„To se neudrží. Maximálně do šestého měsíce. Musíte na potrat," znělo rezolutně z úst paní doktorky. „Ne, já to zkusím a počkám. Potrat by když tak stejně přišel. Ale sám," řekla mladá nastávající maminka a postavila se tím proti lékařce. „Dobře, tak mi to tady podepište a jděte si, kam chcete," byla gynekoložka s prací hned hotová.

S pláčem přišla Barborka ke své mamince: „Mami, co mám dělat?" „Počkej, holka, to nějak vymyslíme," chlácholila ji matka a přemýšlela, co by se dalo podniknout. Vzpomněla si na bývalého spolužáka, který byl gynekolog. Už se desítky let neviděli, no ale zkusí to. „Ty, Leošu, prosím tě, pomoz mi," obrátila se na něho. „Jeďte do Brna, syn je tam primářem. Pomůže vám."

Okamžitě Barborku hospitalizovali a dělali, co se dalo.

„To se neudrží. Zbytečně obsazená postel, zbytečně drahá léčba," nebrali lékaři ohled a hned u postele Barborky u vizity rozumovali. „Mami, to je hrozný," stěžovala si dcera matce do telefonu. Ta nelenila, nastěhovala se do Brna k sestřenici a každý den dlela u lůžka těhotné. Konzilium si už před ní takové hovory nedovolilo. Naštěstí hlavní slovo měl primář. „Chtějte to děťátko, moc ho chtějte a uvidíte, že to dobře dopadne," povzbuzoval dívku.

Teď v lednu čeká Barborka už čtvrté miminko. Sice musí celé těhotenství zase ležet (jako všechna předchozí), ale lidský život za to přece stojí.