Cílem třináctiletého kluka, který žije v Krkonoších a se svojí plachetnicí vyrobenou v Dánsku nejraději brázdí vody italského jezera Lago di Garda, je dostat se na olympiádu. Trénuje na Máchově jezeře, závodně lyžuje ve Špindlerově Mlýně, jezdí na běžkách, na horském kole, hraje tenis, věnuje se horolezectví.
close
info
Zdroj: archiv Karolíny Antošové
zoom_in
Jiří Tomeš„Jezdil jsem závodně na lyžích, ale přes léto jsem neměl moc co dělat. Táta koupil byt na Máchově jezeře a líbilo se mi, jak tam ostatní jezdí na lodích. Rodiče mi řekli, ať to jdu zkusit,“ vzpomíná Jiří Tomeš na svůj první kontakt s jachtingem. Začátky nebyly úplně jednoduché. Jachting je obzvlášť pro dítě specifický sport.
„Na začátku jsem se trochu bál, ale pak už to byla sranda. Chytlo mě to. Začal jsem jezdit na lodi bez plachty, táhnul mě člun, abych se naučil pracovat s kormidlem,“ vybavuje si. Po prvním měsíci vyrazil na první závod. Přiznává, že ani pořádně nevěděl, jak má trať objet a skončil bezkonkurenčně poslední. Postupně se začal učit, jak ovládat plachetnici, a pod vedením trenéra Romana Babického se rychle zdokonaloval. V deseti letech absolvoval první mistrovství Evropy, od té doby přidal i tři starty na mistrovství světa.
„Jirkovi paradoxně pomohlo období covidové pandemie. Závodně se věnoval sjezdovému lyžování ve Špindlerově Mlýně, ale během covidu dva roky pořádně nelyžoval. Všichni byli doma zavření, nemohli nic dělat, on jezdil na lodi, protože do přírody se smělo. Na lodi byl sám a v přírodě. Jachtingu se hodně věnoval, brázdil Mácháč a udělal velký pokrok,“ připomíná Jirkova maminka Karolína Antošová.
Jiří Tomeš závodí v mládežnické lodní třídě Optimist na nerozšířenější jednoposádkové závodní plachetnici pro děti do 15 let, na které začínala většina nejlepších jachtařů světa. „Jsou to takové necky s plachtou,“ říká s úsměvem. „Baví mě, když vítr dokáže tlačit loď. Hodně si ji tuním, dělám různé vychytávky. Loď musím dobře vyštelovat, utahovat plachtu. Radši jezdím sám. Zkoušel jsem dvouposádkovou loď, ale vždycky, když jsem s někým jel, jsem byl naštvaný, když se něco nepovedlo. Lepší je spolehnout se sám na sebe.“
Jachtařská sezona začíná na konci ledna, končí v prosinci, je proto často na cestách, obzvlášť v zimě, kdy míří na vodu do zahraničí. Věnovat se v takové míře jachtingu může díky podpoře špindlerovské základní školy. „Hodně jezdím na závody do zahraničí, nejradši to mám na Lago di Garda. Tam se mi daří a můžu se potkat nejlepšími jachtaři na světě, také rád jezdím na moři. V ZŠ Špindlerův Mlýn jsou velmi vstřícní a umožňují mi sladit školu s jachtingem,“ váží si podpory ze strany školy.
Na jachtingu se mu líbí kromě balení úplně všechno. „Skvělé je cestování, poznávání nových kamarádů a zajímavých lidí, většinou krásná příroda. Každá rozjížďka je pro mě výzva, už vím, že když se daří i nedaří musím vždycky bojovat do konce. Miluju vítězství, ale musím umět i prohrávat. To je těžké, taky to je o štěstí a smůle. Chci dobře reprezentovat Českou republiku, být jedním z nejlepších jachtařů a dostat se na olympiádu ,“ prozrazuje svoje cíle Jiří Tomeš.
Jachting je kromě zvládnuté techniky o štěstí a hlavně zkušenostech, předvídavosti, taktice, trpělivosti a pevných nervech i gentlemanství. Na prvním místě je vždy bezpečnost a pomoc v nouzi. Úspěch ovlivňuje spousta faktorů: vítr, vlny, proudy a další. Závodníci se musí se naučit "číst" vodu, odhadnout podle poryvů na hladině, profilu břehu, mraků na obloze, záchytných bodů na břehu i vodě, kudy jet.
„Je to krásný sport, který je úžasný tím, že dítě se naučí na vodě samostatnosti, rozhodnosti. Počasí se mění, musí dávat pozor, sledovat, co se děje kolem, reagovat, rozhodnout se. I když udělá něco špatně, musí s tím dál fungovat. Myslím, že to Jirkovi hrozně moc dává do života. Jezdí do zahraničí, hodně se zlepšil v angličtině, komunikuje, dostal se do světové špičky,“ vyzdvihuje Karolína Antošová přínos jachtingu, který letos slaví 130 let organizované činnosti v Čechách.
