Nejrychlejší hasič světa je z Frýdlantu v Čechách

Výstup do věže Sydney Tower vysoké 250 metrů zvládl s časem 11:23 minut a za svůj výkon srovnatelný s výkonem olympionika získal zlato. Česká republika bodovala ovšem v Austrálii hned několikrát a kromě zlata přivezl český tým i bronz za štafety a celkové umístění. Česká republika se tím stala respektovanou zemí. „Je to věc prestiže českých hasičů. Před čtyřmi lety na světových hrách v kanadském Vancouveru si nás pletli s Poláky nebo dokonce s Rusy. Dnes patří čeští hasiči spolu s Němci či Brazilci mezi nejlepší na světě a všichni účastníci od Austrálie do Číny vědí, kde ČR leží," říká Jan Semerádt. Vítězství vybojoval v ostré konkurenci téměř dvoustovek závodníků, profesionálních hasičů ze 48 zemí světa.

Jak jste se na závod připravoval?
Těžce. Dobrá fyzička je u hasičů základním předpokladem, takže v rámci všeobecné přípravy, ale hlavně na kole, jezdím denně z Frýdlantu do práce a z práce na kole. Samotný běh jsem trénoval v hasičské věži, což jsou tři patra a ty jsem vyběhl 30x za sebou nahoru dolů. No a pak jsem hlavně trénoval na skokanských můstcích. To je 160 výškových metrů. Schodiště v budově krajského úřadu má 100 metrů, to je málo a navíc v přírodě se přeci jen běhá líp.

Ale samotná fyzická příprava asi nestačí, co psychika, při tak extrémním závodě, kdy běžíte nekonečných 83 pater v kompletní hasičské výzbroji včetně dýchacího přístroje na zádech?
Musíte to mít v hlavě. Soustředit se, běžet ve stejném tempu, přes dva schody. jakmile hlava vypne, přestanete se soustředit, je zle. Je to velký nápor na psychiku, v jednotlivých patrech se občas objeví světelné tabule, které hlásí, v jakém poschodí právě jste. To někdy pomůže, jindy si naopak řeknete teprve 39.

Přišla krize?
Sám jsem ji nezažil, jak jsem říkal, je to hodně o koncentraci. Ale když hlava vypne, je to špatné. Člověk buď přestane mluvit a jen zvrací nebo vypustí hlava, začnete si říkat, kolik ještě pater, přijde krize a je konec. Obvykle se to stává tak nad 50. patrem.

A co děláte, když se něco takového stane někomu před vámi? Pomůžete mu nebo jedete na výkon?
Samozřejmě, jsou to hasičské hry, vychází to už z naší profese. I když jde o závody, nejsme soupeři, pomáháme si. V regulích závodu ostatně je, že když doběhnete závodníka, který je vyčerpaný, počkáte u něj na dalšího, který dá zprávu a závod se zastaví.

Při běžných závodech pomáhají fanoušci, dostanete občerstvení, jak je to tady, na obyčejném schodišti, tam asi fanoušci nebudou…?
Obrovská síla fanoušků je dole a pak nahoře v cíli. Vybíhá se po minutě, a v některých patrech je služba, která vám může nabídnout vodu, ale to je sebevražda. Zahltíte se a můžete skončit. Musíte prostě soustředěně, systematicky, v určitém tempu běžet a soustředit se jen na to.

Jel jste do Austrálie s tím, že půjde o zlato?
Jel, to je asi normální, že chcete zvítězit, s tím do toho přeci jdete. Chtěl jsem získat medailové umístění, v nejhorším skončit v první desítce.

Věděl jste, kdo bude vaším největším soupeřem?
Konkrétně asi ne, i když Němci jsou hodně dobří, takže na jednoho jsem v této souvislosti myslel. Ale obecně jsme hodně měli strach z výpravy z Hongkongu. Jednak patří spolu s Němci a Brazilci ke špičce a pak, je jich hodně. zatímco nás jede 11, jich je 300, takže se dá předpokládat, že se od nich nějakého překvapení dočkáte.

Běh do 83. poschodí s výstrojí je jen jedna z disciplín Světových hasičských her. Které jsou ty další, v nichž jste pro ČR získali další cenné kovy?
Jde o jakýsi hasičský víceboj, zvaný T.F.A. (Nejtvrdší hasič přežívá, pozn. redakce). První disciplínou je roztažení hadice na délku 90 metrů a smotání do barelu. na dalším stanovišti se posunuje těžké závaží pomocí mechanismu o jeden metr, následuje přenesení 20 kilového barelu na 60 metrů včetně projití tunelem, překonání 3 metrové bariéry s pomocí lana a přemístění figuríny na vzdálenost 100 metrů pomocí speciálního úchopu. Figurína váží 95 kilogramů. Třetí disciplínou je výsun 10 metrového žebříku, výběh s barelem do třetího patra a našroubování proudnice na stříkačku. Poslední disciplínou víceboje je výběh do 17. patra.

To všechno v kompletní výstroji?
Jistě, všechny disciplíny se odvíjejí od naší práce. když někoho zachraňujete v hořícím domě z osmého poschodí, také běžíte těch osm pater třeba třikrát, když je tam těch lidí víc, a hadice rozbalujete třeba v lese. Teď zrovna jsme třeba nacvičovali záchranu lidí z lanovky na Ještědu, k tomu všemu potřebujete mít dobrou fyzičku.

Kdo s vámi ještě byl ve štafetách?
Měli jsme dvě, se mnou v té bronzové byli kluci z Berouna, Ústí nad Orlicí a Prahy, ve druhé , která se umístila v první desítce byl Jan Kubíček z Děčína a kolegové z Nového Jičína a Zlína.

Co jste si kromě medailí z Austrálie přivezl, jaké poznatky? Měl jste čas se trochu rozkoukat?
Austrálie je svým způsobem dost policejní stát. Na jednu stranu úžasná svoboda, pokud nepřekračujete pravidla, na druhou stranu poměrně vysoká kriminalita. Hodně bezdomovců, z nichž úplně nejnižší kastu tvoří původní obyvatelé. Lidé se naučili žít ve svých uzavřených komunitách, rodinách s přáteli a je tam hodně běžné, že se o druhé příliš nezajímají.

To slyším poprvé, z rozhovorů jsem měla pocit, jaká je to úžasná slunečná země plná usměvavých lidí…
Tak to je, když se o nikoho nestaráte. Také je tam dost draho. Třeba pivo v centru Sydney přijde na 10 až 18 dolarů a když si vyděláte zhruba 1000 dolarů a polovinu dáte jen za nájem, tak to na nějaké vyskakování není. Poměrně drahá je tam i veřejná doprava, cesta vlakem do centra vás vyjde třeba na 16 dolarů. Lidé raději jezdí autem, což je vyjde levněji, ale zase jsou tam obrovské zácpy a do města se autem stejně pořádně nedostanete.

Bavili jste se s australskými kolegy jak u nich funguje systém hasičské záchranky, jaká struktura?
Je to dost podobné. Ve velkých městech je centrála, menší jsou u vlakových stanic. Snad odlišná je jen barva aut, kromě červených tam jezdí i žluté a jsou hodně reflexní, aby byla v hustém provozu dobře viditelná.

A jakou má v Austrálii profese hasiče společenskou prestiž?
Stejně jako všude jinde na světě obrovskou. Hasiči jsou vnímáni jako první ze všech záchranných složek. Už i proto, že jsou často na místě jako první.

Na závodech byli také Američané, mluvili jste s nimi o 11. září? Jsou schopni se o traumatu, které postihlo celou Ameriku, ale i hasiče, kteří zachraňovali mrtvé z trosek a mnoho jich přitom také zahynulo, vůbec ještě bavit?
Letos k tomu nebyla příležitost, ale loni jsme s nimi při jedněch závodech strávili celý den. Z newyorských hasičů, z těch, kteří u toho byli, o tom nechce mluvit žádný. A když, tak ještě stále se slzami v očích. Doslova. Pořád se jim vrací vzpomínky, kdy ze sutin vytáhli mrtvého kolegu. Z centrálních stanic v New Yorku tam zůstalo 340 hasičů. Je to velké trauma.

Vaše profese je kromě velké fyzické zátěže nesmírně těžká i na psychiku. Jak taková neštěstí, hromadné havárie, požáry s oběťmi zvládáte?
Nikdy dopředu nevíte, co se bude dít a to je pro nás obrovský motor. Musíte zvládnout situaci, zachraňovat. Ostatní si nepřipouštíte. Paradoxně mnohem horší na psychiku pro nás je, když tu musíme sedět a čekat na stanici.

Na závěr

Mám připravené ještě některé otázky, ale z reproduktoru na služebně se ozve hlas velitele. Vyjmenovává ty, kteří se mají dostavit k veliteli. Jméno Jana Semerádta je mezi nimi. Zdvořile se omlouvá a rychle se rozloučí. Dochází mi, že tohle není žádná hra. Je to tvrdá práce, kde jde o životy lidí. Nás. A zlaté medaile na tom nic nemění.