Právě tady se soustřeďují pacienti, kterým selhávají životně důležité funkce. Dostávají se sem také lidé v kritickém stavu po vážných dopravních nehodách, jež sváží sanitky a vrtulníky na liberecké traumacentrum z celého kraje i přilehlých oblastí Krkonoš či Mladoboleslavska. „Za čtyři desítky let prošlo naše oddělení obrovskými proměnami. Technickou vybaveností, ale hlavně úrovní léčebné péče, která je naprosto srovnatelná s celým světem,“ říká o libereckém ARO jeho primář Dušan Morman.

Jak se toto oddělení za uplynulých 40 let proměnilo?

Tou největší proměnou si prošly především medicínské technologie. Třeba plicní ventilátory, které kdysi nebyly vybavené ani alarmy. Pacientům slouží umělá ledvina a ve spolupráci se zdejším kardiocentrem využíváme také extrakorporální oxygenaci. Zařízení, které může v případě potřeby nahradit plíce nebo dokonce i srdce.

A jak se za ta léta změnila struktura pacientů?

Změnil se hlavně jejich věk. S tím, jak se medicína a přístrojové vybavení neustále vyvíjí a zlepšují, se lidé dožívají mnohem vyššího věku. Když tyto pacienty, často třeba se závažným chronickým onemocněním, postihne navíc ještě zápal plic nebo chřipka, životní funkce se rychle hroutí a jejich stav vyžaduje vyšší stupeň péče. Dostávají se sem také pacienti po komplikovaných operacích, které se dříve neprováděly. Souvisí to i s rozvojem anestezie. Pacienta při komplikované neurochirurgické operaci můžete uspat i na několik hodin, to dřív bylo nemyslitelné.

ARO v Krajské nemocnici v Liberci.

Myslela jsem si, že se sem naopak díky rychlým autům a motorkám či zálibě v adrenalinových sportech budou dostávat spíš ti mladší.

Co se týče motorek, tak to zdaleka nejsou jen ti mladí. Silný stroj si většinou nemůže dovolit mladý člověk, takže jsou to spíš padesátníci a šedesátníci. Cyklistů přibývá, to ano, ale co se jiných adrenalinových sportů týká, třeba horolezectví nebo paraglidingu, jsou to spíš jednotlivé případy.

Liberecké ARO je výjimečné také v oblasti záchrany pacientů s masivním krvácením a poruchami srážlivosti. To je důležité zejména u polytraumat, tedy pacientů po těžkých haváriích, kde často dochází k rozsáhlému vnitřnímu krvácení nejen při poraněních vnitřních orgánů, ale třeba i zlomeninách pánve, kdy je úbytek krve značný. O jakou metodu či technologii jde?

Jako jedno z mála nekardiochirurgických oddělení disponujeme takzvanou rotační tromboelastrometrií. Díky tomu ve velice krátké době, v rozmezí několika minut, získáme obraz o poruchách srážlivosti. To nám umožňuje velmi rychle reagovat. Laboratorní cestou bychom čekali i 40 minut. Jako první v rámci České republiky jsme zavedli koncept léčby život ohrožujících krvácení bez použití plazmy, ale s použitím koagulačních faktorů. To nám, velmi zjednodušeně řečeno, umožňuje využít z krve přesně ty složky, které pacient k zastavení krvácení potřebuje.

Kolik pacientů vaším oddělením projde?

V současné době je to něco mezi 390 až 400 pacienty. Proti roku 1978 je to zhruba dvojnásobek. Jenže zatímco pacientů přibylo, prostory zůstaly bohužel téměř stejné. Začínali jsme s osmi lůžky, dnes jich máme devět. Ideální počet by byl 14, ale zatím není kam rozšiřovat. Hned po stavu pacienta je pro nás tím největším stresem právě to, kam ho umístíme.

Jak to řešíte?

Velkou naději vkládáme do modernizace. Zatím využíváme i specializovaná lůžka na jednotkách intenzivní péče.

Práce na vašem oddělení je nesmírně náročná i po psychické stránce, máte tu pacienty ve velmi vážných stavech, často na samé hranici mezi životem a smrtí. Jak se vám daří udržet personál, s jehož stavem se potýkají snad všechna oddělení českých nemocnic?

V roce 1978 jsme začínali s devíti lékaři a 20 sestrami, dnes se o pacienty stará 43 lékařů a 60 sester. Nejde jen o samotné oddělení. Na anestezii je totiž závislých 60 až 70 procent provozu nemocnice. Jsme taková služba pro ostatní oddělení. Veškeré operace, závažnější vyšetření, magnetická rezonance… to všechno se už dnes bez anesteziologů neobejde. Pacientovi se věnujeme před operací, během ní i po ní. Sester je méně, než bychom potřebovali, ale s anesteziology problém nemáme. I přes velkou náročnost je o práci na našem oddělení velký zájem.

ARO v Krajské nemocnici v Liberci.

Mluvil jste o stresu, který provází permanentní boj s nedostatkem lůžek. Není ale psychicky mnohem náročnější čelit úmrtí pacienta, třeba po těžké autohavárii, kterého se přes veškerou snahu nepodařilo zachránit, a následně to sdělovat rodině?

Je to psychicky náročné. Musíte se smířit s tím, že ne vždycky vyhrajete, a nesmí vás to ničit. Nesmíte vyhořet. Když vám tady třeba leží velmi mladý člověk, přijedou rodiče a vy máte projednávat transplantační program, protože život konkrétního pacienta se už zachránit nedá, ale může zachránit život někoho jiného, je to vždycky velmi těžké.

Procházíte nějakým speciálním školením?

My starší předáváme zkušenosti a pomáháme těm mladším kolegům. Ale většina našich lékařů prošla školením pro komunikaci v těchto situacích v pražském transplantačním centru. Nemůžete se však naučit všechno. Někdo to má v sobě od přírody, někdo se s tím vyrovnává hůř. Všichni jsme jen lidé. Za těch téměř 40 let praxe jsem ale poznal, že těm, kteří jsou nějakým způsobem věřící, se to daří zvládat lépe.

Jedna mladá lékařka mi kdysi řekla, že od svého profesora dostala do života radu, že lékař zmůže 50 procent, ostatní musí nechat na Bohu nebo přírodě. Podepsal byste se pod to?

Podepsal, ale mám i svou vlastní formulaci: „Když pánbůh chce, tak pomůže. My jsme tu od toho, abychom nic nezkazili.“ Hodně jsme pokročili v paliativní medicíně. Tam, kde už nelze nic dělat, vysvětlujeme, že se proti přírodě jít nedá. Snažíme se nedělat nic, co už jen prodlužuje trápení, ale umožňujeme, aby lidé drželi umírajícího alespoň za ruku, protože nikdo by neměl umírat sám. A stává se, že se už opravdu nedá udělat nic, a přesto nám příbuzní přijdou i za tuhle možnost poděkovat. To jen totalita nás učila, že umírat má člověk v nemocnici sám a nejlépe za plentou.