Těpeře - Červencové sobotní odpoledne se chýlí ke konci a v horské obci nedaleko Železného Brodu panuje klid. Pavel Kurfiřt zrovna nemá doma rodinu a chystá se na chvilku odpočinout. Prásk! Zvuk ne nepodobný pořádnému třísknutí dveřmi auta jej přiměje kouknout z úzkého okna v přízemí. „Jé, křoví, skrz něj nevidím, kdo to k nám jede," pomyslí si a vyjde ze zvědavosti před dům.

„Pavle, volej sanitu," křičí na něj soused. „Popoběhl jsem, nebudu přece volat, když nevím proč," líčí usměvavý modrooký velitel dobrovolných hasičů z Těpeř a mimoděk ukáže směrem k ostré zatáčce za velkým křovím. Právě tam 21. července ležela převrácená čtyřkolka na asfaltu a řidič bez helmy zaklíněn nohou pod ní.

Bezvládné tělo a bez známek života. Za pět minut bez srdečního tepu se mozek sice může ještě vzpamatovat, ale už nezvratitelně poškozen. Čekat na pomoc záchranářů je ztráta drahocenného času. „Zaklekl jsem k němu, uvolnil mu nohu a převalil jej na záda. Jak nás učili v kurzu první pomoci," chrlí ze sebe svůj příběh hasič.

Ruch na silnici už vylákal další lidi z okolních domů, ale s pomocí se k Pavlovi nikdo nehrnul. „Jak to je? Zvrátit hlavu, uvolnit dýchací cesty, poslechnout srdíčko…" jede mladému muži před očima filmový pás teoreticky naučených postupů. „Nechtěl sám naskočit, volal jsem na souseda, že potřebuju pomoc. Bál se," líčí vývoj Pavel.

V tu dobu už byli na cestě záchranáři. Když jim ale Pavel do telefonu popsal situaci, rovnou „zvedli" z Liberce Kryštofa, tedy vrtulník. „Vysvětlil jsem sousedovi, jak na to a pustili jsme se do toho. Po třech sériích masáže najednou kluk otevřel oči a koukal na nás," září Pavel znovu s úžasnou úlevou, když se podaří někoho vrátit zpět.

Přivést plně k vědomí přímo na místě se prý podaří jednoho z tisíce, zejména pokud si uvědomíme, že šlo o pád řidiče motorky, který jel bez přilby.

Zraněný se snažil i komunikovat a Pavel tušil, že už bude dobře. Před přijíždějícími auty od Jablonce chránil místo nehody odstavený autobus napříč přes silnici, dole auta zastavovali další sousedé. Do ticha se ozval zvuk přilétajícího stroje. „Odběhl jsem za dům, abych pilota navigoval k dosednutí co nejlépe," dodává ještě těpeřský hasič.

Ten podvečer vůbec nepřemýšlel o možných následcích svého konání, jednal impulsivně a empaticky, ale s rozmyslem. Poslechl vnitřní hlas, beze zbytku využil zkušeností z „hasičiny", když zapojil sousedy a koordinoval situaci na silnici. „Všechno na mě dolehlo tak po čtyřech hodinách. Sedl jsem si k počítači a rozklepal se," dodal.