U svého domu vytvořil muzeum pyrotechnické asanace v někdejším vojenském prostoru, kde se likvidaci munice věnoval už od ledna 1990. V rámci své profese se dostával do uzavřené zóny již od roku 1976. Tehdy měl na starost likvidaci nevybuchlých střel, které sovětským jednotkám „padaly“ za hranice vojenského prostoru. O odsunu tisíců cizích vojáků z našeho regionu ví jako málokdo.

Zdroj: DeníkVzhledem ke své profesi jste se v podstatě stal i nedílnou součástí procesu odsunu sovětské armády, jak pro vás začal?
První pyrotechnickou služebnu v Ralsku a úkol pustit se do nezbytné očisty území jsem převzal 1. ledna 1990. Historickému a nezbytnému procesu pyrotechnické asanace pak předcházel 22. února 1990 dopis všem velitelům sovětských posádek v bývalém Severočeském kraji. S mnoha veliteli jsem se znal osobně, ale tato zpráva byla pro mnohé z nich překvapením. První ze tří etap odsunu vojsk SSSR totiž začala až o čtyři dny později. A trvala do konce května 1990.

Kdo z vojenského prostoru odcházel první?
Paradoxně útvar, který vznikl jako jeden z posledních, byl odsunut první: 442. samostatná raketová brigáda z Hvězdova II, kde bylo v nově postavených objektech uloženo 18 kompletů raket středního doletu TOČKA a raketa 9M79, která mohla nést konvenční hlavici o váze 482 kilogramů nebo 10kilotunovou jadernou hlavici. Brigádu tvořilo 600 vojáků. Nakládání na mimoňském nádraží proběhlo v intervalu pěti samostatných transportů v dubnu 1990. Následně jsem prováděl několik dnů prohlídku opuštěných kasáren, která si převzala naše armáda. Na konci této etapy odsunu byly odvezeny z nádraží v Mimoni také čtyři raketové komplexy ELBRUS s doletem raket až 280 kilometrů. Kolik raket bylo skutečně odvezeno, se kvůli přísnému utajení nedozvíme.

Máte ještě v paměti, jak na první transporty navazovala druhá etapa odsunu? Došlo tehdy už na letiště v Hradčanech?Když jsme v červnu 1990 zničili veškerou munici uloženou ve skladech úkrytů letadel a z části nezpůsobilou munici přetrvávající z minulého stíhacího pluku a od vrtulníků, bylo nanejvýš jasné, že pobyt útvaru na letišti v Hradčanech skončí. V polovině července jsem dostal pozvání na slavnostní rozlučkovou přehlídku na letišti. Konala se 21. července, celé sídliště bylo na nohou, tolik lidí jsem tam za celou dobu neviděl, všichni ve slavnostním a s dětmi. Když jsme je oslovili, tak nebylo slyšet nic jiného, než že se těší domů. Byli to však jen ti, kteří měli kde bydlet a nebyli vázáni na piloty. Většinou Ukrajinci nebyli spokojeni, protože měli odjet do centrálního Lotyšska. I když v té době to byl Sovětský svaz a každému občanovi mělo být jedno, kde v zájmu své vlasti žil. Dnes ti, kteří zůstali v Lotyšsku, nelitují a mohou se i vracet na místa své služby v Hradčanech. Během července a srpna jsem zajišťoval ničení munice z vrtulníkového skladu, která nebyla schopna bezpečné přepravy do SSSR.

Letadla a vrtulníky to měly snazší. Jak území opouštěly ostatní jednotky?
Vše ostatní muselo odjíždět po vlastní ose a především po železnici. Například 360. tankový pluk ve Stráži pod Ralskem měl rekordních 15 transportů z nádraží v Mimoni, a to postupně v srpnu 1990. Kasárna a park techniky ve Stráži pod Ralskem jsem prohlížel do poloviny září a na pomoc jsem si pozval pyrotechniky z letiště v Ruzyni. Předání objektů zbavených munice proběhlo zčásti československé armádě a koncem roku i městu. Zejména byty v panelácích a finské domky přesahovaly hodně přes stovku, sice malometrážních, ale potřebných bytů. Také Kuřívody zastihlo velké stěhování, a to v místech dnešního ubytovacího centra pana Nedvěda, kde sídlil 149. protitankový oddíl. Nově postavená kasárna začali vojáci likvidovat, ale pro rychlý odsun stihli jen dva objekty.

Podle svědectví neodváželi jen svou výstroj a výzbroj, ale i celé stavby. Jak to bylo v Ralsku?
Devět transportů v období jednoho měsíce potřeboval 139. protiletadlový raketový pluk z Nového Dvora u Svébořic s komplexem KUB. Důvodem nejdelší doby odsunu byl právě rozkaz vše potřebné rozebrat a materiál soustředit k dovozu do SSSR. Šlo nejen o kvalitní vlnitý plech, ale také dřevo. Celý objekt byl demolován tak, že nezkušené oko v terénu nepoznalo původní činnost raketového vojska. Stejný osud postihl nejmodernější kasárenský celek v Kuřívodech, kde sídlil útvar 5. protiletadlové raketové brigády. Protiletadlová technika v podobě komplexu KRUG s raketami odjela z tohoto areálu v listopadu 1990. Kasárenský celek a plocha nad Kuřívodami, kde je dnes fotovoltaická elektrárna, byla převzata společně s 360 bytovými jednotkami až koncem května 1991. Stejně tak bylo převzato několik desítek bytů v Novém Dvoře.

Jak to bylo s dalšími jednotami?Poměrně dlouhou dobu se také stěhoval motostřelecký a dělostřelecký pluk v Hvězdově I. Jeho 900 vojáků, technika, zbraně, raketomety nevyjímaje byly naloženy na 16 transportů v Mimoni v období od 18. září 1990 do 20. dubna 1991. S velkou pomocí kolegů z Ústí nad Labem se nám podařilo prověřit kasárna ve Hvězdově I a II. Celkem 140 bytů převzala ČSA na konci března 1991. Koncem května 1991 odjel z Hradčan i transport s příslušníky oddělení stavební a ubytovací služby, kteří předávali opuštěné kasárenské objekty československé armádě a také prodali některým civilním organizacím.

Rušno nebylo jen kolem Ralska a Mimoně, cizí vojáci se stěhovali i ze Zákup, jak tam odchod probíhal?
Odsun 278. gardového motostřeleckého pluku ze Zákup byl pro zákupské a mimoňské nádraží velkým logistickým oříškem. Téměř dvacítka transportů odvezla dva tisíce vojáků a techniku, od 17. září 1990 do 22. března 1991, kdy jsem po prohlídce budov Sovětů předával společně s jejich velením kasárna, 200 bytů, střelnici a cvičiště městskému úřadu v Zákupech.

Čím odsun Sovětů z Českolipska skončil?
Třetí etapa demobilizace Střední skupiny vojsk v Ralsku započala v lednu a skončila posledním odsunutým vojákem 10. června 1991 z nádraží Bezděz. Tohoto odjezdu jsem se účastnil. Odjížděli ženisté z Vrchbělé, což byl druhý útvar, se kterým jsem spolupracoval. Pak jsem zůstal v Ralsku osamocen až do doby, než 15. července 1993 vznikl v Mimoni 61. asanační pyrotechnický odřad České armády a přišlo desetiletí očisty Ralska od munice zanechané v území nejen sovětskou armádou.

Odhaduje se, že koncem 80. let žilo v Ralsku kolem 17 tisíc sovětských vojáků a jejich rodinných příslušníků. Vrací se sem někteří z nich?Ano, jezdí se i sem do muzea podívat, někteří i zavzpomínat. Probíhají i různá mezinárodní sympozia, kam veteráni, co zde sloužili jezdí.

Kdekdo se v souvislosti s pobytem sovětských vojáků ptá na později známou dvojici bratrů Kličkových. Na staré černobílé fotografii celé rodiny tu na ně uchováváte vzpomínku. Víte, kde bydleli, stojí ten dům i teď?
Stojí v Ploužnici, jak jsou „kyjeváky“, tak bydleli v tom, co stál proti kulturáku. Je to jeden z těch prvních, stále neopravených domů. Na zmíněné fotografii je starší Vitalij v pionýrském, bylo mu 13 let, jejich otec tady sloužil čtyři roky na letišti, byl pilot vrtulníku. Jejich maminka pracovala ve škole, co teď je mimoňské gymnázium, tam byla škola Jurije Gagarina a tam učila. S nimi jsem se nesetkal, ale byl tu německý režisér známého dvoudílného filmu Kličko. Když tady otec skončil své působení, letěl na Černobyl, kde vozil hasiče, následně dostal leukémii a vím, že po tom natáčení filmu zemřel. Bylo to asi před deseti lety, to jsem dělal v Ralsku místostarostu.

Václav Bilický
Major ve výslužbě Václav Bilický, 36 let ve službách Policie ČR, z toho 31 let jako pyrotechnik, v Ralsku 18 let. První pyrotechnickou služebnu v Kuřívodech převzal až 1. ledna 1990. Původně dojížděl z Litoměřic, postupně si v Kuřívodech zrekonstruoval kancelář a domek. Je radním města a byl také jeho místostarostou. Energii věnuje bádání v místní historii, spolku Český svět – Ralsko a v roce 2007 otevřel vyhledávanou Stálou expozici pyrotechnické asanace Ralska. Vzácností sbírek je i granát z prusko-rakouské války. Na zahradě, kde muzeum pokračuje, je i horní poklop tanku T-72, který v Bohosudově exploze roztrhala na kusy. Bilický projížděl shodou okolností kolem a pomohl zabránit ještě větší tragédii. Na památku 17 vojáků vysadil topoly a na zahradě vytvořil i symbolické pietní místo.