Děj knihy umístil spisovatel především do Českého Krumlova na počátku 15. století. V souvislosti s vydáním tohoto románu jsme Janu Bauerovi položili několik otázek.

I když se v případě detektivek nemá prozrazovat děj, můžete nám alespoň říci, oč ve vaší nové knize jde?
O nic menšího než o rožmberské dědictví, o to, kdo zdědí rožmberské panství a celý rozsáhlý majetek po smrti Jindřicha III. z Rožmberka. Samozřejmě, že hlavním dědicem je jeho syn Oldřich, z pozdější historie známý jako protivník husitů. Ale vzhledem k tomu, že v době otcovy smrti ještě nebyl dospělý, rozpoutal se o rožmberský majetek krutý zákulisní spor. Hned na samém počátku mého vypravování dojde k vraždě. A nezůstane jediná…

Jak se k tomuto případu dostanou vaši osvědčení středověcí detektivové Jakub Protiva a jeho přítel Blasius?
Čtenáři, kteří pravidelně čtou mé příběhy, si možná pamatují, že františkán Blasius je vlastně rožmberským levobočkem. Zesnulý Jindřich z Rožmberka je jeho nevlastním bratrem. Z toho důvodu se ocitá u jeho úmrtního lože, je svědkem všech následujících událostí a nakonec sám do Krumlova povolává svého přítele, zástupce královského sudího Jakuba Protivu z Protivce, aby z titulu svého úřadu zasáhl.

Proč jste si vybral rožmberské téma?
Jako naturalizovaný Jihočech mám pro Rožmberky slabost. (smích)
Ostatně už několikrát se vyskytli v mých románech, například v druhém díle trilogie z doby Rudolfa II. nazvaném Ve stínu pětilisté růže a pod pseudonymem Anna Březinová jsem zase před časem spáchal román Poslední láska Petra Voka. A pokud jde o Český Krumlov, k němu mám zvláště hluboký vztah, protože jsem v tomto městě v letech 1963 až 1969 bydlel.

Nakolik je váš příběh smyšlený a nakolik v něm vystupují skutečné historické postavy?
Jindřich III. z Rožmberka, stejně jako jeho druhá manželka Alžběta rozená z Kravař, jejich syn Oldřich II. z Rožmberka a jeho poručník Čeněk z Vartemberka jsou skutečnými postavami. Ale Jakuba Protivu, Blasia a další osoby jsem si vymyslel. V historických románech to bývá tak půl na půl. Polovina postav a půlka děje vychází z historických reálií, druhá je autorovou licencí. Někdy má spisovatel na svědomí dokonce více než polovinu postav a děje…

Skutečně došlo po smrti Jindřicha III. z Rožmberka v Krumlově k nějakým vraždám?
V tomto ohledu jsem si dovolil trochu pustit fantazii na špacír. Snad mi to historikové prominou.

Co vás tedy inspirovalo k napsání této detektivky?
Budete se divit, ale nápad jsem dostal při sledování jedné americké detektivky v televizi. V ní se ocitl ve smrtelném ohrožení jeden z vyšetřovatelů a mě napadlo, že bych tento motiv převedl k nám a navíc do středověku.

Můžete nám prozradit, co právě píšete?
Co právě píšu, vám z pověrčivosti neřeknu. Třeba by se mi přestalo dařit. Ale mohu se vám svěřit, že v červnu mi vychází román Milenec rudé komisařky, jehož děj, jak možná název napovídá, se odehrává v revolučním Rusku v roce 1917. Víc vám neřeknu, raději se nechte překvapit.

Tak nám alespoň řekněte, co čtete, která kniha vás v poslední době zaujala?
Nedávno jsem dočetl thriller mého přítele Františka Niedla Světla na pobřeží. Těm, kteří mají rádi napínavé čtení, ho mohu doporučit.

Zpracovala Jitka Veselá

Ukázka z románu Rožmberské dědictví

Ani druhý večer se františkán Blasius ve své cele nedočkal slíbeného džbánku rýnského vína. Zbrojnoš Konrád na jeho protesty jen pokrčil rameny: „Pan hejtman říkal, že vám žádné víno nemám nosit, důstojnosti. Mohlo by to prý mít ošklivé následky."

Titulní strana nové knihy. „Jaké ošklivé následky? Ty může mít leda moje nucená abstinence," bručel Blasius. Když pak Konrád odešel, hlasitě si svému spoluvězni posteskl: „Tady vidíte, Vratislave, že na sliby úředních osob, jako je třeba právě hejtman Krchlebec, se nedá spoléhat. Ty tam jsou doby, kdy vyřčené slovo bylo jako zákon. Dneska v našich bídných poměrech, v nichž se ocitlo Království české, každý klidně naslibuje modré z nebe a ani na chvíli neuvažuje o tom, že by to měl také splnit. Dovedete si, milý Vratislave, představit, co to z Čechy a Moravany udělá za takových sto, dvě stě či pět set let? Co bude s našimi potomky, když si navyknou vyřknout cokoliv a přitom to vůbec nemyslet vážně?"

„Na tyhle starosti můžete, důstojnosti, klidně zapomenout. Vždyť se říká, že beztak bude co nevidět konec světa a pak nastane Boží soud."

„Nedejte se vysmát, milý Vratislave, snad vám to nenavykládali tihle pikarti, co k nám přitáhli z jihu Francie a teď pletou hlavy prostoduchým sedláčkům? Víte, konec světa byl ohlašován pokaždé, když letopočet od narození Ježíše Krista končil nulou. Astrologové a věštci ho čekali už léta Páně 1000, pak vždycky o sto let později, ale kupodivu nikdy k žádnému konci světa nedošlo. A navíc teď letopočet s nulou na konci nemáme, takže jakýpak konec světa?"

„Třeba má zpoždění," navrhl písař Vratislav. „Podívejte, papeže teď máme dva nebo dokonce tři, kdo se v tom má vyznat, anglický král Richard II., co měl za manželku dceru císaře a krále Karla Annu, zešílel, stejně jako francouzský král Karel VI., a ani náš Václav IV. prý na tom není o mnoho lépe. Cožpak to nejsou neklamné známky toho, že ďábel natahuje svoje spáry a svět spěje k zániku?"

„Vidím na vás, milý Vratislave, že jste vzdělaný a sečtělý muž, nicméně dovolím si s vámi nesouhlasit ohledně toho zániku světa," usmál se Blasius. „Náhodou dobře znám jednoho z těch hlasatelů blízkosti Božího soudu a příchodu tisíciletého Kristova království. Jistě jste už o něm také slyšel. Vždyť pochází právě odtud z jižních Čech."

„Myslíte mistra Jana z Husince?"

„Ano, správně. Je to jistě výmluvný kazatel, ne sice tak dobrý jako já," pyšně prohlásil Blasius, „ale na jeho kázání v Betlémské kapli chodívá i Její Milost královna Žofie. To na mé kázání ke svatému Štěpánovi na Nové Město pražské naše zbožná panovnice ještě nezašla. Jenže Janova potíž spočívá v tom, že pije jen obyčejnou vodu a hezké holky si upřímně oškliví. Nu, povězte, co může takový člověk vědět o světě, když nezná radost z dobrého truňku a rozkoše milování? Zhola nic. Pak se mu nedivím, že všechno vidí jen černě. Já, když tady budu držen bez vína, piva a medoviny a o krásných ženách budu si moci nechat jen zdát, zřejmě dopadnu stejně. Pak ať ten konec světa přijde co nejrychleji, hlavně když budeme z této smrduté cely co nejdříve pryč!"

Takové a podobné debaty vedli dva vzdělaní vězni ve sklepení pod kulatou věží krumlovského hradu dlouho do noci, až je zmohla únava a usnuli nataženi na svých tvrdých pryčnách. Netušili přitom, že čas jejich propuštění se nachýlil a jim to zdaleka nepřinese jen radost.

Někdy po půlnoci, v čase, o němž se tvrdívá, že je časem duchů a mátoh, se plechem pobité dveře jejich cely se skřípěním otevřely a za nimi se ozval tichý šepot: „Otče Blasie, pojďte!"

Františkán si rozespale promnul oči a chvíli nechápal, co se vlastně děje. Znovu uslyšel ten naléhavý šepot: „Pojďte honem! Máme málo času!"

Blasius se definitivně probral ze spánku a zeptal se: „Co se děje? Kdo jste?"

„Neptejte se. Jsem přítel. Přišel jsem vás osvobodit!"

Všude kolem byla tma, jen v otevřených dveřích cely rozeznával františkán o něco temnější stín. Hlas, který k němu promlouval, neznal. Byl to podivně zastřený šepot, jako by dotyčný mluvil přes kus látky a navíc měl ucpaný nos. Blasius se posadil na svém tvrdém loži, naklonil se naproti k písaři Vratislavovi a zatřásl s ním: „Vstávejte, písaři. Prý jsme volní."