Nástrojař mezi kaktusy. Josefu Novákovi z Českolipska učarovala pichlavá krása

Už jste svou sbírku někdy stěhoval?
Sbírku jsem během života přesouval několikrát, vždy jen po České Lípě, než jsem zakotvil pouze pár kilometrů od ní. Přesuny nebyly pro kaktusy celkem žádný problém.

Máte nějaké oblíbence v rámci své sbírky?
Vážím si pochopitelně těch, s nimiž jsem začínal. Třeba teď některá vyhlíží škaredě, ale když rozkvete, je úžasná. I nám sběratelům se ale kytky okoukají, a tak když se objeví nějaká novinka, tak ji člověk touží mít. Pokud ji získá, pak je na nějaký čas jeho „oblíbenec“. Velikým potěšením pro mě ale třeba také je, když koncem května pařníky s kaktusy zdobí záplava pestrých květů. Mám i vysokohorské miniatury z Bolívie, ze čtyř tisíc metrů nad mořem. Jiné druhy jsou z jižních států USA jako Nevada, Nové Mexiko, Utah, Arizona. Další z Mexika, Argentiny a Chile. A to jsou vidět jen květy, od bílé po temně fialovou barvu, samotné kaktusy nejsou ani vidět.

Co je podle vás nejdůležitější vlastností pro kaktusáře?
Trpělivost! Základní informace je dobré nastudovat, ale pak se už do toho musí člověk ponořit, přemýšlet, být trpělivý a čekat na výsledky snažení. Zdůraznit chci i fakt, že my amatéři a „ortodoxní kaktusáři“ se kaktusy snažíme pěstovat jinak. Kytku chceme mít takovou, jak pomalu rostla v přírodě a jak jsem ji i sám viděl v přírodě. Bráníme také vzniku hybridů. Vypěstovaná semena pak také vracíme do původních lokalit, které jsou zejména v Mexiku ničené civilizací, výstavbou. Tuto formu ochrany mizejících druhů děláme už léta, ale nikdo nás za to neocení.

Kam se má člověk, který se rozhodl věnovat pěstování kaktusů, obrátit, kde si má obstarat kvalitní základ pro svou sbírku?
Určitě je nejlepší začít tím, že si vyhledá kontakty na některý z kaktusářských spolků. A obrátí se na jeho členy. I my tady na Českolipsku máme svůj spolek, stýkáme se i s kolegy z okolních regionů. Začátečníky vždy rádi uvítáme, poradíme. Je jen škoda, že už neděláme výstavy jako v minulosti. Doporučuji si obstarat náš časopis, je inspirativní. V rámci republiky má náš spolek ve svých řadách i světové odborníky. Ale dnes lze nakoupit základ sbírky i přes internet.

Lidi často odpuzují trny kaktusů. Nejspíš jste na jejich píchání zvyklý, že?
Samozřejmě, už vím, jak je vzít do ruky. Nemohu sahat na ty s chomáčky, ty z prstu už nevyndáte, na ně jdu s peánem.

Jakmile jsem ponořila ruce do vlny, už jsem je nevyndala, říká oceněná tvůrkyně

Kdy a jak jste přišel kaktusům na chuť?
Kaktusů jsem si začal všímat, když mi bylo kolem čtrnácti let. Po devítiletce jsem chtěl jít na školu, měl jsem i v 9. třídě velice slušné známky, ale táta mi vyjednal, že se půjdu vyučit jako nástrojař, formíř. Na učilišti byl mým mistrem odborného výcviku pan Flusek a ten byl u zrodu mého celoživotního zájmu o kaktusy. Řekl mi, pojď se podívat do Arbesa (pozn. redakce: českolipský hostinec U vévody, pod nemocnicí), začínám dělat výstavu kaktusů. Tak jsme tam s tátou šli. Vystavovalo tam osm chlapů a čtyři byli nástrojaři, tak mě to chytlo. Když jsem tam viděl ty nádherně kvetoucí kaktusy, to byl můj první impulz. Tehdy jsem dostal asi pět menších kaktusů. Mám ještě některé z těchto mých prvních exemplářů, které jsem získal před více než šedesáti lety. Navštěvoval jsem kolegy a tak to šlo dál. Pokračoval jsem i po vojně, kdy se o kaktusy starala mamka. Já pak postavil skleník 5 x 3 metry. Jezdili jsme za inspirací a pro kaktusy do tehdejší NDR, do Drážďan a za Görlitz, kde byl ohromný komplex, doslova fabrika na kaktusy.

Vnímám, že pouhé pěstování „kytek“ asi není to jediné, co vás přitahuje a zajímá.
Na kaktusářství, které beru jako životního koníčka, mě moc baví i vzájemné návštěvy, setkání, když si vyměňujeme kytky. My si je nepotřebujeme prodávat. Pokud někdy něco prodám, tak je to pár korun, které dám na topení. Letos asi ve skleníku protopím hodně peněz. Nahoru jde také vše ostatní. Co mě stálo 50 korun, teď stojí přes 200 Kč. A z důchodu si moc vyskakovat nemohu.

Je vaše hobby i o cestování?
Za totality jsme nikam nemohli. Se světem nebyl žádný kontakt. Jezdili jsme jen do NDR, kde někteří kaktusáři měli rodiny na Západě, tak se jim kytky a semena dostaly. Například v Drážďanech byly tři ohromné sbírky, to v té době bylo něco! Stále jezdíme za kolegy na Slovensko a na Moravu. Cestování do zámoří si už odpustím. Pár cest jsem uskutečnil až po roce 1989. Když jsem byl v Argentině a Chile, tak jsem viděl kytky, které tady v té době vůbec nebyly. Tam jsme měli na semínka štěstí a ve skleníku už z nich mám docela pěknou kolekci. Tyto kusy vyžadují i specifickou kulturu pěstování. Ve své vlasti rostou jen v písku, takřka vůbec se nezalévají, dvě zálivky za rok a dost. A jen se mlží. Kaktusy z Chile v mojí sbírce kvetou od jara až do listopadu.

Sází na chuť. Při výrobě džemů skloubili mladíci z Liberce kvalitu a tradici

Kaktusy si laická veřejnost spojuje se sluncem a teplem. Jak tak velký počet chystáte na zimu?
Zaplním jimi zimní zahradu a především je přestěhuji na regály do velkého skleníku. Mám ho v zimě do posledního místa plný. Zčásti ho zaizoluji a přitápím v něm. Výhodou je, že každý živý organismus vydává určitý druh tepla. A nebudete věřit, i ty kaktusy si topí samy sobě. Vydávají malou energii, ale v tom množství 70 metrů už to něco vydá. Některé druhy mohou vydržet i mrazy do mínus deseti, další vydrží i mínus 20, ale na sucho. Zimovzdorné kaktusy se i u nás stávají trochu módou, takže si je rovněž vysévám.

Lidé nezřídka kaktusům škodí zaléváním, je to tak?
Ano. U nás kaktusářů nevidí 7 měsíců vodu. Jen pět měsíců mají růstové období a to znamená, že je v půlce listopadu zazimuji, všechny dám do skleníku, kde udržuji 7 až 8 stupňů Celsia, to jim stačí. Jsou na sucho, nesmí mít v sobě žádnou vodu, jelikož by se mohla objevit plíseň a další neduhy. Jsou to rostliny plání, kde fouká vítr, kde je suchý vzduch. I když tam zaprší, tak je tam za chvíli sucho. Vše, co tu mám v pařeništi, tak má jen 4 zálivky za rok. Proto mají trny. Trnem jsou schopni si za noc nabrat z okolí do sebe 10 % vody. Při pohledu do mikroskopu na ten trn je vidět, že je jak ementál. Těmi dírami dostává trn do sebe vodu.

Swap, slevy i charita, lidé šetří, kde se dá. Kvůli studu ale přichází o peníze

Co u nás vnímáte jako problém, s nímž se srdce kaktusáře obtížně smiřuje?
Ten největší v posledních letech vidím v tom, že lidé kupují v hypermarketech kaktusy dovezené z Holandska či odjinud. Jsou vypěstované „na vodě“, nabušené chemií, aby rychle vyrostly, nemají ani trny takové, jaké mají v přírodě. A papírové květy - k tomu nemám slov. Takže je to zase jen komerce a snaha rychle vydělat prachy. Koneckonců i ceny v hypermarketech jsou proti nám kaktusářům nadsazené. Navíc, lidé si tyto koupené kaktusy dají na nevhodná místa, do koupelen, do obýváku, do největší tmy a pak je pěkně zalévají každý týden, až v misce zůstává stojatá voda. Pěstují tak z našeho pohledu zrůdy, které se tvarově deformují, jdou třeba do špičky, nekvetou a brzy uhnijí.

Lze i takto koupené kaktusy udržet při životě a správně pěstovat?
Klidně. Když má pěstitel dobré podmínky a přišel by se poradit. V obchoďáku mu ale nic neřeknou. Viděl jsem, že tam personál kaktusy stříkal hadicí jako asparágus. Chybí odborné proškolení personálu. Přitom kytky tam, přes skleněné střechy, mohou mít slušné podmínky. Proto soudím, že by bylo možné i z takového „umělého“ holandského kaktusu udělat životaschopný, dobrý kaktus.