Jablonec n. N.- Zbyněk Cincibus je rodilý Jablonečan. Toho času zastává funkci prezidenta úspěšného fotoklubu Balvan, který tvoří dvacítka fotografů. Má rád klid v přírodě, ale také rušné kulturní akce.

Vy znáte Jablonec od narození. Je to z pohledu fotografa zajímavé město?

Určitě jo. Už jenom proto, že tady je hnízdo fotografů. Tady se rodí fotografové jak na běžícím pásu. Když vyjedeme po celé republice, tak nám všichni závidí, že v Jablonci je jednoduché fotit. Krásná města po republice jsou, ale ten Jablonec má prostě nějaký šmrnc, zvláštní kouzlo. Bude to možná tím, že nabízí hodně v kultuře, ve sportu, v krajině, v přírodě, že je tady širší záběr.

Je to hlavně od přírody danou členitostí, anebo lidmi, kteří tu žijí, akcemi, které se tu konají?

Myslím si, že to je jednak tou členitostí, to bezpochyby. Tady se to poměrně hodně mění a díky zdejší drsnější přírodě se u nás častěji mění barvy. Možná proto, že život tady je přece jenom trošku těžší než v rovině, jsou tu lidé aktivnější a odolnější, a potom i veselejší v těch aktivitách, které tu jsou. Jsou takoví nesmělí a nenápadní, vystupují na náměstích a v kulturních centrech. Potom zjistíte, že mezi nimi jsou mistři světa, Evropy a já nevím čeho všeho. On si to snad ani nikdo neuvědomuje, jak ten Jablonec je v tomhle strašně silný.

Fotoklubu Balvan budou v září teprve tři roky, ale sklízí úspěchy. Letos druhé místo v nové soutěži vyhlášené Českou federací fotografického umění, první místo v mapovém okruhu Blatenská růže, druhé místo v mapovém okruhu Český ráj… Čím si vysvětlujete, že je tak úspěšný?

To je úplně neuvěřitelné… Na Blatenské růži jsme byli vloni poprvé a letos podruhé a zase jsme byli první. Tentokrát s takovým náskokem, že to je až nepříjemné, protože jsme v první desítce obsadili osm míst. V Českém ráji, který je nejstarší z mapových okruhů, teď byl už jednapadesátý ročník, jsme byli třikrát druzí.

V soutěži Fotograf roku časopisu FotoVideo jsme hned poprvé získali titul Fotoklub roku, loni jsme byli druzí a letos bojujeme opět o první místo. V letošním roce jsme v konkurenci čtyřiceti šesti fotoklubů z celé republiky skončili druzí v soutěži České federace fotografického umění.

No a co za tím úspěchem stojí?

Na to nepřijdu nikdy. Snad že jsme tak dobrá parta lidí se stejným koníčkem. A třeba je to tím městem a okolím.

Jak fotoklub vznikl?

Na jakési webové galerii před pěti šesti lety někdo poznal kachnu na jablonecké přehradě, že ji vyfotil někdo jiný. Tak se spojili, a zjistili, že jsou oba z Jablonce a pod tou fotkou se nás našlo asi šest Jablonečáků. Tak jsme řekli, pojďte, půjdeme na pivo, pokecáme o té fotografii.

Sešli jsme se tenkrát asi čtyři, pak už zase jen tři a pak najednou nás bylo asi čtrnáct. To už jsme říkali, hele, protože jsem byli poměrně úspěšní na webových galeriích, a tady v Jablonci se o tom vůbec nevědělo, půjdeme s tím společně ven. Uděláme nějakou společnou výstavu nebo něco. A tenkrát za námi přišel Miloš Kirchner a říkal: „Kluci, vy na to máte."

Jablonecký fotoklub Nekras tehdy opustil mapový okruh Český ráj. Miloše napadlo, jestli bychom nebyli schopní je nahradit, aby v té soutěži Jablonec zůstal, když už tam padesát let byl. Aby byla kontinuita.

Zkusili jsme to a skončili druzí. A tak jsme asi tři měsíce na to řešili u Dáši Lühringové v kuchyni s Vaškem Novotným jak udělat fotoklub. Pak jsme se asi měsíc hádali, kdo bude dělat šéfa a kdo druhého šéfa a kdo třetího šéfa… Takže já jsem prezident, protože oni to nechtěli dělat zuby nehty. To není jako nějaká moje extra zásluha.

Co vy osobně nejraději fotíte?

To je problém. Dáša Lühringová jednou někde napsala, že všechno, co neuteče na strom. A já to mám ještě horší, já myslím, že někdy i to, co uteče na strom. Ale v podstatě nejradši mám klid v přírodě, když tam nikdo není, a pak v tom kontrastu, když se zase opravdu něco děje. Protože jsem trošku tancoval, tak tíhnu ke kulturním akcím. To mě baví a tak sbírám kulturu.

Příčí se vám něco fotit?

Asi úplně ne. Ale jednou mi studentka umělecké školy řekla, že bych měl být odvážnější. Tak jsem se ptal, jak to mám udělat. Řekla, že když uvidím na chodníku babičku s taškou a ona upadne, tak ji mám nejdřív vyfotit, a pak jí teprve pomoct. A to se asi nikdy nestane, protože to prostě nedokážu.

Kde se vzal název Balvan?

Dva dny před registrací fotoklubu jsem hledal nějaký název. Vzal jsem si knížku o Jizerských horách a hledal nejčastější slovo. Byl tam mockrát safír, ale tak se jmenuje fotoklub z Turnova, pak tam byl hodně nekras, to je jablonecký fotoklub, a další časté slovo bylo balvan. Tehdy mi to všichni zamítli, všichni byli proti. Ale nic jiného se nestihlo. A dnes jsou všichni rádi, že je to Balvan, protože se to patrně dobře pamatuje.