Takhle poeticky začali své vyprávění o setkání s kadidlovníky, baobaby,nedotčenými plážemi a velbloudy liberečtí cestovatelé, bluesman a psycholožka Michal a Kateřina Krtičkovi.

Přiznám se, že neznám moc lidí, kteří vyrážejí právě do Ománu…

A to je právě pro nás výzvou! Plánovitě se vyhýbáme hlučným davům cizinců a turisticky obvyklým místům. Na cestách se snažíme žít skromně, jíme s domácími, spíme v zařízeních pro místní, protože za pravý luxus považujeme už jen tu možnost po dané zemi svobodně cestovat a obohacovat se poznáním, dojmy, zážitky a pozorováním místních kulturních a náboženských zvyklostí.

Jak jste se připravovali?

Omán není turistickou zemí s bohatou sítí ubytovacího zařízení, proto je dobré zajistit se pro případ nesnází svým spacákem a stanem. Míváme sice itinerář cesty, ale také se necháme překvapit, kam nás okolnosti zanesou. A tak se tomu stalo i letos, kdy jsme měli připravenou cestu do hor kolem vnitrozemské Nizwy. Cestou do hor Jebel Shams jsme však prastaré auto „uvařili", a tak jsme dostali nápad ponechat ho na několik dní odpočinout na parkovišti v Nizwě a přistoupit do nočního autobusu na trase Muscat Salalah Což je přes tisíc kilometrů. Nakonec se to ukázalo jako nejlepší nápad.

Co bylo vaším cílem?

Nejprve několik přechodů v pohoří Hajar nedaleko města Nizwa, kde se tyčí třítisícové štíty, díky nimž se také Ománu přezdívá Švýcarsko Arabského poloostrova. Hory jsou pouštního charakteru, v jejichž údolích se skrývají nádherné hliněné vesnice obklopené šťavnatou zelení. Udržovaná políčka, datlové hájky jsou protkány zavodňovacími kanály, hory jsou jakoby rozekláté rituální dýkou a tvoří hluboké kaňony. Srdcem jihu Ománu je město Salalah, které si bije svým vlastním rytmem. Město při pobřeží Arabského moře, vyrostlé v poušti, lemované hradbou Dhofarských hor. V období letních monzunů tvoří neobvyklou podívanou. Všechno se rázem zazelená, přes příkrou stěnu hor se řinou divoké vodopády. Krávy, kozy a velbloudi se ve velkých stádech pokojně pasou.

Mluvili jste o archeologických nálezech…?

V Sumhuramu, současné archeologické lokalitě, se nacházel nejvýznamnější starověký přístav, centrum vývozu kadidla. Tady končila první, pozemní fáze a začínala proslulá mořská kadidlová cesta. Cenné hrudky putovaly na trase do Středomoří, do Indie a Číny, do Afriky.

Ačkoli se zachovaly jen zdi a kamenné valy, místo si stále uchovalo svou výjimečnou krásu.

Překrásný byl i pohled na lagunu, na níž se brodí volavky a plameňáci. Na dohled dva skalní útvary Khor Rori, které navozují dojem přirozené brány.

Mluvili jste také o baobabech, stromech, které většina z nás zná jen z Exupéryho Malého prince…

Setkání se stromovými velikány-baobaby bylo nečekané a ohromující. Odkazy v průvodci byly nejasné a domácí ani netušili o nedaleké přítomnosti těchto stromů. Jen jsme zaznamenali prapodivný strom v jedné zatáčce a jati podezřením, že by tu mohly být další, sjeli jsme po hrbolaté cestě. A před námi se otevřelo údolí s nepřehlédnutelnými větvemi baobabů. Nikoliv jeden ohromující solitér. Hned celý les těchto velikánů, kteří pamatují ještě starozákonní proroky. Bylo to ohromující! S nadšením houbařů českých lesů jsme pokřikovali „tady,tady a další!". Nemůžeme ani uvěřit, že ta šedivá skála před námi připomínající nohy slona gigantických rozměrů, je strom.

Vím, že cesta do Ománu nebyla první výpravou do arabského světa, jací jsou zdejší lidé?

Skutečně, pro arabské země máme neobvyklou slabost právě kvůli lidem, kteří nás přijímají s neobvyklou vřelostí a pohostinností.Když jsme ještě cestovali s dětmi, dostávalo se nám dokonce určitého privilegia, protože rodina je pro muslimy velmi vážená.

V Ománu jsme se v jednom z údolí setkali s místní mládeží, která dováděla u vyvěrajícího pramene v přírodně vytvořeném bazénku. Nás dostatečně odradil odkaz na možný výskyt parazitického onemocnění.

Setkali jsme se tu i s ománskou rodinou muž středního věku, sedm dětí a jeho dvě ženy, které vesele švitořily a přitom si schovávaly už i tak dost zahalenou tvář. S údivem i zájmem zároveň pozorovaly, co tuhle Evropanku nutí lozit s čímsi na zádech po strmém kopci. Z jejich vtipkování a při pohledu na kabelky Versace je mi jasné, že by je nic podobného nenapadlo. Zvlášť když si ze značkových kabelek vytáhly tablet a fotily si mě… Byly jsme si exotikou navzájem. Při bujarém loučení, které zajišťoval manžel Ahmed, jsme byli obdarováni čerstvě natrhanými nakyslými plody tamarindu a chlazenou Coca-Colou. Pohostinnost je v arabském světě geneticky předávanou přirozeností.

Co ještě byste zařadili mezi pozoruhodnosti Ománu?

Bezesporu místní pláže. Dovedete si představit kilometry a kilometry pláží pokryté bělostným pískem, malebně zaklíněné mezi hradbu útesů obývající jen a jen hejny racků, čekajících na zbytky od rybářů z Mughsailu? Spodní proud je silný, vlny s divokou silou srážející naše těla bojující se stabilitou. Obvykle nás vlna podsekne a vyvrhne jako zmateného vorvaně směr pobřeží. Ostatně obrovité tělo velryby jsme zahlédli z místní kavárny. Břehy Ománu jsou proslulým místem, kam se stahují hejna těchto velesavců a také dovádivých delfínů.

Pobřeží se táhne až k jemenským hranicím je opuštěné jak turisty, tak místními. Pohoří tu totiž vytvořilo fjordy a ostré štíty padající až k pláži. Ty nejkrásnější se nacházejí u Fizayah.

Jsou ukryty před zraky autoturistů, přesto je cesta dosažitelná běžným vozem. Cesta se nám odmění místem, kde se tyčí rozlehlá a vysoká termitiště, právě rozkvétají lahvovníky tvořící u země baňky a báně roztodivných tvarů a velikostí. Příboj tříští přirozené skalní vlnolamy. Koupání v teplém blankytném moři je pak mimořádnou odměnou.

A co kulinářské zážitky?

Samotná ománská kuchyně je poměrně fádní, ale to nikomu nevadí, protože jih Arabského poloostrova je křižovatkou kuchyně jihoindické, bangladéšské, pákistánské a libanonské. Zatímco na severu jsme si jídlo „dopalovali", na jihu i po prosbě „no spicy" jsme hasili oheň v puse. Pečou se ryby na zázvoru, jehněčí birjání, osvěžující lahůdkou je libanonský bulgurový tabouleh. Humří klepeta tu zpracují jako odřezky do polévek. Krevety a langusty v listové zelenině s čerstvým koriandrem nemají chybu. Na rozloučenou jsme si dali kávu čerstvě umletou s kardamomem a šafránem, čaj s mlékem a garammasalou. A věřte, že prosluněný a provoněný ománský sultanát se nám tak jen těžce opouštělo.

Malé zamyšlení s vůní kadidla

„Ka-did-lov-ník", při zasněném vyslovení tohoto jména se přeneseme do historie a fantazie vytvoří čarokrásný až mystický strom hodný vysazení k branám ráje. Skutečnost je však až hrubě pragmatická. Jedná se totiž o nevzhledný strom, jehož haluze připomínají rozházené až rozčilené klikyháky nesourodě rostoucí do všech stran. Bradavičnatý, rozpukaný, svlékající průsvitnou kůru jako kůži hada. Pro potěchu oka by jistě v zahradě Prorokově vysazeny nebyly. Ale pak, spolu s naříznutím kůry, přijde zázrak. Zraněný strom zapláče, a místo slz roní voňavé krůpěje bílé pryskyřice. Boswellia sacra, v místních poměrech známý jako Frankinsence tree neúnavně vytváří smolnaté hrudky, které byly ve starověku ceněny na stejné úrovni jako zlato. Není náhodou, že bibličtí mouřenínští králové z Východu přispěchali s dary židovskému králi, jež právě tuto vzácnost obsahovalo. Kadidlo však bylo známo již ve starověkém Egyptě, kdy si ho královna Hatšepsut nechávala vozit z tajemné země Punt, dnešního Somálska.

Kadidlovníkové bílé ztvrdlé slzy byly ceněny i pro léčebné působení, mají antibakteriální účinky a olibanový olej se dodnes používá při léčbě artrotických bolavých kloubů. Vůně kadidla pomáhala navozovat meditativní stavy vědomí, odtud se vzala, kromě zdravotního vykuřovacího efektu, tradice pálení kadidla v kostelích, mešitách či jiných svatostáncích.

Kadidlo v Ománu dnes pálí každý- sultán i obyvatelé polorozpadlých hliněných domků. Bohatší si dopřejí hasiki, což jsou hrudky až hroudy téměř hnědé pryskyřice. Chudší, ti pálí zbytky po prosátí méně kvalitního kadidla nebo světlé iránské. Když se však vůně přivede k životu, i z hliněné chatrče vytvoří posvátný chrám a všechny sociální rozdíly jsou tímto smazány. To, co se dříve vyvažovalo zlatem, dnes můžete najít i mezi pytli čočky a mouky ve vesnickém koloniálu.

Postřehy z ptačího a velbloudího ráje očima Kateřiny Krtičkové

Geologicky velmi zajímavá je také krajina v okolí Tawi Attair, západně od Salalah.

Objevují se zde propadliny obrovských rozměrů, které se řadí k největším na světě. Taková „ďáblova díra" je jako dvousetmetrový trychtýř do země. Je to však spíše místo pozemského ráje díky přítomnosti zpěvavých ptáků. Čím hlouběji jsme se nořili do „díry", tím se zlepšovala akustika a my zažívali doslova koncert trylkujícího ptactva. Ne nadarmo se Omán nazývá ptačím rájem, protože zde přezimuje na osm set druhů ptáků.

Cestou do hor není možné minout Wádí Darbat. Údolí se táhne několik kilometrů a spíše dělá dojem slovenské doliny, kterou protéká tichá říčka se zatravněným břehem. Místo ovcí jsou však na pastvě početná stáda velbloudů. Vyrážíme do kopců, ale nejprve se musíme prodrat mezi velbloudy, kteří se nečekaně nechají s velkou důvěrou pohladit. Ruku nám ovane horký vzduch, který jejich vzrušené nozdry vyfukují. Cesta vede mezi kadidlovníky a tropickou flórou,objevujeme jeskyni plnou krasových útvarů. Krajina, v níž dosud divoce žijí levharti a karakalové. Pozorujeme žluté holuby a tyrkysově zbarvené ptáčky, kteří vysávají nektar z kvetoucích tamarindovníků. Rostou tu keříky se žlutými rajčaty, která ani velbloudi nepozřou. Tropické stromy se vzdušnými kořeny připomínají banyány. Sejdeme k řece a zaslechneme nezvyklé zvuky. Údolím se kolíbá asi padesátikusové velbloudí stádo. Nedočkavě mručí a žene se přebrodit řeku. Nabízí se nám skutečně nevšední podívaná spatřit tyto symboly zlatavých pouštních dun v lesíku brodící se řekou. Mláďata se mačkají na své matky a úzkostlivě hýkají, kozlíkovsky hopkají a chvílemi se ztrácí pod hladinou i jejich hrb.

Kateřina Krtičková