Monako patří do nepříliš početné rodiny městských států. Klidně ho lze projít za jeden den. Skládá se ze čtyř městských částí: Fontvieille, La Condamine, Monaco Ville a především Monte Carlo. Přestože svojí rozlohou náleží mezi trpaslíky, zásadně tu nic není malé. Ani průměrné nebo standardní. Což platí zejména pro Monte Carlo. A to hned od prvního okamžiku.

Hluboko uvnitř pobřežního masivu se ukrývá spleť gigantických tunelů místního nádraží, respektive zastávky na trati z italské Ventimiglie do francouzského Nice. Kolosální, naddimenzované, sterilně čisté a non-stop kontrolované hustou sítí kamer. Prozářena je bodovými světly a řetězy eskalátorů, spojovacími chodbami i důmyslnými výtahy, které vyvrhnou cestujícího ven na ostré slunce. Tady návštěvníka okamžitě udeří do očí světlé fasády moderních budov, kombinované se sklem i lesklým kovem.

Každých sto metrů se tyčí schránka s defibrilátorem pro případ první pomoci. A informační tabule, která všem sděluje, že pohyb v plavkách je zde přísně zakázán. Nicméně tomuto perfektně klapajícímu stroji silně schází bohémská nedbalost sousední Francie nebo alespoň náznak temperamentu blízké Itálie. Trochu je snad přítomna jenom mezi vnitřními bloky ulic nad přístavem, kde již také ceny občerstvení padají dolů. Případně na malém tržišti u přístupové cesty ke knížecímu paláci. Tam se z kavárny odnaproti line k pultům plným bedýnek středomořského ovoce, bylinek, artyčoků a čerstvé zeleniny. A také svůdný hlas zpěvačky doprovázené živou kapelou.

Sledovaný rituál

Do nedělního poledne zbývá zhruba čtvrt hodiny. Zrovna vstupuji na rozpálené náměstí před knížecím palácem. Přede mnou panuje hustá tlačenice. Dvě sáhodlouhé fronty stovek turistů jsou rovnoběžně seřazeny napříč rozlehlým prostranstvím. Zmatení jazyků mnoha končin světa rázně přerušují údery zvonkohry. Začíná toužebně očekávaný rituál střídání stráží. A zároveň fotografické šílenství exaltovaných davů. Jako u pražského orloje, ovšem znásobeno nejméně desetkrát.

Pokouším se chvilku přihlížet tomuto divadlu, avšak přes hlavy a zvednuté paže s kamerami, tablety, fotoaparáty i mobily vidím akorát posouvající se špičky bajonetů. Výjev vskutku surrealistický. Elegantní, sněhobílé stejnokroje příslušníků monacké knížecí gardy, jejíž nedílnou součást tvoří tropické přilby, pak obdivuji o pár minut později. Navíc v relativním klidu.

Východně od knížecího paláce se na vyvýšeném poloostrově rozprostírá shluk titěrných úzkých uliček, příjemný labyrint původního historického Monaka. A současně srdce hlavního města, respektive čtvrti Monaco -Ville. Uzavírá ho zdejší katedrála, kde je pohřbena tragicky zesnulá kněžna Grace Kelly. Dále následuje monumentální komplex proslulého Oceánografického muzea.

Rub a líc noblesy

První kroky drtivé většiny turistů míří do věhlasných zahrad či k legendárnímu kasinu. Bez něj by nikdy Monte Carlo nebylo tím, čím je. Právě ono odstartovalo pohádkovou prosperitu Monaka. A že se v Monaku točí miliony, je patrné z každého kroku. Počínaje exkluzivními jachtami, které kotví ve zdejším přístavu, a konče luxusními limuzínami a sporťáky zaparkovanými před kasinem. Kolem nich se nepřetržitě srocují skupinky obdivovatelů. Aspoň na krátký okamžik se stávají součástí velkého světa. Památečním snímkem, jak pózují u bouráků, pak pyšně obohatí svůj facebookový profil. Odvážnější se mohou pokusit rozbít bank a posunout se na společenském žebříčku o několik stupínků výše.

Monaku oprávněně přísluší pozice rajského hnízdečka smetánky nízké daně, výjimečné zázemí a dobrá adresa, jsou dostatečným motorem, proč výlučně tady mnohé osobnosti chtějí strávit zbytek svého života. Za touto luxusní kulisou světové elity a noblesy se ale možná skrývá poměrně děsivá odvrácená tvář.

„Monte Carlo? To je praní špinavých peněz a ruská mafie. Naši lidi, co tam normálně pracují, jsou chudáci," vysvětloval mi ve vlaku lehce ovíněný Ital značně pofiderního vzezření. Možná o temných stránkách Monte Carla věděl více, poněvadž mi hrdě ukazoval nepříliš starý propouštěcí list z vězení.

Zpracoval Jakub Hloušek