Do konce roku pak komunistická moc stejným způsobem naložila i s řádovými sestrami, z nichž některé byly internovány v Liberci a v Turnově. „Akce K – kláštery byla nejmasovějším zatýkáním v dějinách Československa, a to zatýkáním lidí, kteří se ničím neprovinili,“ říká historik a současný ředitel Mezinárodního centra duchovní obnovy v bývalém františkánském klášteře v Hejnicích Jan Heinzl.

Jak v té době františkánský klášter vypadal, kolik zde žilo řeholníků a čemu se věnovali?
Musíme si uvědomit, že situace řeholních řádů a kongregací nebyla v ČSR po roce 1945 lehká. V důsledku vyhnání a odsunu německého obyvatelstva, tedy i řeholníků, duchovenstva i části řeholnic, velké množství německy mluvících osob zmizelo a některé klášterní objekty se již ani nepodařilo obsadit. Materiální i duchovní správu museli zajistit zasvěcení Češi, Slováci a příslušníci jiných národností a státních příslušností, kteří v ČSR mohli žít nebo do země přicestovat. Hejnický klášter úbytkem františkánů trpěl již během II. světové války. Po roce 1945 sem přišlo jen několik františkánů, a to není míněno negativně, neboť Hejnice, jako živé poutní místo, bylo pro řád prioritou. Od doby, kdy začal být objekt konventu sledován církevním tajemníkem, žili v Hejnicích čtyři františkáni, z toho tři kněží, jeden fráter a dále jeden terciář řádu. Kněží zajišťovali duchovní i materiální správu ve farnostech Hejnice, Nové Město pod Smrkem, Krásný Les a Bulovka i výuku náboženství v místních školách. K tomu samozřejmě patřily i filiální kostely, tedy ty, u kterých nebyl zřízen farní úřad. Fráter pak zajišťoval vše praktické v klášteře, vařil, uklízel, pral, staral se o zahradu i kostel… Kromě františkánů žil v Hejnicích ještě terciář řádu. Byl jím pozdější významný český sochař Karel Stádník. I on se podílel zejména na praktickém chodu kláštera a poutního chrámu.

Kolika osob se Akce K dotkla?
V rámci likvidace mužských řeholí a kongregací bylo v ČSR v dubnu 1950 centralizováno a internováno téměř 2 400 osob. Na straně druhé do ní bylo zapojeno 270 příslušníků StB, 946 příslušníků SNB. Svou roli měla i armáda.

Jak to tedy vypadalo v oné osudné noci v Hejnicích?
Hejnický klášter byl obsazen o půlnoci 14. dubna. Původní osazenstvo kláštera bylo z poloviny odvezeno, zbytek centralizován. První transport z celkem 19 františkánských klášterů přijel ve tři hodiny ráno. Do nepřipraveného domu s kapacitou 22 osob bylo vměstnáno 112 lidí. Řeholníci si neměli na co lehnout, chybělo jídlo.

Proč bylo vybráno k internaci právě toto místo?
Mašinérie komunistické proticírkevní politiky se v ČSR rozpohybovala nedlouho po únoru 1948. Od jara 1949 se pak církevní komise ÚV KSČ pod vedením Alexeje Čepičky začala zabývat problematikou řeholníků a řeholnic intenzivněji. Považovala je na opěrné body Vatikánu, tedy za úhlavní nepřátele lidově demokratického zřízení. Ve stejném čase byl internován kardinál Josef Beran, následovala internace dalších českých a moravských biskupů. Na podzim byly přijaty dva stěžejní proticírkevní zákony. Podle jednoho vznikl Státní úřad pro věci církevní, druhý se nazýval platový. Ten mimochodem – ač novelizovaný – platil až do roku 2013 a státu umožňoval v letech 1949-1990 rozhodovat kdo bude mít tzv. státní souhlas k výkonu kněžského povolání, tedy kdo a jak bude mluvit k lidu z kazatelen. Nesmíme také zapomenout, že se v té době ke katolické církvi hlásilo více jak 6,5 milionů obyvatel. Na podzim 1949 začali v jednotlivých politických okresech o řeholích a kongregacích shromažďovat informace církevní tajemníci.

Na Státní úřad pro věci církevní, respektive na ÚV KSČ, začala přicházet data o počtu osob, jejich chování a postojích vůči totalitnímu režimu, plány a dispozice budov, jejich kapacita, majetkové poměry kláštera. Dokumentovalo se i chování a postoje obyvatelstva, fotografovalo se. Na základě sebraných údajů došlo k rozhodnutí, že Hejnice budou určeny již v první etapě Akce K – kláštery k centralizaci celé české provincie františkánů. Jelikož byl mozkem proticírkevního boje Alexej Čepička, kromě jiného i ministr spravedlnosti a národní obrany, byla do celé akce vtažena i justice a armáda. Pro vojenské účely se však hejnický objekt nehodil, neboť byl v centru obce a ještě k tomu se jednalo o dosti navštěvované poutní místo. Důležitou roli ve výběru objektu bezesporu hrál postoj zdejšího, z velké části po vyhnání Němců dosídleného obyvatelstva, i periferie, která zde po II. válce vznikla. Obyvatelstvo mělo k církvi vlažný, často až nepřátelský vztah, což se hodilo. Výčet centralizačních klášterů pro první etapu Akce K – kláštery: tedy Osek, Bohosudov, Hejnice, Broumov a Králíky, jasně odkazuje na fakt, že všechna místa byla do konce války osídlena českým Němci, šlo tedy o tzv. Sudety. Jedinou výjimkou byl klášter Želiv, který posloužil jako internační, určený pro ty „nejnebezpečnější“ řeholníky a jejich představené.

Jan Heinzl.Zdroj: Petr Bíma

Jan Heinzl (*1979) vystudoval dějiny a občanskou výchovu na Fakultě pedagogické TU v Liberci, rigorózní zkoušku absolvoval na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti působí jako ředitel Mezinárodní centra duchovní obnovy, sídlící v hejnickém klášteře. Angažuje se také v neziskovém sektoru; je předsedou zapsaného spolku Frýdlantsko, který obnovuje drobné krajinné památky a vydává knihy zaměřené na regionální historii, dále je jednatelem Nadačního fondu – Clam-Gallas – Stifungsfonds.

Jaká byla věková skladba řeholníků a jak se s nimi zacházelo?
Počty osob, které najednou v klášteře pobývaly, se v čase měnily. Dle mého výzkumu byl v době 1950–1952, když byl klášter využit pro centralizaci řeholníků, maximální počet hlášených řeholníků v Hejnicích 150 osob. Toto číslo však zahrnovalo i ty, kteří byli hospitalizováni v semilské nemocnici, která byla pro řeholníky vyčleněna. Věková skladba se také měnila, ale lze říci, že nejmladším bývalo kolem 18 let a nejstarší byli stařečkové odkázáni na péči druhých. Ti nejmladší byli povětšinou šupem posláni na vojnu k tzv. Pomocným technickým praporům PTP – takže stavěli přehrady, těžili uran… Starší řeholníci byli nasazeni do průmyslových a komunálních podniků v Hejnicích a okolí. Ti nejstarší např. vkládali korková těsnění do zátek… Je třeba říci, že řeholníci na práci neviděli nic špatného, naopak, byli zvyklí pracovat. Nutno ale dodat, že se z velké části jednalo o skutečné osobnosti, vzdělance, kteří vyučovali v kněžských seminářích, gymnáziích na fakultách. Patřili mezi elity národa.

Setkal jste se jako historik ještě s některými pamětníky?
Problematikou vztahů státu a církve v komunistickém Československu jsem se intenzivně zabýval mezi léty 2005–2009. Tehdy jsem měl tu jedinečnou možnost učinit několik rozhovorů s těmi, kdo mezi lety 1950–1955/1956 hejnickým centralizačním/internačním kláštera prošli. Nezapomenutelná byla setkání s františkánem P. Benediktem Holotou *1922, jezuitou P. doc. Karlem Říhou *1923 - …2016, benediktinem P. Janem Josefem Kohlem *1928 - …2013 a voršilkou S. M. Aquinou Jarmilou Čurdovou *1923 - …2012. Už ale při mém prvním působení v hejnickém klášteře (2001–2002) jsem se s několika sestrami i řeholníky setkal, tehdy jsem však sám neměl tušení, za jakých okolností v Hejnicích pobývali. Jejich svědectví mne v životě však hodně ovlivnila. Zkušenost těch, kteří perzekucí prošli, je na další generace velmi těžko plně přenositelná.

Jak na celý proces reagovala veřejnost?
Na to není jednoduché odpovědět. Musíme si uvědomit, že v totalitním státě nezávislé průzkumy veřejného mínění neexistovaly. Jak jsem dříve zmínil, Československo se v poválečném období velmi proměnilo a vztah k církvi, zejména katolické, byl komunistickou propagandou dosti negativně ovlivněn. Mnozí katolíci/katoličky vstupovali po roce 1945 do komunistické strany a leckdy podlehli i proticírkevní propagandě, což naznačuje i komplikovanost vztahů mezi věřícími, klérem a biskupy. Rozdíl ve vnímání likvidace řádů a kongregací je tak možné pozorovat v tradičně českých oblastech, kde byla vyšší míra religiozity. Zde jsou zaznamenány i pokusy ze strany obyvatel řeholníky i řeholnice před státní zvůlí bránit. Naopak bývalé Sudety na jejich obranu mlčely. Tím však nechci říci, že zcela, ale těch, kteří měli k řeholním komunitám vztah, mnoho nebylo a často byli i oni pod velkým tlakem totalitního režimu.

A konkrétně v Hejnicích?
Ani v Hejnicích se ve vztahu k faktu, že zde byl mezi léty 1950–1955 v klášteře komunistický lágr, kde byli svobody zbaveni a perzekuováni ženy a muži pro svou víru, nenašlo mnoho reflexe skutečnosti v době, kdy ještě žilo dost pamětníků. V paměti místních naopak zůstávají pozitivní vzpomínky na sestřičky (řeholnice) z doby, kdy byl klášter několik let po roce 1955 charitním domovem.

Internace trvala do roku 1956, co se dělo s hejnickým klášterem pak?
Po smrti Stalina a Gottwalda začal boj proti církvi polevovat. Důvodem byl i fakt, že Akce K – kláštery postihující mužské řády a kongregace a tzv. Akce vyklizení ženských klášterů proběhly. Vlivem dalších zásahů byla svoboda instituce katolické církve zlikvidována. Od roku 1955 začal být hejnický internační klášter pro řeholnice postupně přeměňován na charitní domov pro sestry. To znamená, že od druhé poloviny 50. let žily sestry v klášteře bez dozorkyň, pracovaly nadále pro místní textilní průmysl a nebylo jim bráněno v jejich duchovním životě. V 60. letech byl objekt kláštera postupně uvolněn pro potřeby hejnické základní školy a průmyslových podniků. Pokus o návrat františkánů kolem období Pražského jara zmařil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Od 80. let již nebyl klášter obydlen a chátral. Pokus o záchranu barokní památky a přeměnu na depozitář Severočeského muzea a kulturního střediska přerušily události listopadu 1989. O půl roku později do Hejnic přišel P. Miloš Raban a započal své velké dílo, díky němuž jsou Hejnice nejen krásným, ale i lidem otevřeným místem.

Byla situace v klášteře v Jablonném v Podještědí podobná?
Klášter v Jablonném byl v rámci Akce K – kláštery také obsazen a vyklizen. Zlikvidovány však byly i další komunity v našem regionu. Vincentky ve Frýdlantu, jejich dům byl zbourán po povodni 2010. Klášter i sestry sv. Voršily v liberecké Klášterní ulici byl zrušen a sestry centralizovány a internovány. Totožný osud potkal i kapucíny v domě u kostela sv. Maří Magdalény v liberecké Jungmannově ulici. Dosud nepříliš prozkoumaná kapitola je osud sester sv. Kříže v našem regionu. Sestry působily v sociálních ústavech a nemocnicích. Řada z nich byla německé, rakouské nebo i švýcarské státní příslušnosti, některé sudetoněmeckého původu. Za svou službu pro lidi se jim také dostalo odplaty internace na různých místech našeho regionu.

V čem je důležité si tuto událost i po 70 letech připomínat?
Proto, aby se člověk, bohužel, neponaučil. Česká společnost má obecně problém s reflexí i znalostí svých dějin. Není to klišé, je to fakt. Církevní dějiny jsou pak v důsledku procesu sekularizace a budovaného odporu k církvi v období totality ještě větší neznámou. Jestli máme problém se znalostí vlastních dějin i jejich kontextu, jsme na tom obdobě i s otázkou viny, která s historií souvisí. Připomínat si dějinné události a kriticky myslet je ozdravný a léčivý proces, který nám pomůže k vlastní zdravé a činorodé identitě. Mít rád svou zemi vede skrze poznání, přijetí chyb a o péči o ni. Podobá se to lásce, protože i ta je skutečná jen tehdy, pokud se umí vyrovnat s chybami toho milovaného.

Touha sloužit Bohu a lidem přetrvala

Bratr Antonín Pavel Kejdana, františkánský řeholník.Zdroj: Paměť národaO tom, že se komunistické moci nepodařilo ani tímto drastickým činem potřít touhu sloužit Bohu a lidem, svědčí i to, že i v době útlaku vstupovalo tajně do řádů množství řeholníků. V roce 1958 to byl například Antonín Pavel Kejdana. Dnes osmaosmdesátiletý a dosud činný člen františkánské komunity v libereckých Ruprechticích. V roce 1961 byl kvůli vstupu do řádu  zatčen. Za mřížemi Pankráce, Ruzyně či Valdic strávil celkem devět měsíců. Navzdory tomu  podstoupil v roce 1968 tajné vysvěcení na kněze a sloužil jako duchovní na Liberecku, z toho šestnáct let v Hrádku nad Nisou a nedaleké Chrastavě.

A i dnes je přes pokročilý věk stále v aktivní duchovní službě. Při letošních Velikonocích, okleštěných nejen o otevřené kostely, ale i řadu obřadů, sloužil u zpovědí.

Dalším příkladem je také boromejka Angelika Ivana Pintířová, která do řadu vstoupila v roce 1977, podle níž smysl řádového života vyplývá z povolání. „Řeholní život totiž není zaměstnání či nějaké kariéra, ale způsob života, odpověď na Boží nabídku. Pokud se člověk rozhodne ji přijmout vnější okolnosti neřeší. A jak vidíte, přes veškerou snahu řeholní život zlikvidovat, jsme tady,“ říká Ivana Pintířová, kterou dobře znají i posluchači Českého rozhlasu.

Podle mluvčího litoměřického biskupství Dominika Faustuse žije na území litoměřické diecéze, kam spadá i Liberecký kraj, 33 mužských řádů a stejný počet ženských řeholí. Z mužských jsou nejpočetnějším řádem salesiáni se sedmi členy. V našem kraji působí pouze františkáni v Liberci – Ruprechticích. Nejznámějšími jsou již zmíněný Antonín Pavel Kejdana a farář v kostel v Liberci Rochlici Bartoloměj Pavel Černý. Z ženských řádů působí především v sociálních ústavech a zařízeních v Doksanech na Českolipsku, Jiřetíně pod Jedlovou, Lučanech nad Nisou, v Jablonném v Podještědí a v Liberci. Jedná se o voršilky, dominikánky, školské sestry řádu sv. Františka, premonstrátky a sestry řádu Congregatio Jesu.