Některé věci jsou jen za odměnu. Mezi „křižáky" (rozumějme dobrovolníky Českého červeného kříže) je takovou odměnou figurovat při velkém cvičení nebo při ukázkách v hlavní roli. Jde-li o součinnostní akci při Dni IZS, jako hlavním bodu programu, pak o to víc, protože se dívají ještě k tomu davy lidí. Nemohla jsem ve čtvrtek ráno proto dospat… Mám roli řidičky v simulované dopravní nehodě.„Pojďte raději do stanu, ať neděsíme děti…" utrousil chlap jako hora v červené zástěře s logem ČČK na prsou. Vypadá spíš jak řezník. Jako kdyby v zástěře právě zařízl podsvinče. Vím, že mám schůzku s hlavním maskérem, tak chápu, proč má ruce od „krve". „Zavřete si oči a jdeme na to," uklidňuje mne s tím, že hotovi jsme za půl hodinky.

„Šmarjá! Kdo vám rozbil ciferník?" ptá se policista, kterého znám od vidění z dopravky. Maskér mi podává zrcátko: „Šmarjá!" vydechnu.

Zahrát vše podle přesných instrukcíZ

„To není jen tak posadit se do auta a dělat jako zraněného. Jde o opravdový zásah," upozorňuje mě rusovláska velmi razantním hlasem. Nemít na prsou také logo kříže, řekla bych, že je u armády. Generál v červeném. „Dobrý den, paní ředitelko," zdraví ji šedovlasý starší muž ve sportovním.

Aha. Trefa. Ne generál, ale generálka. Vím tedy, že ona bude celý zásah moderovat. Stručně popisuje, jaká že jsem utrpěla zranění. „A teď hlavně, bolí vás tady, uvnitř hrudníku, velkou bolest máte nosu, je zlomený, takže i hlava jako po otřesu… Rozumíte? Zkuste si to, co nejvíce vsugerovat. K tomu zlomená obě předloktí…" chrlí informace a vede mne k připravenému havarovanému autu.

„Helmu a brýle!" zavelí hasič v šéfovské uniformě. Ten počet pecek hovoří jasně. „Jsou to vaše oči, jistota je jistota," dodá smírně. „Srazila jste dítě na kole, nabourala jste, máte bolesti, krvácíte v obličeji …" znějí úsečné příkazy a pro jistotu efektu více krvácejícího obličeje mne maskér ještě kropí. Sladkou tekutinu podobnou sirupu mám i na zubech, mezi rty a stéká zvolna po krku.

„Srazila jste dítě. Srazila jste dítě." Běží mi stále hlavou. Koutkem oka, které jde i přes umělou krev otevřít, se podívám před auto… Metr vysoká figurína, na které se učí resuscitace, leží u kola na zemi. Bez známek života… a tak to má také vyznít. Dítě bez helmy má jen pramalou šanci při střetu s autem přežít…

Majáky přivážejí pomoc a vysvobození

Opakuji si všechny povely k bolesti, sugesce funguje a snad ji i pomalu cítím. Upadám jako by do letargie, což by simulovalo nástup šoku. Před očima se stále promítá pohled na nehybnou figurínu s „ošklivě rozbitou lebkou". „Paní, paní, slyšíme se?" s jemným stiskem ramene mne vytrhuje melodický mužský hlas.

Komu asi patří? Je to mladý pan doktor? Jen zachroptím, ale reaguji. Tak to mám „v popisu práce". On ale nezmlkne. Mluví a mluví. Cítím, jak si usedá za mě na zadní sedadlo. Už vím, že je to hasič a brzo mne dostanou z auta, už na tom ostatní pracují a sanitka už je také tady, teď se na mě podívá i pan doktor. „Nemějte strach, už jsme u vás," pokračuje mne zatím neznámý hlas.

Bude rámus, ale nic špatného to není

Vnímám k jeho hlasu i dotyk obou rukou, malíčky se opírá o mou dolní čelist a palci mi pevně jistí hlavu v úrovni uší. Má gumové rukavice. Brrr. Určitě by měl i příjemné ruce. Vnímám i přicházející ženský hlas. „Slyšíme se, jsem lékařka." Kývat hlavou už moc nemohu, ruce hasičovy nepovolí. Zamžourám…

Nádherně modré usmívající se oči rámují plavé vlasy neposedně padající z pod červené přilby. Hlesnu, že ano. „Dám vám na prst takovou krabičku, ano? A ještě napíchneme žílu, trochu vám zatím ulevíme od bolesti, ano?" Ani nečeká na můj souhlas a rovnou pracuje. Vnímám její rozhovor s nějakým mužem. Druhý lékař, jasně. „Dáme vám takový pevný límec, ano, aby se vám zpevnil krk. Pojďte, tak zezadu mi pomozte, jo, tak, ještě… a je to."

„Teď uslyšíte jakoby velkou vrtačku, nebojte se. Ten zvuk tu musí být, to je potřeba. A trochu to s námi zakymácí, to děláme my, nic špatného se neděje," popisuje jeden rámus za druhým můj neznámý hlas.

Světlo z nebes s velkou úlevou

Pootevřu oko a „šmíruju", co se děje. Obrovské hydraulické nůžky cvaknou sloupek jak malinu. Cvak a další. „Vem to a hop," stihnu postřehnout povel. Naráz mne oslní i přes zavřené oči slunce. Chlapi uloupli střechu auta jak víčko konzervě od rybiček.

„Dáme kendrika," domlouvají se mezi sebou moji zachránci a já rychle v hlavě kalkuluji, jak budou mých sedmdesát tahat ze sedačky. Rázem chápu, co asi kendrik je. Pevnou desku mi opatrně zasouvají za záda a kurtují od kyčlí až po temeno. Doktor si pohmaty mého hrudníku, břicha i kyčlí ověřuje, kde mne co bolí a co chvíli cítím něčí prsty na krční tepně.

Nechávám se opečovávat. Hlas těsně u hlavy melodicky popisuje každý úkon o pár vteřin před tím, než jej ucítím. „My vás teď nadzvedneme a vyneseme na nosítka. Může to třeba trochu zabolet, ale už brzo si vás úplně převezmou lékaři, ano?" Nikdo nečeká na můj souhlas a já se vznesu. Kolik mne nese chlapů? Nevím, je to jako na vodní vlně, která mne zhoupla. Sotva cítím pod sebou podložku, jako by mne pohltila. „To jsou vakuová nosítka," vysvětluje hlas jakoby na rozloučenou.

Poslední zahoupnutí a zase šero. Dveře jedoucí v ližinách vydávají nepříjemný zvuk. „Máme naloženo…," směje se doktora. „A jedem pod sirénou, ať si to naše zraněná užije," sekunduje její tmavooký kolega. Tu a tam mu vidím ve vlasech šedinu… Vyrážíme.