Naše nejznámější filmová čarodějnice zcela určitě objevila elixír mládí. Nejenže to Petře Černocké stále skvěle zpívá, ale navíc ji můžeme vidět na divadelních prknech v nové inscenaci Saxana. Současně se věnuje svému oblíbenému koníčku, kterým je malování, a samozřejmě si naplno užívá roli babičky.

Že jí tato role svědčí, je vidět i na sérii uměleckých snímků, které nafotila společně se svou dcerou Bárou a vnučkou Coco, a které vystavila letos v pražské galerii ve Štěpánské.

Aby toho nebylo málo, na vernisáži zmíněné výstavy ještě stačila pokřtít zbrusu novou knihu Saxana 70, která je plná krásných fotografií a vzpomínek.

Jezdíte relaxovat na chalupu do Kytlice v severních Čechách, kde trávila svůj volný čas řada známých osobností. Jmenujme třeba Miroslava Horníčka nebo Vlastimila Brodského. Je to náhoda?
Kdepak, to vůbec není náhoda! A může za to právě Vlastík Brodský, což byl můj bratranec, který tu chalupu v tehdy vystěhovaných Sudetech objevil už brzo po válce. Pak každému z hereckých kolegů a přátel vyprávěl, jak se tam sám bojí, že tam po lesích řádí wervolfové, a tak že by prý bylo skvělé, kdyby se podařilo osídlit i okolní chalupy. Říkám tomu znovuosidlování Sudet pražskými herci, protože ho řada z nich vyslyšela brzy tam mělo chalupy půl vinohradského divadla, takže se z Kytlice postupně stala nejslavnější vesnice v tehdejších severních Čechách.

Vaši příznivci vás znají především jako zpěvačku a nezapomenutelnou čarodějnici Saxanu, ale ne všichni vědí, že se věnujete i malířskému umění. Kdy jste objevila svůj malířský talent?
Nevím, talent je možná silné slovo. Kdysi o mně někdo řekl, že maluji krásně a často. Já bych to malinko opravila maluju často a ráda. Jestli krásně, to musí posoudit jiní. Ale jisté vlohy k malování jsem zřejmě podědila po svém dědečkovi. Nejsem moc doma na malířském plátně, nejradši pomalovávám nejrůznější předměty nábytek, krabičky, kufříky… Mám ráda předměty s příběhem, které pak svým malováním dotvářím.

Na čem pracujete v současnosti?
V poslední době procházím jistou tvůrčí krizí, takže si dávám malou pauzu. Možná je to tím, že můj byt teď více než obrazy akutně potřebuje vymalovat, což je daleko těžší, než vytvořit obrázek s příběhem.

Ve své knize, která vyšla letos v listopadu, a která nese výstižný název „SAXANA 70“, vzpomínáte na některé stěžejní okamžiky a události svého života. Kdy to vlastně začalo?
Jestli máte na mysli uměleckou dráhu, tak rozhodně nejsem z těch, kteří mohou říct, že se své profesi chtěli věnovat už odmalička a že kumšt byl pro ně jasnou volbou. Já vlastně ani nevím, jak a kdy mě osud zavál na pěveckou dráhu, ale nejspíš za to může můj starší bratr Pavel, který byl velmi šikovný muzikant a hrál s kapelou „Donald“. Kluci tehdy zpívali anglicky to víte, byla to „zlatá šedesátá“, takže to ještě šlo a Pavel zpíval repertoár Micka Jaggera. Hráli po nejrůznějších bigbíťáckých klubech, kde jsem já jako malá holka neměla samozřejmě co dělat, ale brácha mě tam pravidelně tahal, takže jsem postupně nasákla atmosféru.

A doma jste poslouchali co?
Doma neustále zněla nějaká muzika, třeba Elvis Presley, kterého bratr miloval. Takže když jsem se později měla rozhodnout pro nějakou střední školu, byla už konzervatoř jasnou volbou.

Měla jste to štěstí, že jste svého času účinkovala v divadle Semafor po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Většina z těch, kteří takzvaně „prošli“ Semaforem, na tohle období vzpomíná jako na neopakovatelný zážitek. Jak jste se vy stala součástí této legendy?
Pravda je, že na své působení v Semaforu každý vzpomíná jako na vysněnou metu, a taky si většinou pamatuje, jaké okolnosti jej na jeviště legendárního divadla přivedly. Ale asi vás zklamu, já si to fakt nepamatuji. Vůbec si nevybavuji, jak jsem se v Semaforu ocitla, jestli na něčí přímluvu či přičinění… Ale to je moje specialita, která se netýká jen Semaforu.

Jak to myslíte?
Cokoliv mě v životě potkalo, jakákoli nabídka či výzva, všechno jsem přijímala prostě jako fakt, jako samozřejmost. A zřejmě stejně tak jsem brala i příležitost účinkovat v Semaforu vždyť přece umím zpívat, tak proč ne? Že jsem na tom tehdy se svým zpěvem nebyla moc slavně, se ukázalo až později, když jsem nejdřív nastoupila do souboru Šimka a Grossmana, a Franta Ringo Čech mě kvůli tomu vyhodil z kapely. Ale měla jsem zase kliku.

Co vás potkalo?
Ve stejný den jsem potkala na chodbě Jiřího Suchého, který mi nabídl angažmá. U něho jsem prožila krásné semaforské období, bohužel i smutně poznamenané tragickým odchodem Jiřího Šlitra. Díky tomu jsem taky mohla zažít znovuzrození Semaforu už bez Šlitra, což byl takový malý zázrak, který mohl zrealizovat jen Jiří Suchý se svou ohromnou vůlí a invencí. Hlavně díky jemu tehdy Semafor jakožto autorské divadlo nezanikl.

Do semaforského období spadá i nabídka vaší životní filmové role mladé čarodějnice Saxany, s níž si vás spojuje už několik generací diváků. Napadlo vás tehdy, že se budete podílet na vzniku legendy?
Ale vůbec ne! Jak už je pro mne typické, opět přesně nevím, odkud přišla nabídka na účinkování v Saxaně, jen si vzpomínám, že jsem se zúčastnila konkursu, kde nás bylo strašně moc. Já asi musela být jedna z posledních, takže zatímco houf uchazeček přede mnou byl zapomenut, já asi režiséra Vorlíčka nakonec zaujala a roli jsem dostala. Že to bude role, na níž si vybuduji svou filmovou kariéru, jsem tehdy opravdu netušila.

Scénář se vám hned líbil?
Musím se přiznat, že když jsem si ho přečetla, byla jsem trochu rozpačitá. Chodila jsem tehdy se svým skoromanželem Honzou Vaculíkem, a my jsme byli taková skoro intelektuálská dvojice chodili jsme na artové filmy, četli náročnou literaturu a najednou jsme si říkali, k čemu vlastě tahle pohádková blbinka bude? Ale roli jsem vzala a nakonec to vypadá, že si tahle filmová hříčka vydobyla punc nesmrtelnosti.

K filmu o Saxaně se váže téměř neuvěřitelná historka, týkající se jedné z hlavních filmových rekvizit Lexikonu kouzel. Je to možná jediná rekvizita, která přežila až do dnešních dnů. Její osud ale zůstává zahalen tajemstvím, abychom se vyjádřili literárně.
Skutečně je pravdou, že z natáčení filmu se zachovalo jen málo, nebo lépe řečeno, téměř nic. Třeba medailonek s netopýrem, který jsem ve filmu měla na krku, a nedávno jsem ho potřebovala ke kostýmu kvůli focení pro potřeby nově uvedené divadelní inscenace, jsem si musela znovu vlastnoručně namalovat. Zvláštní osud potkal jednu z hlavních rekvizit Lexikon kouzel.

Prozradíte nám ho?
Před časem ho totiž můj současný manžel Jirka Pracný objevil někde v antikvariátu. Místo aby ho ihned koupil, jen mi to po návratu domů nadšeně oznámil. To víte, že jsem ho hned hnala zpátky, ale Lexikon už tam nebyl. A tak dodnes nikdo neví, kdo je jeho šťastným majitelem. Docela by mě to zajímalo, takže jestli se k němu tenhle rozhovor dostane, ať se třeba přihlásí. Nebojte, nechci si Lexikon přivlastnit. Jen by bylo fajn si v něm třeba zase po letech zalistovat.

Na závěr by nám zejména čtenářky neodpustily okřídlenou otázku: Máte nějaký osvědčený recept na to, jak i v tom jistém věku vypadat o polovinu mladší?
Tak s tou polovinou bychom to asi přehnali, a už vůbec se necítím být povolaná k udílení nějakých moudrých rad. Ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit jediné je dobré naučit se přijímat věci tak, jak přicházejí. Ať už jde o události příjemné či méně příjemné. Vlastně jsem to jaksi podvědomě dělala celý život. Vřele doporučuji osvojit si umění odložit všechno, co nemůžeme ovlivnit a zbytečně se tím netrápit. A naopak moc se nerozmýšlet, když vám osud přihraje roli, která vás může posunout zase o kus jinam. Neříkám, že to musí být nutně dál. Říkám jinam. Jen tak máme šanci, že se do konce života nebudeme nudit. A nemít čas se nudit znamená nemít čas stárnout.

Petra Černocká
Narodila se 24. listopadu 1949 v Praze. Je česká zpěvačka a herečka, sestra diskžokeje Pavla Černockého a sestřenice Vlastimila Brodského.
Na konzervatoři vystudovala operní zpěv a hru na klavír. V Divadle Semafor hrála v legendární Šimkově a Grossmannově hře Besídka v rašeliništi, později v Suchého hrách Jonáš a dr. Matrace a Čarodějky. Mladou čarodějnici Saxanu si zahrála i zazpívala o něco později ve stejnojmenném filmu scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka.

Pavel Mészáros