dětmi vyžaduje velmi citlivý přístup. Jak se vám podařilo se s nimi sblížit, aby mohl celý cyklus vzniknout?
Bylo by naivní myslet si, že tu malou bytost můžete vmanipulovat do nějaké polohy, nějak zkroutit podle své vlastní představy. Byl jsem pouhým pozorovatelem, který se snaží zaznamenat skutečnost.
Jak dlouho jste na projektu pracoval a kolik snímků z toho vzniklo?
V každé rodině jsem strávil několik hodin, celkem vzniklo asi 1800 snímků. Vybrat šedesát z nich dalo docela práci.
Co zobrazují?
Rozdělil jsem je na dvě části. Reportážní fotografii, která děti zachycuje při hře, soustředění a uměleckou, kdy se třeba v brýlích dítěte odráží jeho okolí a vlastně jeho svět. Zajímavé na tom bylo, poznat nejen různé děti, ale i různé sociální prostředí.
Co vám ta práce dala?
Zkušenost. Poznání, že postižení, i když jde o děti, nepotřebují soucit a lítost. Potřebují, abychom k nim přistupovali i přes jejich handicap s respektem a jako ke každému druhému.
