Jitka Ludvíková: Psaní pro mě představuje svobodu a volnost myšlenek

Na první pohled se zdá, že jde o přirozenou smrt, ale brzy se ukáže, že jen někdo dobře maskoval stopy. Nejedná se o scénář žádného amerického filmu, nýbrž o část anotace nové knihy z pera Jitky Ludvíkové. Ta zavítala představit svou knižní novinku nedávno do Liberce. „S psaním jsem začala ještě v době, kdy jsem o nějaké právnické kariéře neměla ani ponětí. Tehdy mi bylo jedenáct let a já prvně cíleně psala básničky a povídky,“ popsala své začátky právnička a spisovatelka.

Vaši poslední knihu Dotek vraha lze zařadit do detektivního žánru. V čem se liší oproti jiným? Proč by ji měl čtenář dát přednost před ostatními?
Moje detektivní novinka Dotek vraha je jiná především prostředím, ve kterém se celý děj knihy odehrává. Ve svých knihách ráda zabrousím pokaždé jinam, a to ze dvou důvodů. Jednak chci svým čtenářům zprostředkovat nové zážitky a pak, nové impulzy baví i mě. V tomto případě jsem zvolila prostředí léčitelského kurzu a snažila se najít odpověď na rozdílné možnosti alternativní a klasické medicíny. Musím se přiznat, že i já jsem obdobný kurz navštívila a byl to pro mě natolik zajímavý zážitek, že jsem chtěla svoje pocity a otázky s tím související přenést do knihy.

Nový Týdeník Jablonecko: O stavitelství v Česku i výrobě umělého sněhu

V detektivkách jste stvořila hlavní ženskou hrdinku Moniku Hrubešovou. Nese nějaké autobiografické rysy?
V anotaci je napsáno, že je krásná a mladá, tedy máme hodně společného. (smích) Až na to, že já mám na muže štěstí a nejsem blond jako ona.

Nejste autorkou jednoho žánru, kromě detektivek píšete i povídky, humornou beletrii či knížky pro děti. Co je vám nejbližší?
Baví mě všechny žánry. Spíš je to o tom, co chci v dané životní etapě čtenářům předat. Nelze říct, co je mi bližší, ale mohla bych uvést, co je nejobtížnější. Jednoznačně humor, kdy spisovatel musí akceptovat čtenářův vkus a nalézt míru uvěřitelnosti ději. Možná si čtenáři myslí, že si ve svých humoristických knihách hodně vymýšlím, ale opak je pravdou, většina příhod se skutečně stala a přesně ty historky, které jsou nejneuvěřitelnější, mají reálný základ. Humoru se jinak věnuji ráda, protože si myslím, že ho v životě všichni potřebujeme mnohem víc. Naopak nejsnazší je pro mě psát dětské knihy, neboť tam si moje fantazie může dovolit téměř cokoli.

Je zde nějaký žánr, který vás láká? A naopak takový, který vám není úplně blízký?
Když jsem dospívala, přečetla jsem opravdu hodně svazků červené knihovny, přesto by mi tento žánr nesedl. A i když čas od času nějakou tu lechtivou scénu svým čtenářům dopřeji, je to spíše zřídka, protože se při psaní takových pasáží velmi stydím. Vždy, když mi na papíře přibývají odstavce plné erotiky, myslím na to, co si bude myslet moje máma, až to bude číst. A co teprve moje děti?! (smích)

Zdroj: archiv J. L.

Vystudovala jste práva, jak jste se dostala k psaní knih?
Možná jste se měl zeptat naopak, jak se stalo, že práva vstoupila do vašeho psaní. Neboť to tak skutečně bylo. S psaním jsem začala ještě v době, kdy jsem o nějaké právnické kariéře neměla ani ponětí. Tehdy mi bylo jedenáct let a já prvně cíleně psala básničky a povídky. Ta práva považuji zpětně za něco, co jsem do svého života plného knih zařadila, aby byl pestřejší, nicméně to, co mě skutečně naplňuje radostí, je psaní, proto ta kariéra právničky je u mě stále upozaděná.

Kde čerpáte inspiraci?
Dívám se kolem sebe, poslouchám příběhy, a především se nebráním fantazii. Děj, prostředí, lidé, to vše je v mých knihách vymyšlené, ale co je skutečné, jsou emoce postav. Moje figury musí být reálné, aby v ně čtenáři uvěřili a třeba se v nich i našli anebo jim moje postavy pomohly zpracovat nějakou konkrétní emoci, kterou právě prožívají. Proto tak ráda sleduji druhé, tedy odpovědí na vaši otázku, co je mi inspirací, jsou lidé. Pak mě velmi inspirují místa, která během svých možností cestovat, navštívím.

Jiří Veverka zůstal věrný Liberci. Snaží se o jeho kulturní pozvednutí

Co pro vás psaní představuje?
Svobodu a volnost myšlenek. Radost z procesu tvorby a částečně i z výsledku, který je u psaní hmatatelný. Já to vždy připodobňuji k právnické kariéře. Nikdo neví, co je nad jedním spisem práce, a ty výsledky nikdo nevidí, ale u textu máte hmatatelný důkaz, knihu. Navíc, právní přípis příliš lidí nepotěší, to oproti tomu dobrá kniha dovede.

Řada autorů se mi přiznala, že mívá problémy s vymýšlením názvů. Jak to máte vy?
Myslíte tu chvíli, kdy máte 100 variant a škrtáte? Mě kolikrát napadne název a pak vymýšlím, co k němu. Takových chytlavých názvů mám skutečně velkou zásobu.

Zdroj: archiv J. L.Jaké máte rozpracované knižní projekty?
Právě jsem dopsala humoristickou knihu Muži zrají jako víno a v současné době intenzivně pracuji na další detektivce, kde využiji postavu kriminalisty Pavla Matouše. Čtenáři ho znají z detektivního románu Sedmnáctka, která vyšla jako 300. jubilejní svazek v Edici Česká detektivka. Ten chlápek mě velmi baví, je to silný chytrý adrenalinový chlap, který miluje svoji práci, ovšem jako partner za moc nestojí. Nechci prozrazovat víc, ale můžete mi věřit, že si ho jako policajta velmi oblíbíte.

Co ráda čtete? Jakou knihu bychom našli na vašem nočním stolku?
Čtu všechno. Ten zvyk snad pochází z dětství, kdy moje babička, coby ekonomka v knihovně, nosila domů lecjaké poklady. Musím se přiznat, že nejsem přívrženec jednoho žánru, baví mě brouzdat knihovnou a vybírat publikace podle chuti. Vedle beletrie mám ráda knihy, které mě zavedou do mně odlišných světů, tedy přesně ty typy knih, které osvětlují, jak co funguje, jak to lidé dělají v jiných kulturách jinak apod. Pravdou je, že nejvíce času strávím studiem odborných publikací, ačkoli bych si to představovala jinak. Aktuálně mám na nočním stolku sbírku Sloupkový ambit od Karla Čapka a bavím se tím, jak desítky let staré příměry platí i v dnešní době. Obecně, dobře napsaný sloupek považuji za vrchol žurnalistiky a je to můj nejoblíbenější útvar, snad proto, že má z mého pohledu blízko k satiře, kterou mám velmi ráda.

Sledujete hodnocení a komentáře na různých databázích? Nebo naopak se od toho snažíte oprostit?
Popravdě? Ano. Čas od času tam zabrousím a s potěšením sleduji, že mé knihy lidi baví. Je to taková motivace pokračovat. A mým cílem není jenom psát, ale především vnášet knihami do života ostatních lidí radost. To je přece v životě nejdůležitější.

Petr Noščák z Liberce pořádá bazary zaměřené na vybavení do domácností

Svěřila jste se mi, že ráda i cestujete. Neplánujete napsat nějaký cestopis?
Ano, velmi ráda cestuji, snad proto, že si tak trochu kompenzuji ten sedavý způsob života, který nesnáším. Jak přede mnou někdo plácne „pojeď se mnou“, tak já prostě neodolám a jedu. S manželem si již nedáváme jiné dárky než letenky. Cestopisy si zatím píšu jenom v hlavě, nepočítám-li drobné cestovatelské deníčky a glosy. Ale kdo ví, možná na tento žánr také dojde.

Pochopil jsem to správně, že jezdíte i za inspirací? Jaké země jste už navštívila, a která vás nejvíce uchvátila?
Jsou dva faktory, které mě na cestování přitahují. Jednak jsou to přírodní krásy a potom jsou to lidé. Mluvím-li o přírodě, vede u mě určitě jihozápad USA, a to pro svou rozmanitost. Při žádné své cestě jsem nepotkala tolik rozlišností. Mluvím-li o lidech, mám ráda veselou upřímnou povahu, a za ní nemusím ani za hranice. Z mých posledních cest mohu vyzdvihnout a doporučit Island nebo Jordánsko.