„Do Antarktidy jezdí lézt jen kreténi!" Primář Nosek pojmenoval výstup „24 hodin psycho". Ale už se chystá navštívit žulové stěny na Baffinově ostrovu.

Primář oddělení gastroenterologie v jablonecké nemocnici Vladimír Nosek má už víc jak třicet let svého koníčka. Horolezectví. Leze na pískovcích i vápencích, ale jeho specializací, vášní a radostí jsou hlavně střední a vysoké hory. Zvládal i několik expedic ročně, má za sebou Kavkaz, Pamír, několikrát Himaláje, Ťan Šan, pohoří Severní i Jižní Ameriky.

Start v osmnácti

Lézt začal v osmnácti letech. Prvními velkými horami byl Kavkaz v roce 1984. Své cesty po vysokých horách a kontinentech završil před osmi lety projektem s názvem „Seven Summits" tedy Sedm vrcholů, během kterého vystoupil na nejvyšší vrcholy všech světadílů. „Byl to pro mne bič, který mě hnal pořád dopředu. Dostali jsme se i na obtížně dostupná a diametrálně odlišná místa planety jako je nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Winson a nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie Karstensz Pyramid v oblasti Papua Nová Guinea.

„Na Antarktickém kontinentu jsme se s kamarádem, polárníkem Petrem Valušiakem ocitli i v místech, kam ještě nevstoupila lidská noha. Území zatím viděli lidé jen z letadla," popsal dojmy z cesty Vladimír Nosek. Zdůraznil, že sama Antarktida ho také zatím zaujala ze všeho nejvíc, svojí čistotou přírody, modrou polární září, tvrdým klimatem. Zimu má totiž velmi rád. „Přál jsem si do Antarktidy se ještě jednou vrátit," vyslovil přání lékař Vladimír Nosek.

Netlačil na pilu

Tušil, že když má taková příležitost přijít, tak přijde. Člověk nemá na nic „tlačit". A opravdu přišla. „Jednou se objevil starý známý kamarád, kterého oslovil mořeplavec Ruda Krautschneider, že se chystá na své lodi Viktoria na cestu kolem světa. „Pomalu jsem věřil, že se mi splní další sen. Plout na lodi v Antarktidě, zažít kolem sebe ledové kry, vidět tuleně a další zvířata z této oblasti a pokusit se o nějaký hodnotný horolezecký výstup. Ale trvalo dlouhých šest let, než se cestu podařilo realizovat," vylíčil primář.

Lézt v Antarktidě je výjimečnou záležitostí. Brzo trojice horolezců zjistila, že Smithův ostrov, jehož severozápadní stěny si vybrali k uskutečnění prvovýstupu, je velmi nebezpečný. Stěnami padaly laviny bez „jízdního řádu", vrcholy stěn byly v celé délce lemované převislými ledy až do výšky panelových domů. Rozhodli se proto raději plout Antarktidou dál na jih a hledat jiný výstupový směr.

„A našli jsme ho. V tu chvíli jsem dal za pravdu horolezci Joskovi Rakoncajovi," vzpomenul Nosek.

Ve stěnách byl často nekvalitní led a sníh ve kterém se nedá jistit, špatně se leze, objektivní riziko je vysoké. Najít elegantní výstupový směr, který by měl sportovní lezeckou hodnotu, nebylo jednoduché. Ale podařilo se najít zatím nepojmenovaný, esteticky úchvatný vrchol ostrova Anwers. „A pro ten jsme se rozhodli," vyprávěl Vladimír Nosek. Pojmenovali jsme ho Monte Samila.

Antarktida patří nikomu a všem. Je typická drsným klimatem. Před odjezdem naměřili na kontinentu rekordně nízkou teplotu minus 94 stupňů Celsia. „My jsme se ale nacházeli v místech, kde jsme spíše bojovali s teplem. Celé noci jsme drželi hlídky a čekali, až teplota spadne alespoň pod bod mrazu. To jsme potřebovali k tomu, abychom mohli vyrazit do ledové stěny," zavzpomínal lékař.

Dočkali se. A pak nečekali ani minutu a vyrazili. Šli v trojici, v čele s profesionálním horolezcem a odborníkem na extrémní lezení ve středních a vysokých horách Markem Holečkem, pak Vladimír Nosek a Vladimír Jošt. Vyšli od hladiny moře nalehko, alpsky, neplánovali nocování na kopci.

Výstup začal

„Vrchol byl vysoký 1500 m. Nazval jsem naši akci „24 hodin psycho". Nejprve jsme museli překonat ledové bariery a rychle projít pod mohutnou stěnou, ze které padaly laviny," začal líčit výstup jablonecký primář.

Poté se museli vyrovnat s volným, exponovaným lezením ve strmém ledu prakticky bez možností jištění. Ale před půlnocí, již vysoko ve stěně, zažili krásný západ slunce s výhledem na antarktickou krajinu. Bylo jim jasné, že musí lézt co nejrychleji, mít kliku, aby se jim vyhnuly padající laviny. A hlavně udržet svou pozornost na maximu.

„Byl to pro mne výjimečný zážitek. Dolů jsme se vraceli přes hodně rozbité ledovce. Spoléhali jsme jeden na druhého," řekl Vladimír Nosek.

Slanili na palubu

Celá anabáze od opuštění lodi až po vzdušný návrat, slaněním na palubu zabrala 24 hodin. I když antarktické putování trvalo přes třicet dnů, nikdo nakonec nelitoval, že dobré lezecké podmínky trvaly jen třicet hodin. Všech sedm účastníků výpravy si užilo neskutečnou krásu antarktických ostrovů, zátok, ledovců a také jediných stálých obyvatel Antarktidy, rozvážně pochodujících tučňáků a trochu líných tuleňů.

A kam se jablonecký primář chystá na svoji další výpravu? „Nikdy jsem ještě nebyl v Arktidě, třeba v Zemi Františka Josefa. S kamarádem jsme ale také plánovali výpravu na Baffinův ostrov," prozradil lékař. Tam jsou obrovské žulové stěny a díky nim vynikající možnosti pro skalní a kombinované lezení. Ale nejdříve se tam člověk musí dostat. Na tamější ostrov je velmi těžký přístup. Nachází se v drsné severské, arktické oblasti. Tak by chtěl jet Vladimír Nosek příště, takové extrémní oblasti ho lákají nejvíce.

A co strach?

A jestli se primář Nosek při svých dobrodružstvích někdy bojí? „ Zdravá míra strachu je na místě, ale horolezec se nesmí strachu poddat. Při výstupu se jeden na druhého musí absolutně spolehnout," zdůraznil Nosek.