Jak jste se do Tobrúku dostal? Byl jste raněný? Kam směřovaly vaše nálety a na jakých letadlech jste létal? Takové a další otázky zasypaly plukovníka Pavla Vranského, účastníka bitvy u Tobrúku.

Hned na frontu

Zavítal na Gymnázium U Balvanu, aby vylíčil žákům svůj příběh. Jak se vlastně stal z pěšáka letec na bombardéru? „Když se ke konci roku 1942 chýlila válka na Středním východě k porážce Němců a Italů, přihlásil jsem se dobrovolně k letectvu a po jedenáctitýdenní plavbě jsem se dostal do Velké Británie. Byl jsem zařazen do bombardovací perutě číslo 311 a prodělal asi roční výcvik. Teprve po něm jsem se stal členem posádky bombardovacího letadla.

Vzpomínky nezmizí

Příběh hrdinů z Tobrúku žáci znají nejen z hodin dějepisu, ale také z filmového příběhu. Další otázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Studenty zajímalo, jestli se bál o vlastní život, kam shazoval bomby, jak se dostal zpátky a jak žil po návratu z bitvy, která Pavlu Vranskému z paměti nikdy nevymizí.

„Na středním východě se formovala nová jednotka jménem Československý pěší prapor 11 východní pod velením tehdejšího podplukovníka Karla Klapálka. V této jednotce jsem prodělal aklimatizaci a po třech týdnech jsme byli nasazení na frontu na Egyptských Kyrenaiských, dnes Libyjských, hranicích. Dalším nasazením byla okupace Sýrie a potom obklíčený Tobrúk," líčil svůj životní příběh Pavel Vranský.

Vzpomínal, že jeho lety směřovaly nejprve do Biskajského zálivu, kde měli Němci ponorkové základny a v druhé polovině 1944 a 1945 do konce války do Severního moře a Baltického moře a na pobřeží Norska, kam Němci postupně museli stěhovat ponorkové základny. Zadané úkoly plnil Pavel Vranský na letadlech typu britský Wellington, americký Mitchel a hlavně B24 Liberatoru i na dalších.

Žáci sledovali vyprávění s napětím, slyšeli přece, jaké to u Tobrúku opravdu bylo.