Kurz zaměřený na chytré technologie ve strojírenství měl v prvé řadě ukázat, jak je učit. „Odborné školství na Taiwanu je zaměřené na praxi. Na rozdíl od našich škol se systematicky zaměřuje na projektovou výuku. To znamená, že se student neučí izolovaně jednotlivé předměty, ale absolvuje celou cestu od myšlenky přes návrh až po jeho realizaci,“ vysvětluje. „Je to taková škola hrou. Student dostane úkol a během jeho řešení vlastně zjišťuje, co všechno k tomu musí znát, nastudovat, aby se toho úkolu zhostil,“ popisuje pedagog.

Podle něj je tento způsob výuky mnohem efektivnější. „Je to dotažené tak, že se student naučí mnohem víc, než když je výuka rozdělená na jednotlivé fáze jako u nás. Kdy studenti například zvládnou výkresovou dokumentaci, ale už je nezajímá samotný proces výroby. To je podle mě omyl. Když něco navrhuji, musím znát nejen technologie, kterými je to možné dosáhnout, ale i prostředí a možnosti samotné realizace,“ říká.

Škola hrou i pro pokročilé

Princip takové výuky si sám vyzkoušel na obyčejném modelu auta řízeného s pomocí mikročipů. „Vypadá to jako dětská hračka, ale je v tom návrh, řešení. Dá se na tom řešit spousta konkrétních věcí mechanika, elektrotechnika, programování, využití aplikací,“ vyjmenovává Hernych.

Projektová výuka je podle něj motivační i v tom, že studenti ve finále uvidí hmatatelný výsledek své práce. Navíc si na tom nejlépe uvědomí, která část výroby je nejvíce zajímá. Zda samotná konstrukce, nebo spíš elektronika či aplikace nejnovějších technologií. To navíc nutí jak studenty, tak i učitele, aby neustále sledovali poslední vývoj v daném oboru.

Odlišná je na Taiwanu, který je rozlohou asi o polovinu menší než ČR, zato má zhruba dvojnásobek obyvatel, i organizace školství. „Odborné školy se soustřeďují do pěti velkých center, což jim usnadňují malé vzdálenosti. Ve městě Taichungu, kde kurz probíhal, se zaměřují na elektroniku, mikroelektroniku a strojírenství. Jinde třeba na stavebnictví nebo sklářství,“ líčí Miloš Hernych.

Studenti tam nastupují až po absolvování standardní docházky a všeobecné výuky. „U nás si dítě vybírá odborné zaměření zpravidla v patnácti, kdy ještě nemá moc velký přehled, tam přibližně v 18, kdy už má určitou motivaci,“ popisuje Hernych. Výjimkou nejsou ani absolventi univerzit, kteří tu získávají některé praktické dovednosti, či starší lidé, jejichž původní odbornost už není žádaná. Odborné školy tak zároveň slouží jako rekvalifikační centra.

Studenti mají vybavení pro sebe

Velkou motivací je i jejich technické vybavení. „Na Technické univerzitě jsme nedávno pořizovali výukový model výrobní linky za 3,5 milionu. Považovali jsem to za zázrak. Tam mají takových 15! Každý žák tam má také své vlastní 'pracoviště'. Když je tam 40 žáků, je tam automaticky 40 soustruhů, 40 nejnovějších CNC obráběcích strojů, kovářských výhní, svářecích kukaní…Všechno je tam přizpůsobeno pro konkrétního studenta. U nás něco naprosto nepředstavitelného,“ přibližuje. Do odborného školství tam podle něj jde mnohem víc prostředků než u nás. Nespadá také pod ministerstvo školství, ale práce a zaměstnanosti.

Nabyté zkušenosti by chtěl Miloš Hernych zúročit v nové specializaci, kterou na fakultě mechatroniky připravují a která bude zaměřena na nové technologie. Splnil by si tak svůj letitý sen o projektové výuce.

V podstatě by se tak uzavřel kruh, protože právě v projektové výuce, tedy práci na konkrétním úkolu s konkrétním výsledkem, se učí už od útlého věku děti s technickým nadáním na Dětské univerzitě. V projektu, který před lety uvedla Technická univerzita do života. Peníze se už škole podařilo získat z grantů, problémem budou prostory, s jejichž nedostatkem se liberecká univerzita dlouhodobě potýká.

„Taiwanci jsou nám v něčem blízcí“

Taiwan není kontinentální Čína. V něčem jsou nám, Evropanům, svou mentalitou blízcí, tvrdí proděkan Fakulty mechatroniky, informatiky a mezioborových studií TUL v Liberci Miloš Hernych. Zkušenosti čerpal v obou zemích.

Překvapilo mě, že Taiwanci odkrývají své know-how, byť v souvislosti s výukou. Co je podle vás smyslem?
Tak určitě v tom je propagace a reklama vlastních výrobků, protože všechno to ultramoderní vybavení pochází z jejich produkce. Také je v tom snaha prosadit se vedle mocného souseda, jakým je kontinentální Čína, která se Taiwan snaží válcovat. Dám příklad. Chodili jsme na kurz čínštiny a učitelka, která předtím působila v Salvatoru, se musela vrátit, protože Čína přeplatila tamní vládu, aby její působení ukončila.

Mluvil jste o určité podobnosti s námi, v čem ji spatřujete? V tom, že jsme stejně jako oni malá země s velkým, mocným a nedemokratickým sousedem?
Ano, ale ani mentalita není příliš vzdálená. Existují oficiální pravidla, ale i v nich je určitá benevolence. Když se řekne v 16 hodin, tak je běžné přijít s malým zpožděním. Když jsem projížděl městem na kole, srdečně na mě mávali a zvali mě na pivo. V Číně si jde každý sám za svým.

Jací jsou Taiwanci?
Na rozdíl od obyvatel kontinentální Číny nesmírně přátelští a otevření. Je to také velmi bezpečná země. V Číně, kterou jsem z velké části projel, takže mohu srovnávat, vidíte všude policii, kamery. Na Taiwanu jsou také policisté, ale není to o represi, prostě projedou se spuštěnou houkačkou a světly, takže víte, že tam jsou, ale to je všechno. Je to kultivovaná společnost, kde funguje demokracie, i když i tam se objevují určité pročínské, ale na druhou stranu i protičínské tendence. Vše ale v rámci demokratických principů.