„Ve většině případů se snaží hlavně sama rodina nemocného, aby mu pomohli vrátit se do života. Myslím ale, že stát zavírá oči nad nárůstem počtu pacientů s demencí. Geografická data totiž dokazují, že jich neuvěřitelně přibývá," uvedla Jitka Čulíková, primářka centra doléčování a rehabilitace známé také jako oddělení následné péče v nemocnici.

Místa stále chybí

A míst pro tyto lidi je v sociálních zařízeních málo. Ne každá rodina se o takového pacienta může starat nepřetržitě celý den. Člověk s demencí je na obsluhu a na péči velmi náročný. Jedním z řešení je stacionář, nebo-li školka pro pacienty s demencí. Ale ani to není univerzální řešení.

V momentě, kdy přijde na řadu celodenní péče, situace pro rodinu se velmi zkomplikuje. A členy rodiny také napadne otázka, jakou roli hraje u demence dědičnost ? „Určitě se prvky v generacích rodiny mohou objevit, ale nebývá to pravidlem. Podle mého názoru by každý z nás měl včas myslet na to, že tento stav může nastat i u něj," upozornila primářka.

Hovořit o smrti?

Doporučila, že by každý měl mít připravený scénář pro řešení takové situace, dokud ho totiž je schopný s rodinou řešit. „Dokud ještě máme všichni zdravý rozum. Dokud se můžeme my i naše okolí na takovou situaci připravit," vysvětlila jablonecká primářka Jitka Čulíková.

A co říká lékařka na otázku, zda je správné spíše o smrti v rodině nehovořit? Starší člověk se, vzhledem k věku, na toto téma bavit nechce. „Každý si ale musíme uvědomit, že nejsme nesmrtelní. Musíme pochopit, že všechno má svůj řád, svůj koloběh. Je chybné zatajovat dětem smrt jejich prarodičů, nebrat je na pohřby, zatajovat jim i třeba smrt jejich zvířecích mazlíčků. A přitom je v jejich počítačích, hrách a filmech obklopuje velmi mnoho smrti a krve," argumentovala zkušená primářka.

Proč si vlastně Jitka Čulíková zvolila tento ne příliš optimistický obor? Vyrůstala v rodině, v níž se setkávaly různé věkové generace. Jedna se musela umět přizpůsobit druhé. Prarodičů a rodičů si velmi vážili, uctívali je a dodnes o ně pečují. Než se začala věnovat této práci, působila už přes třicet let na anesteziologickém oddělení. A z něj se také dostala k této péči.

„ARO totiž představuje jak vyléčené, tak umírající pacienty. Dožití není jen o vysokém věku, ale hlavně o tom, v jakém tělesném i duševním stavu se těch let dožiji," vysvětlila lékařka.

Když se pak Jitka Čulíková začala zajímat o paliativní péči, přivítala myšlenku, že i o ty umírající je možné pečovat.

Klidný konec

V ambulanci domácí paliativní péče, kterou vedla 8 let, vyprovodila na poslední cestu několik desítek pacientů, většinou onkologických. Je zastáncem názoru, že konec života musí každý prožít v co největším pohodlí. Snaží se dělat všechno proto, aby si poslední dny mohli i pacienti užít hlavně bez bolestí a také bez stresu.

„Žádný z nás neví, jak se sám zachová, až se podívá smrti do tváře. Zřejmě začne hledat něčí pomoc. Možná se bude se chtít o svém stavu bavit, Někdy ale příbuzní v této chvíli udělají pravý opak. O smrti s nemocným nehovoří, naopak, slibují, že se stav určitě ještě zlepší," uvedla primářka.

Hlavně nebýt sám

Ale právě pacienti to v takové chvíli cítí jako jejich velkou neschopnost a zbabělost podívat se jeho smrti společně s ním do tváře. A právě teď je vlastně rodina odsoudí k tomu, že umírají sami, v nevědomosti a nejistotě. „V životě každého nastane totiž jednou moment, kdy už ani nemocný neuvěří, že se jeho stav ještě zlepší," argumentovala Jitka Čulíková.

Paliativní péče slibuje: Nezemřete opuštěn. Podle lékařky je nutné mluvit o tom, jak si každý v rodině svůj konec představuje. I když život ještě běží na plné obrátky. Jen tak na něj budeme připraveni.