Epidemie koronaviru postupně ztrácí na síle, nakažených ubývá a nemocniční lůžka se vyprazdňují. Vidina na návrat do normálního života je blíž a blíž, přesto není stále úplně vyhráno. Dobrovolná výpomoc je stále žádoucí, to poznal i Tomáš Dachs z Frýdlantu.

Dvaadvacetiletý dobrovolník vystudoval Střední průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou v Liberci. Jeho další studijní kroky ale vedly jiným směrem, nastoupil na Fakultu zdravotnických studií Technické univerzity v Liberci, kde studuje obor zdravotnický záchranář. Podobně jako jeho spolužáci se i on rozhodl po zrušení prezenční teoretické výuky nesedět doma a svou energii a čas zaměřit tam, kde to je potřeba. „V Krajské nemocnici Liberec se tak poslední dobou nacházím velmi často. V období teoretické výuky vypomáhám jako sanitář a v období praxí působím v nemocnici jako student,“ řekl. Před dvěma lety se dokonce přihlásil na kurz základní přípravy a od té doby působí jako voják aktivních záloh Armády ČR.

Monika Říhová
Několikrát mě přepadl pocit zoufalství a beznaděje, říká dobrovolnice z Liberce

Zatímco během první vlny koronaviru našel uplatnění jako pomocná síla na předsunutém urgentním příjmu, ve triážovacím stanu a polní nemocnici, po vypuknutí druhé vlny na podzim začal pracovat jako sanitář na urgentním příjmu. Pomáhal s péčí o pacienty a v rámci praxe pak pod odborným dohledem poskytoval sesterskou a záchranářskou péči. „Práce na urgentním příjmu je velmi specifická a odlišná oproti normálnímu oddělení nebo jednotce intenzivní péče. Jsou dny, kdy se nic moc neděje a pak jsou zase dny, kdy se do nemocnice nahrne pomalu celý Liberec,“ podotkl Dachs.

Tomáš DachsTomáš DachsZdroj: se souhlasem Tomáše DachsePersonál jej prý přivítal s otevřenou náručí. Jak sám přiznal, setkal se s úžasnými lidmi, kteří se i v těch nejtěžších časech dokázali zasmát. „Získal jsem zážitky a vzpomínky, které mi už nikdo nesebere, “doplnil.

Přestože počet nakažených koronavirem postupně klesá, stále si pamatuje chvíle, kdy 90 % všech pacientů na urgentním příjmu byli lidé s covidem-19. Tedy dobu, kdy byly nemocnice zahlcené pacienty, docházela volná lůžka a kdy se zdravotnický personál nezastavil od rána až do večera. Kdyby měl popsat tehdejší situaci, zvolil by slova jako bezmoc, strach, únava či deprese. „Stále to jsou jen prázdná slova. Člověk to musí prožít na vlastní kůži, aby plně pochopil, o co se jedná,“ zdůraznil dobrovolník a praktikant v jedné osobě.

Jan Macoun.
Pomáhat bych šel znovu, říká hasič, který se stal dobrovolníkem v nemocnici

Během výpomoci se setkal s bolestí, utrpením i smrtí. Nemalou měrou k tomuto poznání přispěl právě covid-19. Prožité příhody si vybraly svou daň a potřeboval se s nimi vyrovnat. „Osobně jsem tyto situace na místě zvládal s klidem, ale často se mi pak stávalo, že jsem se vrátil domů a neměl jsem náladu s nikým mluvit, nikoho vidět,“ upřesnil vysokoškolský student.

Jsem na správné cestě

Prožité zkušenosti ho od práce ve zdravotnictví neodradily, spíše naopak. „Utvrdily mě v tom, že dělám správnou věc a vydal jsem se správnou cestou, po které chci pokračovat. I přes to, že je práce ve zdravotnictví velmi náročná, nedokážu si představit žádné jiné místo, kde bych byl nyní raději,“ uzavřel vyprávění Tomáš Dachs.

I v Libereckém kraji se situace postupně uklidňuje, nemocnice pozvolna přecházejí na standardní neakutní péči. Nejlépe je na tom aktuálně Semilsko, naopak nejvíce nakažených je za sedm dnů při přepočtu na 100 tisíc obyvatel na Českolipsku.